Tvář známá z televizní obrazovky, ve startovním poli k nepřehlédnutí svou výškou a bojovností. Jeho pracovnu na Kavčích horách zdobí běžecké relikvie, při rozhovoru je neklidný, jako by chtěl ze sebe dostat všechny myšlenky najednou. Novinář a dramaturg Tomáš Šponar otevřeně hovoří o svém běhání po čtyřicítce.
Odkaz na článek

geniálny rozhovor… :) som rád Tome, že ťa poznám osobne…

To je moc pěkný rozhovor. Nepochopím, jak se někdo může ptát proč chodíš na závody, pokud nemůžeš vyhrát. V tom jsou asi Češi nějací podivní. Včera jsem běžela Mnichovský půlmaraton a na konci jsem předbíhala poslední závodníky z desítky (starovali jinde a v jinou dobu, než my). To byla ták úžasná přehlídka naprosto nesportovních typů, bojujících ze všech sil, aby to dokončily. Mně to přijde naprosto úžasné, když to ti lidé aspoň zkusí. Tady by se na ty často obtloustlé a podivně vystrojené osůbky mnoho lidí koukalo skrz prsty.

Nepochopím, jak se někdo může ptát proč chodíš na závody, pokud nemůžeš vyhrát.

>> Mary, 10. 10. 2011 17:04:46

Ať se dívám, jak se dívám, tak tuto otázku jsem v článku nikde nenašel. A pochybuji, že by se takhle blbě Radek vůbec zeptal 

>> Mirek Kostlivý, 10. 10. 2011 19:49:46

Tomáš vyprávěl, že se ho na to ptají jiní lidé.

Jak bys rozlišil běhání na závodech a bez startovního čísla?

Co je víc, co je míň? Je jedno lepší než druhé? Jak obvykle říkám těm, kdo se mě ptají: „Proč ty, kdo nemáš šanci na medaili, vůbec chodíš na závody?“

>> rRadek, 10. 10. 2011 20:38:22

Už chápu že se ptal někdo, kdo asi nikdy neběhal