>> Pavla T., 14. 12. 2013 17:27:48 … úžasnou euforii …

Endorfiny se dostaví, i když se jeden „trochu“  šetří…

Pokazde, kdyz se rozhodnu na nejakem zavode zkusit vylepsit osobacek (1–2 do roka), tahnu s sebou navic dva pidimuziky, na kazdem rameni jednoho. Naplanuju si predem tempo, a protoze na zidli jsem vzdy soudnej, dava to tempo smysl. Jenze po startu vzdy vybehnu rychleji a v tu chvili nastupuji ti dva – jeden me hecuje „drz to, riskni to, nejak to dopadne“ a druhy zase „co blbnes, zvolni, zase to prepalis a na konci budou chybet sily“. Nakonec je to vzdy neco mezi, tzn. prvni pulku bezim rychleji nez bych mel, ale urcite ne naplno, a druhou pulku uz pak bezim naplno, ale bohuzel nezrychluju, jen se v sobe snazim najit zbytky sil a vule nezpomalit Uz me ale i napadlo, jestli me ta kontrola rychlosti a zamerne brzdeni se na zacatku nestoji dost sil, a jestli by nebylo lepsi bezet od zacatku naplno a … nejak to dopadne 

>> jm1, 14. 12. 2013 18:05:55 … Endorfiny se dostaví, i když se jeden „trochu“  šetří…

Tak endorfiny se dostaví i po normálním tréninkovém běhu, o tom žádná 

Tak nevím, já asi jdu vždycky naplno, teda ne od začátku, ale nějak tak to tempo držím s pocitem, že musím vydržet až do konce, soupeře kolem neřeším, ať si běží, závodím sama se sebou, neexistuje, že bych zrychlila, protože mě předbíhá kamarádka; asi 200m před cílem začnu analyzovat situaci, 100m před cílem se rozhlédnu, co by se tak asi dalo dělat a nejpozději 50m před to začínám NEKOMPROMISNĚ řešit. Po doběhu pak stranou ode všech jemně a vlídně domlouvám žaludku, že už to bude dobré, že o nic nejde; poslechne a uklidní se…Upřesňuji, i to počáteční vyčkávací tempo je výrazně rychlejší než to, kterým běhám v tréninku takovou tu obecnou vytrvalost a dlouhé běhy…

>> kanovsky, 14. 12. 2013 09:04:06

""" Navíc myslím, že je možné vyhrát závod i se špatným časem, což na rozdíl od běhu na čas ušetří dost sil do dalších závodů."""

casto citame v komentari z dolezitych pretekov ze nas bezec mal smolu, lebo na postup alebo na umiestnenie ci viatzstvo bolo treba dorby cas a utesujeme sa ze raz bude mat stastie a ziska medajlu ked na to bude stacit slaby cas. Za tych nejakych 40 rokov co sledujem atletiku, je to najcastejsi komentar, taka sttahegia – ako vyhrat a nebezat rychlo. staci jeden super co sa neda nachytat bezi svoje max tempo a je po spekulacnom zavode.

>> sikytator, 14. 12. 2013 22:20:53

skus si raz na zavod zobrat na plecia 2 male holky, ked to s muzikmi nefunguje

>> rudo, 15. 12. 2013 05:23:34

zrovna cesrtvy priklad z ME v krose :

„Začiatok nebol úplne ideálny, ale potom som sa rozbehol. Žiaľ, veľkú časť trate som bežal sám, Srbi, ktorí sa pohybovali na mojej úrovni, veľmi nechceli spolupracovať. Škoda, že mi odbehol aj Jožko Urban. Nie som sklamaný, ale viem, že tom mohlo byť aj trošku lepšie,“ uviedol po pretekoch Juraj Vitko.

takze vsetci su na vine ze nezabehol lepsi cas a nebol teda vo vysledkoch lepsie

Tak já bych to rozdělil na 3 typy závodů:

1. Jdu na čas – Velké závody, akce typu Nike Run, všechny větší závody a maratoy (pokud se považujeme za amatéra a nejsme někdo jako Homoláč)

--Tak tady vcelku platí co napsali ostatní, hlídáme si tepovku (aby stoupala), a taky průměr na km (pokud možno také stoupací tendence). Tady běžíme tedy sami za sebe a pokud máme silnou vůli, nemáme potřebu se dívat na ostatní závodníky.

