Velmi pěkně napsaný článek.Jako všechny Vaše ostatní články. Někdy bohužel nestihneme, abychom tomu druhému řekli, co pro nás znamenal. Takový už život je. Ale je dobré, že si to uvědomíme,vzpo­mínáme a předáváme dál.

Díky, měl jsi štěstí na správné kamarády…
Někdy poznáme hodnotu, cenu, právě až když to ztratíme. A ono je někdy těžké najít tu správnou příležitost, okamžik, kdy vlastně člověku říct, že je pro nás cenný, důležitý a že jsme rádi, že existuje. Kdybychom věděli, co třeba bude-za čas, tak bychom to udělali, ale to neví nikdo z nás.
Lidé přežívají ve vzpomínkách, v naší paměti, jsou s námi stále, i když už ve skutečnosti dávno nejsou.

Pěkný článek. Škoda dobrého člověka. Pamatuji si z dětství na chuť v popelu pečených brambor – je to opravdová pochoutka.

Musím se vrátit do hlubokého dětství. Kvůli Mirkovi. Taky mu hodně dlužím a dochází mi to až s postupem věku a vývojem života kolem mne. Bydleli jsme oba (a mnoho dalších kluků) ve starých zemědělských usedlostech, jejichž dlouhé zahrady končily na hrázi potoka Rakovce. Zadní branky nás vždy vyvedly ven, do luk a lesů. Všechny. Když to šlo, mizeli jsme v přírodě, protože zůstávat doma bylo nebezpečné. Číhala tam pořád práce. A ta nás kluky zásadně nebavila.