Na nádraží přibyly nové podchody, obecní úřad se přestěhoval o kus dál, jen škola a školka zatím stojí na svém místě. A pochopitelně také chata na Vávrově palouku, domicil senohrabských lyžařů. Je poslední neděle v listopadu a Podzimní běh se v obci jižné od Prahy uskuteční po dvaapadesáté. Výročí nekulaté, nicméně důležité.

MINULOST

Za Protektorátu, když nám Hitler odstřihl pohraničí, nastaly pro lyžníky kruté časy. Kam měli chudáci jezdit na hory? Právě tenkrát postavili v Senohrabech lyžařský můstek a konala se zde prý i mistrovství Čech a Moravy ve skoku. Po válce můstek přestal sloužit svému účelu, chátral, až nakonec spadl. Jeho zbytky bylo možno v šedesátých letech minulého století ještě vidět ve svahu nad hotelem Hrušov.

Tam se taky konaly první ročníky lyžařského běhu a nikdo si nemyslel, že bude jinak. Když ovšem v srpnu roku 1974 ničivá povodeň a protržená hráz Hrusického rybníka devastovala údolí potoka (byly při tom bohužel oběti na životech, velká voda tehdy spláchla dva trampy nocující pod širákem), rozhodl se šéf senohrabských běžkařů, tehdy čtyřicetiletý ing. Vladimír Syrovatský, kterému kamarádi neřeknou jinak než „Ála“, že na věčné časy změní místo startu a závod se přestěhoval na druhou stranu železniční trati Praha – Benešov. Od té doby se každoročně poslední listopadovou neděli scházejí na Vávrově palouku stovky mladých i postarších ctitelů lyžování a běhu. Když někdy na horách napadne předčasně sníh (jako právě letos), je účast nižší, ale málokdy klesá pod 300 běžců.

SOUČASNOST

Ředitel závodu mi prozradil, že už od září připravuje osmikilometrový okruh tak, aby byl pro závodníky bezpečný. Znamená to mimo jiné odhrabat či odmést všechno listí. „Nejvíc mne naštvou lesáci, když mi hned za patama projedou s těžkou technikou, to abych cestu upravoval znovu,“ stěžoval si mi hned po pozdravu Vláďa Syrovatský. Státní podnik Lesy České republiky ve svých rajonech těží a těží, lesa pomalu ubývá. Před dvěma lety to dokonce vypadalo, že závod z těchto důvodů nebude moci pokračovat. „Ála“ vymyslel změny tratí, které zachovaly dosavadní ráz běhu – ani metr asfaltu na osmi kilometrech – ale zejména první část je dost pozměněná a myslím si, že přibylo pár metrů převýšení.

ZÁVOD

Vzhledem ke své mizerné výkonnosti si blokuji startovní číslo 1. V Senohrabech se běhá intervalovým způsobem, ve dvojicích po 30 vteřinách, tak aspoň na mě nebudou v cíli čekat. Povinné kafe před závodem, pozdravím Báru Plzenskou, která kromě textilního sortimentu nabízí zájemcům ročenku běhej.com, a už se vítám s prvními příchozími. Většinou vědí, že Maraton přestává vycházet a že jej nahradí dvouměsíčník Běhej. Ukazuji letošní první a zároveň poslední číslo, většině se líbí. „Už včera jsem ho viděl na stánku u Masaryčky,“ konstatuje jeden z diváků. Lidé začínají shánět dárky pod stromeček a předplatné dvouměsíčníku může být pro běžce příjemným překvapením. Nebo naše ponožky behej.com – dětem se víc líbí červenobílé provedení, dospěláci sahají spíš po modročerném. Zásoba na stolku se mi tenčí, zmizely už i časopisy a je tu doba, kdy se musím i já připravit na start.

Proti loňskému marastu jsou tratě většinou suché, jen tam, kde probíhá těžba, se běžci musí popasovat s hlubokým blátem. Na poslední listopadový den je docela příjemné teplo. Sníh od minulého víkendu prakticky zmizel. Pár metrů po startu mi utíká spoluběžec Miloš a pak už jsem vlastně jen předbíhán těmi, kdo startovali v půlminutových intervalech za mnou. Úvodní kilometr je mnohem obtížnější než na původní trati, první kopeček přibyl krátce po startu a další čekají za ním. V plné rychlosti mě míjí devítka – mistr republiky v bězích do vrchu Jan Havlíček, který bydlí v nedalekých Říčanech. Zakrátko slyším typické oddechování Petra Pechka a nejsem ještě ani na třetím kilometru, když mě předbíhá další známá postava silničních a terénních běhů – Miloš Smrčka. Změna trati hodně zamávala s kilometrovníky, odpadl totiž dlouhý úsek podél dálničního přivaděče s následnou „stěnou vzdechů“ – krátkým, ale drastickým stoupáním.

Druhá polovina by měla být už snesitelnější, přesto však, jak pomalu ubývá sil, stále naléhavěji vyhlížím další označený kilometr. Konečně je tu pětka, po ní šestka. Dál už je to prakticky rovina, to se dá celé uběhnout, říkám si. Prozradím na sebe, že předchozí stoupání bylo pro mne spíše zkouškou chodeckého než běžeckého umění. Konečně jsou tu opět chaty a s nimi sedmý, předposlední kilometr. O kus dál stojí Honza Oberländer, v posledních letech spolehlivý pomocník Vládi Syrovatského, a poctivě povzbuzuje všechny kolem běžící. Mezitím jich značně ubylo, většina mě už dávno předběhla. Ještě na cílové louce se o to pokouší oddílový kolega z AVC Praha Zdeněk Málek, ale tomu to už nedaruji a indiánským pochodem protínám pomyslnou pásku o dvě vteřiny před ním.

BUDOUCNOST

Přestože Vláďa Syrovatský v úvodní řeči proslovené k asi 300 párům uší opět mluvil o problémech, které se závodem souvisejí, nebylo nikoho, kdo by pochyboval o tom, že za rok na Vávrově palouku znovu. Na výsledky si možná trochu počkáme, než je počtáři všechny překontrolují. Zatím neoficiálně: Petr Pechek porazil Jana Havlíčka asi o 20 vteřín.

Zatím SKOL!