2)Jdu na umístění – Tak tohle platí především ve středně obsazených závodech, kde se pohybujeme někde do 100, pak už umístění ztrácí smysl. Nebo závody, které jsme nikdy neběželi (nemáme s čím srovnat čas, či co překonat).

--Snažíme se držet ve skupince více lidí, taktizujeme, tady nerozhoduje stoupající rychlostní křivka, snažíme se prostě držet ostatních, popřípadě šetřit síly na finiš.

3)Jdu na vítězství – Závody menšího obsazení, vzásadě ty, kde víme, že máme šanci na bednu.

--Tak tady je to trochu individuální, já například preferuji nástup od 1km, snažím se deprimovat soupeře a spoléhat na to, že budou vzadu taktizovat a na mě se vykašlou. Pokud se mě chytnou víc jak 2 soupeři, snažím se nastoupit dokud neusoudí, že to nemá cenu. Pokud se mě chytne 1 či 2 soupeři, snažím se o domluvu a následné držení vysokého tempa po zbytek závodu. A obecně platí – nastupujeme tam kde nejvíc nemůžeme (obecně přechody,jak do stoupání, tak na konci). Někdy se snažíme nastoupit i na konci seběhu – všichni mají vyklepané nohy a jsou ztuhlí. Někdo samozřejmě nastupuje na konci či ve finiši jak to komu vyhovuje.

Jinak běhám závody do 10km, při maratonu to bude s nástupy určutě trochu jinak :)

Jo a závodíme naplno přece vždycky ne? Když se chceme na něco šetřit, nebo se necítíme tak na start nelezeme … A pocit po závodě „určitě jsem mohl ještě zrychlit“, si sice také pokládám často, ale sám vím že je nesmyslný a víc bych se stejně neskousnul. No a pokud nemáme dostatečnou vůli, tak to je celkem častý problém, který není lehké odstranit. To není něco, co by jsem mohli změnit ze dne na den …

>> rudo, 15. 12. 2013 09:35:05 Tak to si asi nespravne pochopil co Juro povedal. Poznam ho dostatocne na to, aby som vedel, ze nie je vyhovaracsky typ, narozdiel od istého kolegu, ktory sa bud vyhovara, alebo sa vzdy niecim chvali, aj ked skonci patnasty na putaku. Skratka nie je uplne spokojny so svojim umiestnenim, ktore za urcitych okolnosti mohlo byt aj lepsie, avsak iba o zopar miest. Za reprezentacnym kolegom nekoncil prilis daleko a par tyzdnov predtým ho vo finisi porazil na MSR. Veril si aj teraz, ale neudrzal sa. Ked ho chcel dohnat, tak skupina, v ktorej bol, nespolupracovala. To sa stava. Ergo, nebolo to optimalne, mal sa udrzat, ale spravil takticku chybu, kedze vie, ze vykonnostne na to mal… Nehladaj za tym viac. On sam dobre vie, ze s osobakom 31min na 10km na prvu patdesiatku na ME moze zabudnut.

Co sa tyka behania na cas – nie je to pravda. V zavode, kde je niekolko bezcov, co vie, ze ma na vitazstvo, sa vzdy taktizuje. Keby sa dohodli a bezali najrychlejsie, ako vedia pri striedani sa kazdych 500m, tak vyhra ten, co je o kusok lepsie pripraveny na rychly cas. Ak sa vsak bezi striedavym tempom s nastupmi, pripadne pomalsie s prudkym zrychlenim 2km pred cielom, alebo len 600 az 200m pred cielom, tak vyhra ten, kto je na takyto priebeh najlepsie pripraveny. A to casto nebyva ten, co by bol schopny zabehnut najrychlejsi cas, keby sa bezalo rovnomerne tempo, alebo keby zobral opraty do ruk od samého startu. Potom tu hra rolu profil trate a samozrejme pocasie. V teple alebo vo vetre by bola samovrazda vyrazit tempom na osobak a dufat, ze vsetkych utaham, najma ak viem, ze su to notoricki zavetrici (ti co Ti za pretek desatkrat stupia na patu a nevystrcia spoza vedúceho bezca ani nos). Na takých sa musi volit taktika, ktora s dosiahnutim rýchleho casu nie je kompatibilna. Prinesie vsak vitazstvo, ak je dobre vykonana.

