MFD: Za sedmnáct dní oběhnul republiku

Praha – Po schodech zdolal sedmitisícovou horu. Dokáže uběhnout trať, na kterou si jiní bezpodmínečně berou auto. Naposled se ultramaratonec Miloš Škorpil pustil do oběhu republiky. Během 17 dní zvládl s kolegou 1378 kilometrů, tedy průměrně 81 kilometrů denně. Na takovou porci mu stačí asi deset hodin.
Bolela vás potom kolena?
Ano, ale snesitelně. Tělo získalo za šest let zkušenosti. Když jsem republiku obíhal poprvé, bolela víc. To jsem zhruba po osmi dnech měl nohu v pravém koleni ztuhlou tak, že když jsem lezl do auta, musel jsem si ji rukama skrčit.
Co ještě bolí při takovém běhu?
Tentokrát opravdu jen kolena. Ale před šesti lety se mi udělal zánět okostice. Se známými jsem v Ústí nad Labem zašel do nemocnice. Doktor udělal rentgen, myslel, jestli nemám únavovou zlomeninu. Říkal mi: v normálním případě je to dlaha na tři týdny, ale s tím u vás asi neuspěju. Nechal jsem si nohu obstříknout, dostal jsem prášky proti zánětům, měl jsem s sebou enzymy. Doběhl jsem a zánět byl pryč.
Co vás tentokrát při cestě kolem Česka potkalo nejhoršího?
Stres na začátku. Organizátor běhu to vůbec nezvládal. Jediná etapa nebyla správně změřená, v reálu byla nejméně o deset patnáct kilometrů delší. První týden jsme se to snažili zvládnout, ale znamenalo to dobíhat třeba v deset večer. Pak už jsme si etapy organizovali sami.
Překvapilo mě, že jste během oběhu jedli třeba obalovanou nivu.
Při takových akcích se moc zdravě nejí, to by člověk musel mít jiný servis. Já jsem si s sebou vzal energetické gely, ale použil jsem jen jeden. Velké müsli tyčinky jsem jedl víc. Jinak jsme jedli rohlíky se salámem, paštikou, k obědu většinou rýži, těstoviny, kuře. Dal jsem si i ovocné knedlíky, Martin Hunčovský měl svíčkovou.
Ale to jste si pak museli trochu odpočinout, než jste znovu vyběhli, ne?
Pauza byla tak dvě hodiny. Ale člověk je zvyklý, když trénuje osmdesát kilometrů. Jdete si zaběhat, dáte si oběd a běžíte dál.
Ještě jedna věc mě zaujala: prý běháte na kombinaci piva a kávy?
Letos jsem od toho trochu upustil. Naučil jsem se to, když jsem běžel první čtyřiadvaceti­hodinovku. Tehdy jsem si nedokázal představit, že bych si dal pivo při běhu, protože by mi ztuhly nohy. Ale zhruba na padesátém kilometru na mě přišla krize, chtěl jsem vzdát. Došel jsem si na jídlo, dal jsem si pivo a kafe a kamarád mě ukecal, ať pokračuju. Je to dobrá kombinace, kafe rozežene ztuhlost v nohách. A pivo, to je iontový nápoj a rychlé cukry.
Když jste říkal, že si jdete zatrénovat třeba osmdesát kilometrů, kolik hodin denně vám zabere běhání?
Trénink mi tolik nezabere, za měsíc naběhám tři sta, čtyři sta padesát kilometrů. To není tak moc. Tělo už má zkušenost, dokáže se připravit na akci. Když jsem začínal s maratony a ultrazávody, naběhal jsem i devět set kilometrů za měsíc. Ale to jsem ještě dělal v ČKD a běhal jsem do práce a z práce.
Kolik párů bot ročně zničíte?
Troje čtvery. Boty funkčně vydrží osm set, nejvýš tisíc kilometrů.
Když běháte dlouhé tratě, o čem přemýšlíte?
Při tréninku si dokážete vyřešit spoustu věcí. Třeba i pracovní. Při dlouhých bězích jsou to spíš záležitosti duchovna. Pracuje univerzum.
Jak to myslíte?
Jako byste se vznášela, splynete s okolím. Najednou běžím a uvědomuju si, že mě to energeticky nic nestojí. Při oběhu republiky jsem měl shodit deset dvanáct kilo. Zhubnul jsem dvě. Žijete z podstaty. Napojení na kosmickou energii tady musí být. Kde jinde by ji člověk vzal.
Nezasahuje vám běhání do soukromého života, když mu tolik věnujete?
Teď, když už jsou děti z domova, tak ne. Když byly mladší, snažil jsem se je brát s sebou na některé akce. V rodinách to často odnášejí manželky. Když byly děti malé, snažil jsem se, aby žena měla každý týden jedno dvě odpoledne pro sebe.
Za běháním jezdíte i po světě. To není zrovna laciná záležitost. Jak si na ni vyděláváte?
Cestu na newyorský maraton mám ošetřenou smlouvou s Pražským mezinárodním maratonem, pro který dělám tréninkové věci. Něco získám od sponzorů, ale to je málo, protože u nás jsou špatné daňové zákony. Takže se živím jako poradce bezpečnosti práce a požární ochrany pro firmy.
Takže při běhání rozmýšlíte práci?
Jo. Anebo někam dojedu, udělám kontrolu a pak běžím domů.
Jak dlouho vydržíte neběhat?
Psychicky mi to začne vadit po týdnu. Fyzicky po třech dnech. Když neběhám, začnou mě chytat křeče, jak jsou svaly zvyklé sebou škubat. A běhání mám napsané i od lékaře.
Prosím?
Existovala štafeta Běh míru. V roce 1991 jsem ji běžel a pak dvakrát pořádal. V roce 1995 byl u Křižíkovy fontány cíl evropské části, napojovaly se tu různé trasy. Obnášelo to jednání se zhruba pěti sty starosty, primátory, policisty. Nakonec jsem to dělal sám, neměl jsem čas běhat a jednoho krásného dne jsem se z toho složil. Šel jsem na zátěžový test ke sportovní doktorce. Našla mi změnu na levé srdeční komoře.
A co bylo dál?
Posadila mě na kolo, šlapal jsem čtvrt hodiny a pak už tam nic nebylo. Říkala, že musím do smrti běhat. Mám výmluvu pro manželku. Když člověk běhá celý život, myslím, že je běhání zdravé. I lidičky, se kterými trénuju, se do toho po měsíci dostanou a pak začnou fungovat endorfiny. Jak jsem říkal, člověk se vznáší. Indiáni vyvolávali tyhle stavy halucinogeny. Endorfin působí stejně.
Takže běhání je droga?
Přesně tak. Ale zdravá.
Vy kromě běhání vytváříte různé rekordy. Běháte do schodů, veslujete. Co vás k tomu vede?
Před pěti lety jsem napsal knížku. Už předtím jsem měl atletickou trenérskou třídu a snažil jsem se známým a nejbližším radit s tréninkem. Přišel jsem na to, že pokud nejste známý, ani pes po vás neštěkne. A nezáleží na tom, jestli něco umíte. Takže rekordy dělám proto, abych se dostal do povědomí lidí.
Sama touha být známý v tom není?
Samozřejmě. Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Ale opravdu jsem rekordy začal dělat proto, abych mohl lidem radit. A taky proto, že člověk chce vědět, co dokáže.
Barbora Žehanová
Kdo je Miloš Škorpil

