Kdy a jak ses dostal k běhání?

S pravidelným běháním jsem začal před čtyřmi lety. Přesně řečeno, znovu začal. Svůj první start bych umístil někam do doby, kdy mi bylo šestnáct. Mlhavě vzpomínám, že mi to běhalo a že mě to i bavilo. Pak mě ale svedly z cesty jiné slasti i strasti a dal jsem si pauzu.

Připadal sis při prvních krůčcích trapně?

Neřekl bych trapně, spíš naprosto příšerně. Ano, zoufale. To je to nejpřiléhavější slovo. Jak se asi budeš cítit, když se na pouhých patnácti stech metrech klusu musíš třikrát posadit? Ne přejít do chůze, ne se zastavit, ale padnout jako hrouda rosolu na lavičku…

A co staře, cítil ses staře?

Jo a ne. Začal jsem se bát, že to, čemu se říká stáří, dýchá už někde za nejbližšími dveřmi. A když ne za nimi, tak za těmi dalšími už určitě. Přišlo na mě to magoření, které člověk mého typu zakouší už od dvaceti pravidelně u každých kulatin i polokulatin. Fight or flight – to je podle Anglosasů obvyklá odpověď na strach. Tak já jsem vybral tu druhou variantu, úprk. Záhy jsem ale zjistil, že ten útěk je vlastně nakonec dost tvrdej boj…

Na závodech jsi rovnou spadl do veteránských kategoriích, jak to vnímáš?

Upřímně – budeme li se bavit o pocitech, tak mě to normálně zaskočilo. Podobně, jakoby na tebe někdo z davu nečekaně ukázal prstem a zakřičel – „Vy! Ano, ano, vy!“ Tak se otočíš a odpovíš – „Počkejte, to si mě s někým pletete, ne?“ Nakonec ale – věř nebo ne, mě veteránství ohromně baví.

Není mi úplně jasné, co tě na veteránech může přímo bavit…

Víš co, zamiloval jsem se do Běchovic. I proto, že tam my „staří psi“ startujeme spolu a jen spolu. A když vedle sebe vidím opravdové veterány ve smyslu zkušený a zralý, jsem nadšený. A ještě víc mě nadchne, když mě někdo takový trhne uprostřed Hrdlořezáku. To si říkám: „Vidíš nic není ztracený, snaž se a za patnáct let budeš možná běhat taky tak.“ Jednoznačně mě inspiruje i to, že se někdo dokáže takhle hejbat a bojovat bez ohledu na to, co o něm píšou v rodném listu.

Jak vzpomínáš na běhání ve školních letech?

Když je řeč specificky o školních letech, tak běhání, to byla noční můra. Patnáctistovka a tři kilometry v teplákách a čínách, povinně a bez přípravy. Šok, který se mnou sdílejí celé české generace. Až po letech jsem se od Murakamiho dozvěděl, že v tom nejsme sami. Cizí neštěstí potěší, Japonci trpí úplně stejně jako my… Ne, vážně, k běhu jsem se asi jako většina propracoval úplně sám, až později na střední škole.

Byl jsi tehdy talent na sport?

Neřekl bych, ale sport jsem měl rád. Dělal jsem basket, krajský přebor ve Východních Čechách. Bylo to fajn, dodnes se tam hraje hodně kvalitní soutěž. Běhání přišlo nejdřív jako doplněk, ale začalo se mi v něm možná dařit víc než ve hře pod košem. Jakkoli jsem si toho vlastně nevšiml. Za zvláštní paradox osobních dějin považuju moment, kdy jsem dělal vstupní atletické testy na vysoké v Liberci. Na třech kilometrech jsem byl druhý v ročníku a tělocvikáři mě zvali na tréninky školního teamu. Já se jen zeptal, jestli se nehraje taky basketball, a když mi řekli, že ne, tak jsem s díky odmítnul. Nakonec nebylo nic ani z basketu ani z běhání.

Lituješ?

Litoval jsem, už ale nelituju. Za dobu, co zas běhám, jsem potkal pár lidí, o kterých vím, že bývali zatraceně dobří, ale že už dávno neběhají. Něco v nich vyhaslo. Jakoby svoji porci vášně snědli moc rychle a teď je bolí břicho. Když to vezmu kolem a kolem – myslím tím hlavně svoji zálibu v rychlých startech, tak bych možná dopadl podobně. Prozřetelnost mě posadila rovnou tam, kam patřím, mezi veterány, a doufám, že mě v téhle kategorii ještě nějaký čas podrží.

