Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Marathon des Sables: Písečná výzva

Marathon des Sables: Písečná výzva
foto: archív Ivany Pilařové

Ivana Pilařová | 14.04.2009 | přečteno: 10520×

Proč zrovna Marathon des Sables? Je to jednoduché, je to nejtěžší etapový běžecký závod na světě. Takový Dakar v motorismu. Podobně jako ostatní jsem kdysi viděla záběry v televizi s patřičně dramatickým komentářem. V té době jsem měla co dělat s Pražským maratonem po rovině, ale udělalo to na mě velký dojem.

Šel čas a já prošla kde čím, i dvěma pouštními závody. V poušti se mi líbí a daří, je to styl závodů, které mi sedí. Ale Marathon des Sables? To je NEJ, to snad nemůžu. Dlouho se odhodlávám, mám řadu obav, řadu problémů, neumím pořádně žádnou cizí řeč, moje orientace není valná, z ČR pojedu sama – nikdo mi s mými handicapy nepomůže. Navíc skoro nevidím ve tmě. Jediné, na co se mohu snad spolehnout je fyzická kondice a snad i hlava. Je to velký risk, ale nemám na co čekat, roky utíkají. Buď teď, nebo už nikdy. Představa, že v sedmdesáti budu sedět na kanapi a říkat si, že jsem to tenkrát v pětačtyřiceti mohla běžet a neběžela… To rozhodlo.

Příprava
Přípravě na závod jsem obětovala mnoho tréninkových hodin, od ledna do poloviny března 2009 jsem naběhala 750 kilometrů (většinu s batohem vážícím 6 – 9 kg) a dalších 550 kilometrů jsem najela na běžkách. Mnoho času jsem strávila sháněním toho nejlehčího – jídla a vybavení – s vědomím, že doslova každý gram je důležitý. Několik měsíců předem „žiji na Sahaře“, neustále přebírám vybavení, převažuji, doplňuji, vyhazuji. Sbalený batoh váží 10 kg, s touto zátěží to musím odběhnout.

Sedm dní se nebudu převlékat a nejspíš ani mýt, nebudu skoro nic jíst (při mé kancelářské práci bych s těmito dávkami nepřežila), budu hovořit a myslet anglicky a orientovat se podle kompasu a mapy. Stresuji se několik měsíců. Po oběhu Balatonu týden před odjezdem (dost riskantní a bláznivý nápad, který naštěstí vyšel) už vím, že se do Maroka těším. Od té doby si to užívám.

Přílet
Sraz je v Paříži na letišti Orly. Podle hesla „dělej to, co ostatní“ dostávám letenku a sedím v letadle. Nikdo nic neorganizuje, nikdo nás nepočítá ani neodškrtává. Ten stav trvá i v Maroku, sedám si do jednoho z přistavených autobusů, které míří do prvního kempu – tady se říká bivaku. V marockém Quarzazate prší, v poušti to bude jistě jinak. Na cestě trvající 6 hodin každých 5 km projíždíme rozvodněnou řeku. Už jsme v poušti, leje jako v Jizerkách. Po Sahaře tečou řeky a rozlévají se jezera. Dobrý úvod, celkem logicky nekončíme v bivaku.

Skrz něj tečou proudy vody, organizátoři utopili  až po střechu v řece terénní auto. Končíme v hotelu – to mi nevadí, jsem po dvoudenní cestě velmi unavená, ráda si odpočinu. Přichází však to, čeho jsem se nejvíce bála – komunikace. Nikdo nic neví, všichni chodí odnikud nikam. Já také, navíc ještě ničemu nerozumím a nemám se koho zeptat. Trčím sama na pokoji a je mi strašná zima. První etapa je zrušena z důvodů povodní, bude až ta druhá.

Mám pečlivě přeložený popis cesty, první mapa je tedy k ničemu (postupně se ukázalo, že i zbývající). Také proběhla kontrola vybavení a kontrola zdravotního stavu – akce na celý den, nekonečná fronta s nejistým výsledkem. Bojí se všichni – když něco nemáš, pravděpodobně končíš dříve, než jsi začal. Prošla jsem, musela jsem anglicky vyjmenovat obsah své lékárny. Sehrála jsem příznaky několika chorob s tím, že moje lékárna je umí vyléčit. Prošla jsem, mám číslo 152.

