MČR ultravytrvalců: Až na dno

Tak chlapče, ještě sedm hodin a můžeš jít na pivo, říkám si pro sebe. Ale to bych předbíhal.

Po absolvování mého prvního ultramaratonu, kdy jsem se protrápil všemi nástrahami brdských hvozdů (do srmti nezapomenu zejména na čtyřkilometrový úsek s třemi stoupáními, kdy mě do kopce předháněli kolemjdoucí turisté) jsem hledal další běžeckou sportovní výzvu.

Našel jsem ji na začátku května při občasném surfování v práci na mých oblíbených běžeckých serverech a první červnovou sobotu se její absolvování stalo skutečností.

Self Transcendence Race 2007… Pro laiky Mistrovství ČR v běhu na 6 a 12 hodin a i závod na 100 kilometrů. Při vzpomínkách na mé sportovní okamžiky podobného ražení jsem si (bez přihlédnutí k objemu mých naběhaných kilometrů) ve vteřině uvědomil:

Při tom musím být!

Poprvé jsem vzal PIM jako přípravu, pak se ješte 3–4× proběhnul, strávil pár chvil v hospodách při konzumaci vydatnych jídel a několika škopků rezavého moku s vědomím: Tam se moc nepřecpeš a točený tam asi taky nebude!

V sobotu ráno před pátou budík. Nabuzen tou správnou běžeckou a závodnickou horečkou se oblékám do trenek, sbalím pár „runnerských“ švestek a v půl sedmé stojím ve Stromovce u stanu s registrací. Teď už není cesta zpátky.

Poznávám pár tváří, lehce se rozklusávám, chvíle koncentrace. Utvrzuji se, proč tu vlastně jsem. Ne abych závodil a rval se o co nejlepší čas, ale zkusil šáhnout si na dno, překonat se, dojít až ke svým fyzickým limitům a hranicím bolesti. Ale i psychika tu bude hrát důležitou roli, kroužit půlku dne v parku po dvoukilometrovém ovále bude vcelku slušné mišuge!

V sedm hodin ráno (dřív jsem snad byl běhat jen pětkrát za život, jednou dokonce ve čtyři) stojím s necelou třicítkou jasně nabušenějších borců na startu a jsem odhodlán nechat tady duši i nohy kvůli zvládnutí distance mezi mým srdečním městem a místem, kde pracuji.

První dvacítka je za mnou, dávám jen nohu před nohu v tempu šest minut na kilometr a užívám si pocit z pohybu. Jen tak často se mi nestává běžet Stromovkou a potkávat tak málo běžců a lidí vůbec. Úsek s měřením kol a ukazatelem času je pro mě vždy impuls a čerstvá krev do žil vstříc novým kolům. Proběhnu ho vždy s úsměvem, občas vtípek, neodpustím si pohybové kreace na zemi namalovaném skákacím panáku.

Tuto část okruhu bych běžel i se zlomenýma nohama!

Po dvacáté se zastavuji na občerstvovací stanici. Iont, voda, tabulka čokolády. Hořkou, tu mám nejradši. Občas i pivo, škoda, že nealko, ochutnávám i těstoviny či banán s medem. Výběr vskutku rozmanitý a dokonalý „obsluhující personal“ vás nutí dát zas o jedno kolo více. S příjemným pocitem přebírám u časomíry oranžový praporek na znamení, že v tomto kole zvládnu maratónskou vzdálenost.

Teď to teprve vypukne, maratonem to v tomto případě nikoli končí ale začíná. Za stánkem časoměřičů míjím po levé straně kamarádku Toi-toiku a jsem překvapen, žaludek se nebouří, to asi tím pitem. Kousek dál se zaposlouchávám do songů živé kapely, která se celý závod starala o perfektní atmosféru, a napodobím bubnujícího Ringo Starra.

Lidi na lavičkách se střídají, dvě hodiny potkávám stejného inlinistu. MP3 v uších, cigareta v ruce. Já běžím bez hudby, abych slyšel, co se kolem mne děje a abych vnímal, jak je ten život krásný. Bez marlborky v pravici, abych aspoň něco málo udělal pro své zdraví (víkendové znamínko ne velikosti mexického dolaru na pravém chodidle a chůze připomínající šedesátiletého fotbalistu jsou jen dočasným úkazem ne zrovna ideálního fyzického stavu, teď už zase skáču přes kaluže).

„Michal! Michal!“, skandují věrní a oddaní členové mého fanklubu – pořadatelé, „už jen tři hodiny, máš to za šedesát.“ Osobní rekord v počtu uběhnutých kilometrů je už chvilku překonán, ale mě žene dál můj vysněný cíl.

Pravé koleno začíná nabývat na objemu, obě klenby mi připadají jako prkýnko na krájení, levý kotník mírně megalomanský. Ale nedivím se, po devíti hodinách běhu jsem něco podobného očekával. Chtěl jsem zkusit vydržet celých dvanáct hodin, ale občas můj běh připomínal spíše chůzi. Ale bojuji, co to dá. Když něco chceš, musíš za tím jít. I když to chvílemi pekelně bolí, říkám si, no aspoň je vidět, žes to neflákal a žes něco dělal.

Začíná se zatahovat. Pro mě je však poslední hodina tím nejemotivnějším zážitkem celého běhu.

Všichni se povzbuzujeme, pojď, pojď, už jen kousek, rozběhni to. I hecování od naší ultramaratonské ikony mi pomáhá použít nevím kde skryté rezervy sil a jako pokropen živou vodou běžím vstříc dalším kilometrům. Deset minut před koncem dostávám do ruky praporek, který mám zapíchnout do země po zaznění signálu ukončující dvanáctihodino­vý výběh.

Na tyto okamžiky nikdy nezapomenu. Loučím se s live kapelkou, zdravím kolemjdoucí, kteří kroutí hlavami, co jsme to za blázny, potkávám mého spolubojovníka z Brd, kterému slibuji, že příští rok tu stovku dám.

Krátce po devatenácté hodině se ozvou výkřiky oznamující konec. Tedy aspoň pro teď. Dám si dva tři dny oddech, ale vím, že zase brzy obuji boty a rozběhnu se. V mžiku si potvrzuji myšlenku závodu, nebyl jsem tu, abych soutěžil s ostatními, ale jen sám se sebou. Sáhl jsem si na dno a překonal sám sebe. I proto běhám.

Po dvou plzních, lehce podnapilý, jsem večer usínal se zjištěním, že už nemusím domů jezdit jen na kole, teď můžu i běžet.

Michal Vavák