Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

22. Marathon des Sables (4) – Odstartováno

Marcela Labanová | 06.07.2007 | přečteno: 8207×

Když jsem stála na startovní čáře první den maratonu, měla jsem velké bolesti. Na krku jsem měla krční límec, schovaný pod šátkem, aby nebyl vidět. V mé mysli se odehrával velký vnitřní boj. Mnoho otázek a obav, protože pokud by skutečně došlo k nejhoršímu, jak lékaři předpovídali, vrátila bych se domů ne jako vítěz, ale na kolečkovém křesle.

I má týmová kolegyn? nebyla zcela v klidu, nebo? v emirátech za ní m?j první neurochirurg p?išel dokonce na pracovišt?, aby ji p?esv?d?il, a ona následn? m?, totiž abych vzdala ú?ast na maratonu.

Dnešní etapa je dlouhá 29,3 km. ?íkám si, že budu š?astná za prvních deset minut, pokud je ub?hnu, a pak ?eknu všem sbohem, good bye. Ale když jsem po n?kolika hodinách, které se zdály jako 10 minut, uvid?la cíl, bre?ela jsem. Bre?ela jsem št?stím, že jsem to dokázala. Ale pomohli mi moc mí týmoví partne?i, kte?í mi p?ed závodem uvolnili krk trakcemi.

Bylo to rychlé, pohodové, par dun, pár rovných úsek? s kameny. M?li jsme speciální návleky ušité z padákoviny proti písku v botách. Celkem se osv?d?ily – m?la jsem je poprvé na botách. Trénovala jsem bez nich a když jsem je mohla vyzkoušet, m?la jsem ten úraz krku. Taky ponožky od Craftu – dvojité – se osv?d?ily. Díky panu Škorpilovi a jeho radám, kam jsem se n?kolikrát obrátila.

Druhý den byl nejkrásn?jší. Mnoho borc? ?íkalo, že nejt?žší. Sklon duny, kterou jsme b?želi, 25 % bylo fakt dost, ale já si to moc užívala. Asi to je tím, že miluji pouš?. Ostatn? nikdy jsem ty dlouhé rovné kamenité úseky neprožívala tak citov?, ale duny mne nabily energií. Maroko je ale p?ekrásné místo, pouš? je tak živá, plná kv?tin a barev. Hory jsou tam taky krásné, prost? duše si zpívala. To pak ?lov?k na únavu zapomn?l. Je pravda, že v té dob? už ale odpadlo asi 15 lidí.

?tvrtý den byla dlouhá trasa 70,5 km. Mohli jsme ji natáhnout do následujícího dne. Kdo ji dokon?il v noci, den na to mohl lebedit. My jsme ud?lali 52 km a dokon?ili zbytek po vyspání v jedné z kontrolních stanic.

Nikdy nezapomenu, jak jsem uslyšela, jakoby kapky dešt? šelest za mými zády. Když už jsem se cht?la otá?et, už m? míjela t?i drobná štíhlá t?la b?žc?. Ten b?h byl fascinující, b?želi tak lehce, jakoby se vznášeli – bez vydání prakticky žádné energie – pískem a b?hem vte?iny byli pry?. Tleskali jsem všichni a provolávali bravo. Byli to první finalisti, ti nejlepší. Prvých 50 nejlepších startovalo až 3 hodiny po nás a bylo to úpln? úžasné. Když kolem nás probíhala Francouzka, co byla první ženou, bylo to nejintenzivn?jší. Žen je na maratonu 14 %, je to skute?n? tvrdý závod.

Následující ráno bylo pro nás všechny nejt?žší. Když nám ráno sd?lovali, že n?kdo z ú?astník? um?el, bylo tPouš? rozhodn? není mrtvá krajinao hrozné. Všichni ml?eli. Vyslechli jsme dlouhý proslov od hlavního organizátora. A n?kolik minut ticha. Další den na míst?, kde stál stan, ve kterém se po náro?né 70km etap? neprobudil jeden z nás, byla postavena mohyla. Kluci, kte?í s ním spali a našli ho mrtvého, startovali první. Mnoho z nás m?lo ?ernou pásku na ruce po celý další den.

T?ch 42,2 km p?edposledního dne jsem bojovala sama se sebou. A to jsem si myslela, že když zvládnu 70, tak pak už vše. To nebyla úpln? pravda. Asi to bylo tím, že t?lo už bylo unavené. Puchý?? (i dva t?i na sob?) nepo?ítaných, už jsem ani z n?kterých prst? nesundávala náplasti, protože nehty na nich držely jen díky nim. Puchý?e jsem si ošet?ovala sama. Byl tam sice stan zdravotník?, ale já jsem m?la už z domu vše ozkoušené, a pak jsem taky dostala radu od báje?ného kluka z ?eska Petra Soukala, který to b?žel p?ed dv?ma lety, že puchý?e vám tam u?ežou, a o to je to horší. Ne, já jsem jen puchý?e propíchla, desinfekce a šlo se dál.

Byla to dlouhá rovná tra? – kameny a kameny, kam ?lov?k dostoupl. Když jsem uvid?la holku v klobouku a v nazouvácích, ?íkala jsem si, jak to m?že ujít. Když jsem vid?la cíl, byla jsem š?astná. Stálo tam pár lidí, kte?í už dob?hli, a za?ali nám skandovat. To mi moc pomohlo dokon?it tuhle kamenitou trasu s úsm?vem. Ale ve stanu jsem padla. Ale nepadla jsem jen já. Všude kolem se ploužili další b?žci s modrými návleky na bosých ošet?ených nohou. Vypadalo to, že jsme kemp invalid?, alespo? podle ch?ze.

Stany, kde jsme p?espávali, byly stav?né berbery, písek a vítr si jimi svišt?l naplno. Byla i noc, kdy kv?li pouštní bou?i pár stan? popadalo. Náš stál pevn?. Ve stanu nás bylo šest, což byl luxus. Kluci byli bezva, zvlášt? Tref, který byl v první padesátce, skromný ?lov?k.

Dojem na m? ud?lal také Shon – 300. místo, skv?lý borec, který denn? volával manželce. Chlapi, kte?í vydrží bolest, vedro ve dne 45 °C a zimu v noci 14 °C, a p?itom jsou tak oddáni svým ženám, chlapi, jejichž manželství m?lo trvání „pouze“ 30 let.

Není mnoho ?asu povídat si zde s lidmi a poznávat, jakými jsou osobnostmi. Každý je zde p?edevším proto, aby byl sám se sebou, zápasil sám se sebou. Aby p?ekonával své slabosti, únavu, bolest. I když má ?lov?k kolem sebe 150 dalších b?žc?, je sám, hluboko v sob?, stejn? tak jako oni. Pak více než slova ?ekne pouhý pohled o?í.

Vše bolí. Ješt? zbývá jedna etapa. Tak blízko cíle! Dokon?ím to?

Pokra?ování za týden


Oficiální stránky Marathon des Sables
Video o Marathon des Sables z roku 2006