Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Což takhle dát si ultramaraton?

Sváťa Sedláček | 08.03.2006 | přečteno: 11865×

Přestože ultramaraton není tak běžnou věcí jako špenát, může znamenat podobně jako špenát ve známém českém filmu zásadní změnu v životě člověka. Jde o poznání dosud nepoznaného a poznání sebe sama.

Ale zatímco špenát se pokládá za obvyklou součást našeho jídelníčku, ultramaraton z obvyklého repertoáru běžeckých disciplín poněkud vyčuhuje. A tak bych se nedivil, kdyby leckdo na otázku v nadpisu pohotově odpověděl, že ultramaraton může běhat jen šílenec. Aniž bych s tímto výrokem jakkoli polemizoval, dovoluji si však tvrdit, že ultramaraton může běhat takřka kdokoliv, kdo běhá…

Dříve než toto své tvrzení poněkud vysvětlím a zdůvodním, dovolil bych si krátké zamyšlení nad tím, co vlastně odlišuje ultramaraton od kratších běhů. Zdá se totiž, že oním dělítkem je právě maraton, ono magické číslo 42 195, nejdelší olympijská běžecká disciplína, která se ještě ve sportovních kruzích pokládá za něco normálního, zatímco vše delší bývá považováno za něco nadměrného. Někteří dokonce soudí, že ultramaratonské disciplíny si vymysleli a provozují je ti, co už nemohli uspět ve standardních běžeckých disciplínách. 

Proč by ale právě disciplíny překračující hranici asi 42,2 km měly být pokládány za něco extrémního, když třeba rekordmani na 100 km tuto náročnou ultramaratonskou trať běží rychlostí, která se o mnoho neliší od rychlosti, jakou se běží maraton (a mnozí z nás by měli problémy s nimi udržet krok třeba jen 1 nebo 2 km)? 

Ultramaraton, to je nová svoboda

Existují samozřejmě jakési přirozené fyziologické hranice, například někde mezi 200 a 400 m je hraniční vzdálenost, na které běžec dosahuje nejvyšší průměrné rychlosti. Maraton by mohl sloužit jako hraniční délka tratě, kterou si snad ještě někteří běžci mohou dovolit absolvovat bez občerstvování, 24hodinovka (nebo až 48hodinovka) by mohla být jakousi mezí, kterou někteří závodníci vydrží bez odpočinku či krátkého spánku, zatímco delší závody nabývají charakter závodů etapových, kde je více či méně prostor pro odpočinek a spánek.

Tím, že jsem relativizoval dělítko mezi normálními běhy a ultraběhy, jsem zároveň vlastně zdůvodnil, že o ultrabězích může uvažovat každý, kdo běhá. Ve skutečnosti mnohem větší změnu ve svém životě učiní ten, kdo neběhá a rozhodne se běhat, než ten, kdo běhá a rozhodne se zkusit ultraběh. 

Velmi podstatná kvalitativní změna u běžce, který se rozhodne zkusit ultramaraton, spočívá v tom, že pro něj přestávají platit obvyklé hranice. Získává novou svobodu, nový prostor a příležitost k poznání dosud nepoznaného – včetně sebe a svých vlastních hranic a omezení. Ovšem ani tyto hranice a omezení nejsou neměnné.

Jaká jsou zdravotní hlediska?

V podstatě stejná, jako při normálním běhání. V literatuře o běhání jsou uvedeny příklady zdravotních potíží či okolností, při kterých je záhodno začátek běhání konzultovat s lékařem (například také věk nad 50 let). To samozřejmě platí i pro ultraběhy. Mnohé platí podstatně více. 

Je přece jenom pravda, že ultraběhy jsou běhy opravdu dost dlouhé (ve srovnání s obvyklými trasami kolem 10 až 20 km), a tedy je zřejmé, že některým vlivům je člověk vystaven v mnohem větší míře. Ať už jsou to nárazy při došlapu, vlivy počasí nebo spotřeba živin. Platí tedy mnohem více výzva k velké opatrnosti, pokud by s ultraběhem chtěl začít zcela netrénovaný běžec, uvážíme-li, že pro prvý maraton v životě se také doporučuje určitá příprava a průprava. 

Pokud se dodrží určitá pravidla, rozhodně není pravda, že by ultraběh poškozoval pohybové ústrojí více než normální běh. V literatuře (například ale také na stránkách ultramaratonce Jana Ondruše) se dozvíte, že dlouhé běhání může dokonce odstranit některé obtíže s pohybovým aparátem. Tento pozitivní vliv vyplývá nepochybně z toho, že tyto dlouhé vzdálenosti se obvykle běhají v mnohem nižší tempu, a tedy s mnohem menším zatížením. A přitom poskytují dlouhodobé důkladné prokrvení a prokysličení celého organizmu. 

V kolika letech začít?

Ultramaraton tedy je výzvou zejména pro ty, kteří již jednu takovou výzvu překonali, když zkusili první maraton. Může přinést nové zážitky, posouvání hranic a pocit svobody. Cíle běžce uvažujícího o ultrabězích by však měly být postupné, pokud možno konzultované s lékařem, trenérem či zkušeným ultramaratoncem. 

Obecně pro ultraběhy neexistuje horní věková hranice. Pro ultraběhy od 24 hodin výše se obecně pokládá za dolní věkovou hranici 21 let (dokončená osifikace kostí), na takto dlouhých závodech se vyžaduje lékařské potvrzení o způsobilosti. (Cituji z propozic na blížící se 48-hodinovku: „Minimální věk 21 let. Nejpozději při prezentaci musí každý běžec předložit potvrzení o zdravotním stavu od sportovního lékaře, v němž bude výslovně potvrzena jeho schopnost absolvovat tento náročný závod.“)

Na závěr se vám musím přiznat k jedné hrozné věci: můj první maraton byl ultramaraton (43 km při MUM, moravský ultramaraton).