Maratonský valčík v ulicích Vídně

Postřeh první – PROSTOR – pro mě největší rozdíl oproti menším závodům. Velké jsou prostory na registraci, daleko větší je prostor na startu, závod samotný nemá úzká místa. Veliký je i prostor v cíli, kde je ovšem pro velkou část závodníků obtížné se zorientovat a najít místo, kde vrátit čip nebo si vyzvednout své oblečení ze startu. V cíli je vyhrazený prostor pro setkání se s přáteli po skončení závodu včetně označení cedulemi s písmeny, abyste našli toho, koho hledáte. Je ale asi dobré se domluvit, zda se budete hledat podle jména či příjmení, protože to může způsobit nečekané situace.

Postřeh druhý – ATMOSFÉRA – je skutečně jedinečná a výborná po celém závodě. Hodně diváků jak na startu, tak po trase celého závodu dělá z toho závodu jedinečný zážitek. Trasa velice citlivě vedená městem a mezi nejzajímavějšími místy ve Vídni láká obrovské množství fandů a na rozdíl od mnoha jiných závodů tenhle závod nemá mnoho „hluchých“ míst, kde vás nikdo nevidí a nikdo vás nepovzbuzuje. Zvláš­tním zážitkem je i hudba. Na rozdíl od PIMu zde potkáte nejen rockové kapely ale například na Ringu vás uvítá valčík či kankán. Většinou jde ovšem o hudbu reprodukovanou nebo přenášenou reproduktory do ulic.

Postřeh třetí – TRASA – trasu maratonu tvoří jakási trojcípá růžice vedoucí mezi nejznámějšími místy Vídně. Při běhu míjíte např. budovu Opery, Parlamentu, zámek Schoenbrunn, proběhnete se i po známé obchodní třídě Maria-Hilfer Strasse. Trasa je vedena ale i tak, aby závodníci mohli využít stínu parku Prater a dalších klidnějších míst Vídně. Překvapivě je poměrně členitá (srovnáme-li členitost Prahy a Vídně, měl by být vídeňský maraton v ideální rovině, což tedy rozhodně není). Také zahrnuje hodně zatáček, obrátek a nerovností a tudíž rekordní čas 2:07:38 z roku 2008 je možná to nejlepší, co se na této trati dá vůbec zaběhnout. Pro nás amatéry je trať ovšem velice příjemná, pěkná a zajímavá.

Postřeh čtvrtý – ORGANIZACE – rakousky výborná a bez chyb, ovšem bez větších nápadů či překvapení. Pro mě, jako sběratele triček z různých závodů, s určitou nadsázkou vlastně úplně nevyhovující, protože triko maratonu je možné si pouze zakoupit, což je nepřípustné a irelevantní. Při převzetí startovního čísla je nutné projít všechna místa k registraci (1. vyzvednutí čísla, 2. úhrada za zapůjčení čipu – skutečně, ve Vídni se za zapůjčení čipu platí, nejen skládá záloha, 3. vyzvednutí startovní tašky se spoustou potěšujících zbytečností). A po skončení závodu obdržíte kromě medaile opět tašku s další dávkou občerstvení a reklamních předmětů. Poté, co se mi v cíli podařilo najít místo vyzvednutí svých svršků, jsem odcházel s igelitkou obchodního řetězce a připadal si jako po úspěšném víkendovém nákupu. Výborná je možnost zaregistrovat si před závodem zasílání aktuálních časů konkrétního závodníka formou SMS ihned po proběhnutí určitou metou – např. startem, půlmaratonem, 5. kilometrem či cílem. Můžete tak případně sledovat výkony svých kamarádů nebo na ty své výkony kamarády upozornit. Naopak jsem neobdržel e-mailové potvrzení výsledků.

Postřeh pátý – BĚŽCI – tak to mi přišlo jako velký mumraj. Třicet tisíc startujících na Reichsbruecke, jenže míchanice maratonců, půlmaratonců, štafet, juniorských štafet a kdoví jakých závodů ještě. Kdo se pak má vyznat v tom, kdo běží stejný závod jako vy, koho se držet nebo na koho si dávat pozor? Mně osobně to vadilo, zvlášť když většina z těch, se kterými jsem do 21. kilometru běžel, na 21. kilometru zamířila směr „½ Maraton Finish“ a já pokračoval do další části závodu. Kromě domácích běžců je na startu hodně Němců, Francouzů, Italů, Slováků a spousty dalších národností.

Postřeh šestý – A JAKÉ TO BYLO? Bezva, koneckonců startovné jsem dostal od kamarádů běžců k narozeninám, tak na co si mohu stěžovat. No, i když běžecky mi to úplně nevyšlo podle mých představ. Počasí přálo spíše teplomilným povahám, svítilo sluníčko, teplota chvílemi hodně překračovala 20°C. Na 30. kilometru přišla krize, kterou jsem čekal o až o kus později. Snad jsem moc pil studenou vodu na občerstvovačkách, podcenil teplé počasí nebo špatně spočítal tempo.  Tak jsem si krizi vychutnal do dna. V Prateru mě čeká ještě jedno překvapení, místní dechová kapela zde vyhrává pochod, který hodně připomíná melodie známé z pohřbů. „Že by už?“, nechce se mi věřit. To se nedá vyprávět, to je nutné si prožít. Děkuji českému běžci, který mi na nábřeží poklepal na rameno a nasměroval mě do cíle se slovy: „Už to téměř máš.“ No a běžte pěšky mezi tolika diváky. Stopky zastaveny na 3:41:07. A pak ten slastný pocit, že už je pro tentokrát konec. Tak snad zase příště.

Web závodu

Výsledky závodu

Údaje o závodě v termínovce na behy.cz