Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Příprava na ultramaraton aneb postupné cíle

Sváťa Sedláček | 14.03.2006 | přečteno: 20622×

Když jsem v posledním příspěvku „Což takhle dát si ultramaraton“ tak trochu smazal nebo rozmazal ostrou hranici mezi normálním během a ultraběhem, mohlo by to vyvolat dojem, že ultramaraton může dělat opravdu každý a že na tom vlastně nic není. Ale tak to úplně není. Proto předposlední věta zdůraznila nutnost postupných cílů.

Následující odstavce proto budou psány více z pozice začátečníka, než ambiciózního běžce (ostatně tyto řádky píše začátečník, který si to už trochu zkusil).

Jestliže známe příklady běžců, kteří s naprosto minimálním tréninkem a bez přípravy absolvovali maraton, raději na ně zapomeňme (ne na ty běžce, ale na ty příklady), než abychom jejich příklad napodobovali. Oni nám možná zatajili, že po dlouhá léta pěstovali turistiku, pravidelně jezdili na kole a každý týden si zahráli fotbálek… 

Ale i kdyby tomu tak nebylo, odlišnosti v tělesné konstituci jednotlivců připouštějí možnost, že by někdo opravdu bez přípravy (nebo s minimální přípravou) zdolal maraton, aniž by si přitom poškodil zdraví. Ale kvůli tomuto 1 procentu nebo 1 promile (to fakt nevím) by bylo nemoudré z této výjimky udělat pravidlo a jím se řídit. 

Poslouchejte tělo
Takže se vraťme k oněm postupným cílům. Můžeme mít nějaký vzdálený cíl, a to dokonce velmi náročný cíl, ale důležité je po cestě k němu nevynechat ty cíle bližší. A průběžně své cíle upravovat podle toho, jak reaguje naše tělo, ano případně se smířit i s radikálním snížením nebo časovým oddálením onoho vzdáleného náročného cíle. Nesmíme být zklamáni, když nám naše tělo odpoví, že některého z možných vzdálených cílů nikdy nedosáhneme. 

Ultramaraton sice znamená odstranění uměle postavených hranic, znamená velmi podstatné posunutí našich reálných fyzických hranic, ale tyto naše fyzické hranice neodstraňuje, ony existují a budou existovat. Toto je nutno vnímat a respektovat a toto patří k našemu hlubšímu sebepoznání, které nám ultramaraton poskytne (ale poskytují je i běhy na kratší vzdálenosti). Proto i takové negativní zjištění (nutnost slevit ze svých náročných cílů) vnímejme pozitivně: vždyť už to, že jsme vykročili na cestu oněch dílčích cílů, je samo o sobě dobré.

Pro úplně začínajícího běžce je jakýmsi „vzdáleným“ cílem někde v nedohlednu okamžik, kdy poprvé bez přerušení přechodem do chůze uběhne 10 km. Pokud toho dosáhl, může být podobným cílem, i když možná už ne až tak v nedohlednu, půlmaraton nebo pětadvacítka. Pokud i toho dosáhl, začíná se rýsovat jako docela reálný cíl maraton. Pokud meta maratonu běžce lákala jako jakýsi vrchol toho, co může běžec dokázat, po prvém zdolání maratonu si běžec jako další cíle klade postupná zlepšení času na maraton. 

K tomu jsou zaměřené různé tréninkové plány zveřejněné na tomto i na jiných běžeckých serverech. Nutno uznat, že maraton je dost dlouhá trať, velmi náročný závod, a že běžci, kteří jej běží nejen na uběhnutí, ale na čas, se z něj obvykle zotavují celý měsíc. Proto doporučení zkušených maratonců je za rok si zaběhnout nejvýše čtyři maratony, každý z nich co nejlépe, ale jeden  z nich si postavit jako hlavní cíl. Mezitím je pak jen regenerace a příprava na ten další.

