Jo, jak říká KOYAMA  – je to koření. Ale – někdy je život pikantní sám o sobě až až. Pak ani člověk nemá chuť závodit, soupeřit , snažit se,… Ale – závodění dává člověku nové a nové cíle. Neslaný nemastný by byl život bez cílů Pak si vyber. Takže spíš záleží na každém, jaký má zrovna život – co mu může běhání dát. Někdo potřebuje to koření – cíle, někdo zase klid – jen běhání lesem sem a tam. Každej by měl mít jasno za sebe a neřídit se tím, co říkají druzí – to je moje filozofie.

Asi máš jasno – proběhnout se s hromadou lidí noční Prahou je hezký cíl. Cíl není totéž co sportovní výkon. Dovedu si představit jiné podobné „běžecké“ cíle i úplně bez závodů. Tak ti držím palce – na to aby ti někdo držel palce taky nemusíš závodit 

[quote=koyama]to já: Pokusím se odpovědět za Jitku. Kdo běhá, nemusí závodit. Jak to vidím já: Závody jsou pro nás hobby běžce takovým kořením běhu. Někdo má rád hodně kořeněné, někdo si dá jen tak špetku něčeho jemného a někdo nepotřebuje kořenit vůbec. ;)[/quote] Jako by jsi mi mluvil z duše. Závod je kořením pro nás „hobbity“ a já kořením rád. Ono to pak lépe chutná, když je to okořeněno a ještě se při tom seznámíš s lidmi podobného ražení. Já nikdy nebudu na stupních vítězů, ale závodím, abych se dokopal k lepším osobním výsledkům ve skvělé atmosféře se supr lidmi. Jsem rád, že patřím k té nenormální menšině :)

Ještě trošku mé filozofie. V dnešním světě se mezi lidmi i při mírovém stavu pořád trochu bojuje. A bohužel, používají se všechny dovolené prostředky. Např. asertivita, známosti, finanční zázemí, vychytralost, a vůbec vše, co se nevymyká zákonům nebo nelze dokázat. Proto se mi na sportu líbí, že u hobbíků, běžců se většinou nepodvádí, pro všechny platí stejná pravidla a stejné podmínky při závodě. Argumentovat, že někdo si zaplatí trénéra, nejlepší boty, lázně apod. mi připadá trochu mimo tragédí mísu. Na ten marathon pod 4h se prostě musí něco odtrénovat. Je tady šance se v přátelském duchu poměřit se sebou i se soupeři, aniž bych vůči nim musel vyvinout jakoukoliv agresivitu. Protože jsem mírumilovný tvor, vyhýbající se jakýmkoliv konfliktům, mohu si zasoutěžit s vědomím, že nikomu neublížím a s jistotou fair-play jednání ostatních. Doufám, že nikomu neublížím a nedotknu se: někteří lidé nechcou soutěžit, protože je straší možnost prohrát. Myslím,že snad pořád platí: Každý vítěz,kdo pro(jel)běhl cílem.

jj, přesně jak napsal minusak v poslední větě, viz. motto v mém podpisu. ;)

Tak už mi ty poslední slova Minusaka a ostatních zase připomínají, že nejlepší závody jsou maratony. Sama nevím, jestli jsem nebo nejsem v pořádku, když zastávám tento názor – ale asi je to jedno, když má člověk z běhu radost 

Keane, buď opatrný s tím závoděním. Běhal jsem roky jako Ty – neměřil nepočítal neřešil, a byla to idyla nad kterou není. Pak jsem se nechal vyhecovat na maraton – a o všechno jsem přišel. Přišly lepší boty, moira, sporttester, strečing…, ale ta LEHKOST se už nikdy nevrátila. Nelituju nijak dramaticky (třeba nohy mne bolej mnohem míň od doby, co jsem si o běhání něco přečet, na svůj první výsledek jsem byl patřičně hrdý, a získal jsem jistě spoustu dalších věcí), ale něco jsem, možná navždy, ztratil. I když jsem na pár let dal intenzivnější běhání k ledu, tak jsem při každém lehkém výklusu věděl, že jdu dvakrát pomalejc než „tenkrát“, že mi tepovka skáče někam kam by neměla etc etc. Jo, uznávám že je to možná jenom moje psychická porucha, ale kdykoli běžím, tak mi aspoň na chvíli v hlavě naskočí nějakej program, kterej sčítá kilometry a násobí tempo… Občas se mi po tom starém dobrém běhání v lese bez jakékoli podpory a přemýšlení zasteskne, ale už to jinak, k mému velkému žalu, neumím. Proto Tě chci jemně, jemňounce varovat: Vkročíš-li na šikmou plochu „běžecké normality“, možná se už zpátky nikdy nevrátíš. Alespoň mně se to nepovedlo.

[quote=ED]Keane, buď opatrný s tím závoděním. Běhal jsem roky jako Ty – neměřil nepočítal neřešil, a byla to idyla nad kterou není. Pak jsem se nechal vyhecovat na maraton – a o všechno jsem přišel. Přišly lepší boty, moira, sporttester, strečing…, ale ta LEHKOST se už nikdy nevrátila. Nelituju nijak dramaticky (třeba nohy mne bolej mnohem míň od doby, co jsem si o běhání něco přečet, na svůj první výsledek jsem byl patřičně hrdý, a získal jsem jistě spoustu dalších věcí), ale něco jsem, možná navždy, ztratil. I když jsem na pár let dal intenzivnější běhání k ledu, tak jsem při každém lehkém výklusu věděl, že jdu dvakrát pomalejc než „tenkrát“, že mi tepovka skáče někam kam by neměla etc etc. Jo, uznávám že je to možná jenom moje psychická porucha, ale kdykoli běžím, tak mi aspoň na chvíli v hlavě naskočí nějakej program, kterej sčítá kilometry a násobí tempo… Občas se mi po tom starém dobrém běhání v lese bez jakékoli podpory a přemýšlení zasteskne, ale už to jinak, k mému velkému žalu, neumím. Proto Tě chci jemně, jemňounce varovat: Vkročíš-li na šikmou plochu „běžecké normality“, možná se už zpátky nikdy nevrátíš. Alespoň mně se to nepovedlo.[/quote] Možná už jsi mě varoval pozdě. Se strojkem na měření rychlosti a vzdálenosti běhám od začátku (ale je jen půjčený), na druhou stranu mě naprosto nijak nevytáčí, když zjistím, že jsem uběhl míň nebo pomaleji tenhle den než tamten. Taky se na něj v průběhu běhu snažím nedívat, většinou mám po čtvrt hodině v hlavně krásně vymeteno.:) Ale možná jsou tyhle začátky opravdu nejhezčí…a vůbec to není tak krutý jak se vyhrožuje;)

Ahoj, já běhám jen tak, uběhnu max 6 km , ale někdy taky vyběhnu a po kilometru už sotva funim a jdu zase domu, ale někdy je to zase dobrý aběžela bych až na konec světa : ) K běhání sem si pořídila jen běžecký boty a bundu. Nijak to nepřeháním a nechci se naučit smrkat jako cyklisti :D a když mě začne píchat v boku tak to s čistým svědomím vzdám a nechám toho, myslim že seš úplně normální :D jako všichni ostatní