Priklad z praxe: veterny den, pretek na 10km na drahe, pripadne na trati, kde sa aspon 2× bezi proti vetru a 2× po vetre. V skupine je tempar, ktory je mozno pripraveny na cas o 15 – 50s rychlejsi, ako jeho superi, ale dalsi v skupinke su slusni strednotratiari s osobakmi na 800m o 5 az 10s rychlejsimi, ako ten tempar. Za dobrého pocasia by sa tempar pokusil o co najrychlejsi cas, aby sa s nim ostatni neudrzali (vzdy je to risk, kedze nevieme, ci nahodou ti ostatni nie su pripraveni tiez na zlepsenie osobaku a tak by im len sluzil, ako vodic). Za vetra by to bol dopredu prehrany suboj, iba co by im pomohol k pripadnemu vylepseniu osobakov, ci k slusnemu casu. Co teda spravit? Klusat az do posledného kilaku a rozdat si to v zavere? Výsledok by bol rovnaky, iba so slabym casom. Co takto zmenit priebeh závodu a kopat do toho proti vetru a zvolnit po vetre? Nasledne bud donutit chrtov na tahanie pri behu po vetre a nestriedat proti vetru, alebo to prestriedat s nastupmi aj po vetre aj proti vetru s celkovym usilim, ake vehovuje tahacovi a na poslednom kilaku, ked su vsetci zreli na uterak nastupit co najdalej od ciela a spravit z toho skusku, kto znesie najviac bolesti, kedze zaverecna dvestovka sa spravi 1000 a viac metrov pred cielom a zostavajuca cast sa bezi v deliriu? Tak sa nebehaju rychle casy, ani len optimalne, ale da sa vyhrat, bezat aspon cast behu nadoraz a naozaj ZAVODIT. Vysledny cas pritom moze byt aj minutu za tym, aky by sa dal bezat rovnomerne.

Ak chcem bezat nadoraz od startu bez ohladu na superov, idealne miesto na to je pretek s intervalovym startom. Tam naozaj kazdy bezi za seba bez ohladu na superov a casy su jedinym faktorom, co ovplyvnuje poradie.

>> Mato, 16. 12. 2013 08:53:41

Mato chapem situacie kde sa neda ist na cas napriklad koli pocasiu, ale inak, ak zabehnem svoje maximum a je to najrychlejsi cas tak su vsetci za mnou

ovsem v kontexte tejto debaty, kde hobici spekuluju ako podat optimalny vykon niekde kde urcite nevyhraju tak ich umiestnenie bude zavisit od ich dosiahnuteho casu a akekolvek skupiny hobikov sa pocas maratonu tvoria tak sa aj porozpadavaju kedze malokto vie zadat tempo ktore vydrzi.

nezostava nic ine len spravne odhadnut svoju mimoriadnu vykonnost a zvolit taktiku ktora mi tu vykonnost potvrdi v dpsiahnutom case a tym si zaistim najlepsie mozne umiestnenie vo vysledkovej listine.

Ja stale nemozem zabudnut na to ako Jehlickova bezala svoje tempo a kaslala na vsetkcyh a zabehla si priste svoj cas a vyhrala zlatu na 1500, kedze vsetky superky ktore nebezali na cas ale zavodili a boli spociatku vsetky pred nou postupne sli dozadu, to video je myslym stale niekde k dispozicii

ovsem to chce velmi silnu povahu ist si svoje a nevnimat superov.

take ITT s hromadnym startom

>> rudo, 16. 12. 2013 10:22:00 …ako Jehlickova bezala svoje tempo…

Pokud jsi schopen běžet na WR, tak s takovýmto časem pravděpodobně vyhraješ, a soupeře/soupeřky skutečně řešit nemusíš. Mato ale rozebírá zřejmě reálnější závodní situace …

>> jm1, 16. 12. 2013 10:39:36

jasne ale keby bola slabsia povaha a zavodila so superkami tak by nemusela vobec dobehnut na bednu.

ono to plati na kazdej urovni.