Jak těžkých je 50 kilometrů?
Jiným cílem zejména pro běžce, kteří již vícekrát maraton zdolali a vědí, že svůj čas na maraton již nikdy nepřekonají, je zaběhnout si maraton vícekrát, ale v tempu trochu mírnějším, takže úplná regenerace po takovém maratonu je podstatně kratší (třeba i jen několik dní). Tito běžci se pak stávají sběrateli (sběrači) maratonů a někteří z nich dovedou za rok nasbírat kolem čtyřicítky maratonů. Někteří dokonce více, než kolik je týdnů v roce… 

Vhodnou příležitostí pro ně mohou být etapové závody typu dvojmaraton (u nás známý Porubský), kdy se odběhnou za víkend dva maratony, nebo pětimaraton (zase Porubský), nebo MUM (7 mírně prodloužených maratonů po Moravě, popřípadě jejich modifikace v zahraničí). A právě tady se ocitáme na oné pomyslné (umělé) hranici mezi maratonem a ultramaratonem. Dalším cílem již pak může být třeba 50 km.

Zdá se, že 50 km je opravdu už jen o kousek více než maraton, takže když někdo uběhl maraton, může si na 50 km troufnout. Je to pravda, ale přece bych doporučil oněch 50 km nepodcenit. Jedna aritmetika sice říká, že 50 km je jen o 7,8 km víc než maraton. Ale vyjdeme-li ze známého (a mnohými běžci trpně potvrzeného) úsloví, že maraton začíná až na 35. kilometru, mohu také říct, že běh na 50 km je dvakrát delší než maraton. Trochu jiná aritmetika, že?

Uvážíme-li, že takových kilometrů, při kterých běžec několikrát bojuje s myšlenkou vzdát to a úspěšně ji překonává, je zde opravdu nejméně 15 (počítáno zhruba od té hranice 35 km), je to opravdu tak. To budiž nabádáním pro ty, kteří to chtějí poprvé zkusit, aby tu padesátku běželi mírněji, než by běželi maraton. A tak jako u prvého maratonu si dali cíl závod dokončit spíše než si dávat ostré časové limity.

Zatím jsme se, jak se zdá, nedostali pořádně k jádru tématu, jak se na takový ultramaraton připravit. Ale ve skutečnosti ano: ta příprava je totiž dána oněmi postupnými cíli. Příprava začíná v hlavě. Začíná mentálním akceptováním ultramaratonu jako cíle a stanovením postupných cílů, resp. nejbližšího jednoho cíle. A protože jsme se v těch postupných cílech zatím dostali opravdu jen kousek za práh maratonu, tréninková příprava nijak nevybočuje z toho, co všeobecně pro běžeckou přípravu, zejména na maraton, platí. 

Trpělivost je základem
Pochopitelně, čím delší tratě to budou, tím více se budou objevovat některé odlišnosti ultramaratonské přípravy. To, co by v ultramaratonské přípravě na kratší ultramaratony nemělo chybět, jsou nepochybně dlouhé běhy, tedy běhy výrazně nad 20 km, častěji i nad 30 km, absolvované v mírném nebo volném tempu.

A tak tedy základem ultramaratonské přípravy jsou skutečně postupné cíle a moc moc trpělivosti, jak zmiňuje v jednom komentáři Miloš Škorpil. Co tato trpělivost může v sobě zahrnovat, poněkud naznačují doporučení a zkušenosti některých ultramaratonců. Lékař Jan Ondruš doporučuje začínajícímu běžci nejméně tři roky postupného zvyšování zátěže pohybového aparátu, než se pustí do maratonu či ultramaratonu. Martin Hunčovský hovoří o šestileté cílevědomé přípravě na Spartathlon (246 km v těžkém terénu a horku). Někdo podle reakce svého těla pozná, že „jeho ultramaraton“ je třeba 20 km. Pro někoho ultramaratonská příprava může trvat hodně přes desítku let… 

Tato fakta neuvádím proto, abych někoho odrazoval, ale abych napomohl realistickému pohledu na tuto problematiku, která přece jen zůstává tak trochu na okraji lidského poznání a všeobecného povědomí.