Práce novináře obnáší kupu stresu, u televizáka se k tomu přidává ještě kulisa milionů diváků, často v přímém přenosu. Jak dlouho trvá, než se běháním dostaneš do normálu?

Živé vysílání a nejen to, je někdy nefalšovaný adrenalinový rauš. Ve veřejné službě se sice s miliony diváků běžně nestkáváme, určitě ne ve zpravodajství, ale to nedělá žádný rozdíl. Když chceš být nad situací, je to něco jako závod světového poháru ve sjezdovém lyžování. Podobné vypětí, jen tomu chybí horský vzduch a zdravý pohyb. Tohle určitě běh skvěle kompenzuje. Na druhé straně, sjeď Kitzbühel a pak si dej dvacítku po nábřeží nebo intervaly na oválu. Není to nepříjemnější zážitek tvého života. Snažím se na to nemyslet a tlačím to kupředu…

A kdy jsi použitelný pro rodinu a děti?

Rodina se s mými profesními dojezdy, ponocováním a následným vyspáváním sžívá těžko, ale snad se sžívá. Nakonec nejsem ani zdaleka jediný, kdo dobývá v potu tváře vezdejší chleba. Jiná věc je běh. Ten chce taky svoje. To víme a víme taky, že toho není málo. Moje odpověď? Měl jsem štěstí, potkal jsem skvělou ženu a doufám, že se mě to štěstí ještě podrží a nedojde jí se mnou trpělivost. Děti se do toho snažíme namočit taky, když ne rovnou do běhání, tak aspoň do sportu…

Jak bys rozlišil běhání na závodech a bez startovního čísla?

Co je víc, co je míň? Je jedno lepší než druhé? Jak obvykle říkám těm, kdo se mě ptají: „Proč ty, kdo nemáš šanci na medaili, vůbec chodíš na závody?“ Za prvé by tam bez nás bylo možná smutno. Za druhé závod je něco jako skvělý koncert. Doma můžeš v klidu poslouchat hodiny muziku, ale určité vibrace se na gauči nerozjedou. Na druhé straně vlastně není dobré přijít někam jen tak naslepo. Může ti to sednout, ale můžeš být i dost zklamaný. Jinak řečeno rozdílů je spousta, ale jedno bez druhého příliš nefunguje. Samozřejmě nakonec záleží na tom, o jakém závodění je řeč, protože závodů je čím dál víc.

Považuješ běh za individualistický sport?

Stručně řečeno, ano. Běh, tak jak jsem ho stihl poznat, je čistě individuální, a to je na něm hezké. Běhání jako esence osudových otázek života. Sám sobě přítelem i soupeřem. Je jen na tobě, kolik si naložíš a kolik toho zvládneš. Věčné balancování mezi chci a můžu… Jestli je ale běhání individualistické ve smyslu nezávislé nebo dokonce sobecké? Rozhodně ne. Pořád ještě žasnu nad tím, kolik empatie, solidarity a sounáležitosti v lidech provokuje. Sebe, starého solitéra z toho nevyjímám…

A je to vůbec sport?

To je nesmírně zajímavá a jen zdánlivě jednoduchá otázka. V zásadě záleží na jediném – kdo na ni odpovídá. Věřím, že jsou lidi, kteří řeknou: „Jó, já vím, je to jen sport, ale líbí se mi to,“ a mají pravdu. Ta moje pravda zní tak, že je to víc než sport – ve smyslu pouhého rozptýlení a pohybu. Přiznávám dobrovolně, že prosakuje do mého životního stylu a nijak výrazně se tomu nebráním. Vím taky, že jsou lidi, kteří jdou ještě dál a povyšují běh někam na úroveň duchovní praxe. Absolutně jim to neberu, jakkoli to s nimi nesdílím.

Kde běháš nejčastěji?

Zatím na asfaltu, ale brousím si zuby na sady a lesy. Tam se rodí šampióni. Což mi připomíná, že už zas budu potřebovat nové boty, které šampióni obvykle nepotřebují, přestože je propagují. Boty potřebují je. Což je cíl, ke kterému bych se aktuálně rád dobral. (úsměv)

BĚHU VE VETERÁNSKÝCH KATEGORIÍCH JE VĚNOVÁNO TÉMĚŘ CELÉ ČÍSLO NOVÉHO BĚHEJ, KTERÉ VYCHÁZÍ 21. ŘÍJNA