• ultramaratonský běžec
  
• držitel devíti českých rekordů (například v běhu na 24 hodin, ve vytrvalosti na trenažérech, v oběhu republiky)
  
• narodil se 12. září 1954
  
• žije v Praze, je ženatý, má dva syny
  
• pracuje jako poradce pro bezpečnost práce a požární ochranu
  
• záliby: turistika, fotografování, četba, psaní
  
• sportovní vzor: Emil Zátopek. „Hodně mě hodně ovlivnil. Jeho osud mě oslovoval, vždycky to byl férový chlap. Když jezdil jako startér na závody pro mladé, bavil se s námi jako rovný s rovnými,“ říká Škorpil.
  
• na internetových stránkách www.behej.com zdarma radí dalším běžcům
  
• učí na soukromé škole a zároveň se na ní pustil do bakalářského studia wellness aktivity v cestovním ruchu
  

Pět nejdrsnějších výkonů
Schody. Škorpil letos za 12 hodin vystoupal ve věži pelhřimovského kostela 35 076 schodů, to znamená 7110 metrů. „Byl to ultramaraton běžený jako sprint. Divil jsem se, že jsem to vydržel.“
Trojboj. V prosinci 2004 zvládl 3×75 kilometrů na běžeckém a veslařském trenažéru a rotopedu.
Oběh republiky 2006. Uběhl 1378 kilometrů za 17 dní. Závod chtěl vzdát, protože organizátor dodal chybný itinerář. Česko oběhl i v roce 2000 – 1368 kilometrů za 16 dní je český rekord.
Spartathlon. Trať se běhá na památku muže, který 490 let před Kristem běžel do Sparty pro pomoc napadeným Aténám. Běžci musí zvládnout 246 kilometrů za 36 hodin. „Jako ve Spartě byly tvrdé podmínky, jsou i v tomto závodě.“
Veslování. Dvanáctihodinovka na veslařském trenažéru. „Bylo horko. Připadal jsem si jako na vodě, pod sebou jsem měl vypocenou louži.“

Pět oblíbených maratonů
Boston. „Má historii. Lidi freneticky fandí na celé trati, i když se běží mezi městy.“
New York. „Běží se v městě, každá část má svou atmosféru. Lidi vám pomáhají, najdou si vás i podle čísla a fandí jménem.“
Řezno. „Moc dobře se mi tam běhalo, můj první maraton, který jsem běžel v cizině. A startoval tam Emil Zátopek, můj vzor.“
Praha. „Srdeční záležitost. Je doma, běhám ho jako vodič, jsem tam pro jiné, pomáhám jim.“
Mělník. „Je dost těžký, na trati jsou dva krpály. Pořadatel snad nezná počítač, ale každý dostane cenu. Atmosféra je lidská, teplá.“

Co by ještě chtěl dokázat
Trojboj. 100 kilometrů na běžeckém a veslařském trenažéru a na rotopedu. Vše za den.
Přeběh Evropy. Z norského Nordkappu do španělské Tarify. Denně po tři měsíce běžet 85 km.
Comrades. „Ultramaratonský New York. Taky ho běhá 35 tisíc lidí,“ říká Škorpil o jihoafrickém závodu na 90 kilometrů.
Údolí smrti. Drsný americký ultramaraton. 150 kilometrů ve vedru a suchém vzduchu.
Island. 65 kilometrů mezi gejzíry, v prachu sopek, přes brody řek.