1. etapa – 33 km
Na Saharu se vrací slunce, do tváří organizátorů se vrací úsměvy.  Vše špatné zapomenuto, 812 lidí ze 40 zemí světa stojí na startu před mystickou startovní bránou s logem, o kterém jsem snila roky. Jsem tady a poběžím. Když se rozhlédnu, jsem hrdá na to, že sem patřím. Stojím v davu odvážlivců, výkvětu vytrvalců roku 2009, kde každý vypadá na ironmana. Uklidňuji se tím, že mám s nimi alespoň stejný batoh.

Start a první metry, dodnes si je pamatuji. Vysněná chvíle. Budu se za pár kilometrů proklínat, nebo si to užiji? Všichni pádí, běhají zběsile i v dunách – nahoru i dolů. Po několika kilometrech většina lidí jde, já si užívám svého pomalého běhu. Jsem v polovině dnešní etapy a je mi úžasně. Běžím a nestojí mě to žádné úsilí – zvláštní stav. Předbíhám spousty pochodujících lidí. Jsem na první kontrole a dostávám první láhev vody. Každý má tu svoji popsanou, aby se vědělo, kdo odhazuje lahve v poušti.

Na dvacátém kilometru po překonání hřebenu se otvírá nekonečné údolí – cesta až za obzor. Áááách, zní davem při představě, že musíme na konec (několika dalších) údolí. Je to na hlavu, ale kdo jednou v poušti byl, toho to nepřekvapí. Bavím se tím, jak se blíží hory na konci údolí. Je to jako ZOOM, přibližují se a přibližují. To tady funguje bezpečně.

Závěrečných 5 km je v dunách, je to hodně vyčerpávající – nahoru jako hlubokým sněhem, hned prudce dolů rozdupaným hlubokým pískem, pak rovinka (to by se mělo běžet) a znovu. Na vršku další duny je vidět, že to jen tak nekončí. Jsem v pohodě, nic mě nebolí, zdolávám kilometr za kilometrem a už vidím bivak. První pohled je úžasný – 110 stanů běžců a obří plocha pro zázemí – celkem kilometr čtverečný. A už jsem v bráně, v cíli. Fasuji vodu a jdu bydlet. Cesta kempem je dlouhá, všude je daleko – pro vodu, do stanu, k lékaři, na start.

Stan je takový přístřešek, takové áčko bez přední a zadní stěny. Je tedy jedno, zda stojíte před nebo za stanem. Je tu už Bulhar a Polák, oba výborní běžci. Později přichází Rus a tři Nizozemci a za hluboké tmy ještě Osman z Malajsie. Hned ho přejmenuji na malajského tygra. Je mu 66 let. Vaříme mu a všemožně se o něj staráme. Jeho vybavení je „made in China“, smějeme se a vaříme mu na svých vařičích. Po západu slunce je zima. Strašná zima. Ve všem co mám (moje „teplé“ oblečení i se spacákem se vejdou do kila) lezu do spacáku a do rána zimou nespím.

2. etapa – 36 km
Konečně slunce, trochu se ohřívám. Vařím kafe a kaši a přemýšlím, jak po probdělé noci budu fungovat. Přišly e-maily, mám jich z našeho stanu nejvíc. Mají mě tady za velkého drsňáka, strong woman. Teď ale té drsňačce tečou slzy, které nijak neskrývá. Přání tolika známých i neznámých lidí mě dostala. Tak se to opakuje každé ráno, nabitá energií odcházím odhodlaně do boje.

Stojím na startu a je mi zase zima – nejen mě, klepou se všichni, Silně fouká, je zataženo. Hltáme první kilometry a postupně roztáváme, vylézá slunce. Ani jsem si nevšimla, až v kempu se mi slunce připomene oteklými a spálenými pruhy kůže na nohách. Dnes je to těžší, postupně začíná být jasné, že soupeři nejsou to hlavní – hlavní je dokončit a přežít. Mě se to zatím daří, jsem sice pomalejší než včera, ale pořád je koho předbíhat (hodně jsem ztratila v první polovině v dunách).

Do stanu dobíhám opět třetí a jsem na sebe pyšná. V pohodě vařím a odpočívám. Musím dohnat ten spánek. Jen co usnu, přichází Osman a zase vaříme. Zimu řeším zabalením do koberce, který je na zemi ve stanu. Je to neuvěřitelně špinavý kus kokosáku plný písku, který si každým přikrytím  nasypu na sebe. Ale trochu to hřeje, tak i spím. To ještě netuším, co mě čeká ráno.

Pokračování


Web závodu

Výsledky závodu