To samozřejmě nijak nemotivuje domácí špičku, aby se přihlásila zejména na půlmaraton, který není mistrovský. Osobně mi není jasné, proč musí být obě vytrvalecká mistrovství (v maratonu i půlmaratonu mužů a žen) pořádána tak rychle za sebou. Pokud vůbec u nás je nějaká výkonnostní špička, pak je tak málo početná, že je prakticky vyloučeno, aby se – pokud zůstane zachován dosavadní model termínové listiny – společně sešla. Český atletický svaz, kluby, trenéři a samotní běžci dávají přednost účasti na mistrovství, což je pochopitelné. Pokud bychom chtěli mít důstojnou účast domácích kvalitních běžců jak na mistrovství v půlmaratonu, tak na PIM půlmaratonu, nezbude než mistrovství přesunout do úplně jiného ročního období.

České profesionály nelákají ani finanční prémie akcí PIM. Z výše uvedených důvodů na eurové prémie nemají šanci dosáhnout a ty korunové (u sobotního půlmaratonu 5 000, 3 000 a 2 000 Kč pro první tři české muže a ženy) je prostě nemotivují – téměř stejné si mohou vydělat na řadě domácích závodů, pokud se s pořadateli domluví, a to bez rizika, že budou dobíhat o dvě třídy za zahraniční elitou jako v Praze.

V sobotu k těmto okolnostem přistoupil problém s počasím. Většina závodníků lépe snáší teploty k 30 stupňům Celsia v červenci než „dvacítku“ počátkem dubna, která přijde po dlouhém období chladnějších měsíců. Organismu trvá nějakou dobu, než si patřičně upraví termoregulaci. Je to pochopitelně individuální, někdo snáší teplo dobře, jiný vůbec.

S výjimkou Roberta Krupičky, dnes patrně jediného domácího maratonce schopného ohrozit limit na MS, na mě všichni ostatní čeští běžci působili v sobotu rezignovaným dojmem. Jakmile pochopili, že kvalitně nezaběhnou, začali podvědomě myslet na další starty a na dosažených časech je to vidět. Na našich stránkách „ostře sledovaný“ Dalibor Bartoš doběhl o více než dvě minuty pomaleji proti plánu, trápili se Mrázek i Losman, Frei to raději zabalil úplně.

S Petrou Kamínkovou jsem mluvil v posledních dnech před půlmaratonem několikrát, zdála být se v pohodě fyzicky i psychicky, ale ani jí počasí moc nevyhovovalo, a tak se soustředila hlavně na souboj s Ivanou Sekyrovou, která ji sledovala jako stín. U žen byla první tři místa obsazena téměř s jistotou předem, jediná další vytrvalkyně schopná tempo kolem 1:20 hod. akceptovat je Radka Churaňová a ta se připravuje na mistrovský maraton.

Nezbývá než doufat, že řada z těch, kteří v Praze neuspěli, se za 14 dní pokusí o reparát na mistrovské pardubické trati a k nim přibudou další, v Praze nestartující atleti. Ano, není příjemné, když nejrychlejší český vytrvalec doběhne až za první ženou, je to však reálný obraz současnosti. Maratonský boom, který k nám přichází, mimo jiné právě díky Carlu Capalbovi, s několikaletým zpožděním, nese s sebou na jedné straně vzrůst zájmu veřejnosti o běh jako takový, na straně druhé se potvrzuje stále víc, že – a to nejen u nás, ale třeba i v sousedním Německu – nemá tento vzrůst takřka žádný vliv na zlepšení výkonnosti domácí reprezentace. Rakušané mají svého Günthera Weidlingera, který byl v sobotu v Praze na 11. místě nejlepším Evropanem, ale za ním zeje výkonnostní propast. Švýcarský maratonec Viktor Röthlin dokáže občas svést vyrovnaný souboj s nejlepšími Keňany, v podstatě se však výkonnostní rozdíl mezi Afrikou a zbytkem světa stále zvyšuje.

Autor článku je spolupracovníkem redakce behy.cz, dlouhodobě sleduje domácí běžeckou scénu, je zástupcem Sdružení organizátorů běžeckých závodů.

VÝSLEDKY ZÁVODU

WEB ZÁVODU