„ Pohledná „třicítka“ s rozpuštěnými kaštanovými vlasy a hlubokýma očima nejdřív odpoví: „Byla jsem tlustá. Ve škole mě poslali vrhat koulí, ale já ani neměla sílu, takže z toho nic nebylo. Manžel hrál hokej, fotbal, všechno, a já nic. Jen doma s dětmi, opečovávatelka. Začalo mě to štvát.“

Musím to zkusit taky, pomyslela si. Pídila se po článcích o běhání, vyptávala se. Vystudovala kurs trenérství, výživového poradce a terapeuta.

Jenže pak jeden okamžik převrátil její život naruby. Otce jejich dvou dětí zastřelil na odpočívadle u benzínové pumpy lupič pro sedm stovek…

„Abych se nezbláznila, začala jsem chodit na procházky. Přemýšlela jsem a po čase začala i pobíhat. Před léky proti depresím jsem utíkala do lesa, objímala stromy a čerpala z nich energii. Čím víc kilometrů, tím míň prášků. Někdy jsem se i skoro ztratila a hledala cestu podle slunce. Musela jsem se s tím srovnat. A běh mi pak zůstal, zachránil mi život,“ vypráví už vyrovnaně.

Manžel měl u sebe číslo na firemní štafetu pražského maratonu. „Řekli mi od něj z firmy, poběž za něj a já to vzala, nemusela jsem se dlouho rozhodovat. Musela jsem do toho šlápnout, ale tu desítku jsem pod hodinu dala. Běžela jsem pro něj,“ říká.

Po třech letech na podzim postoupila mezi finalistky Womens Challenge a začala se systematickým tréninkem pod vedením Miloše Škorpila. „Přiznám se, že všechno přesně nesplním. Mám napsáno kopce s tepy na 160, jenže já jen při chůzi mám 180,“ usmívá se. Tlačí totiž kočár s dvouletou Eliškou, začátkem svého nového života. A to je skoro dvacet kilo navíc. „U nás ve Vranově jsou samé kopce. Proto mám terénní model, koupila jsem ho za dva tisíce ve výprodeji.“

Je sama, starší děti, čtrnáctiletá Lucie a šestnáctiletý Michal, s ní neběhají. „Ti by leda vyběhli se mnou, puberťáci,“ směje se. „Ale mám jasný cíl: Chci být pro své děti dobrým příkladem ve všem, co dělám. Jak se chovám k lidem, učím se jazyky, poznávám nové věci a běhám. Vím, že se to někdy chytne. Vidím, jak se člověk ve svých dětech zrcadlí,“ vypráví zaujatě.

„Jak ty endorfiny fungují,“ přiznává. Týdně zvládne až sedmdesát kilometrů, vyráží za nimi čtyřikrát nebo pětkrát!

Teď se chystá na Hervis 1/2Maraton Praha. „Pokusím se, budu ráda, když přežiju. Tempo si ani neumím představit. Snad najdu některou z holek v davu a poběžíme spolu. Dokázat si, že to dokážeme,“ těší se.

A celý maraton? „Od nás z Vranova je to stejně daleko do Prahy a mně se to zdá daleko i v autě. To vážně nevím,“ vrtí hlavou. Ale až se rozhodne, určitě naplní i tuhle výzvu. Žádná není nedosažitelná jejímu odhodlání.