Já zažil jeden ročník vojenské přípravy, za to mi odpustili jeden měsíc vojny. Krátce po chodeckém mistrovství 1960 jsem zajel s dalšími atlety Slavie VŠ Praha do Hluboké, kde se konal další přebor, tentokrát na 25 km na silnici. 

Půlmaraton byl tehdy ještě neznámým pojmem. Tenkrát jsme jezdili na závody vlakem, auto neměl z běžců skoro nikdo. Když jsme v sobotu večer (soboty byly vesměs pracovní) vystoupili z vlaku na železniční stanici Hluboká nad Vlt. – Zámostí, mohli jsme si pomalu spočítat, jak dopadneme – podle toho, kdo přijel. Škoda, že zrovna Hluboká v posledních letech upadla na úroveň sotva krajského závodu. Vinu přikládám v první řadě slabé běžecké základně na jihu Čech, ale také tomu, že část trati stále vede po hlavní silnici, což je při dnešní hustotě automobilového provozu nejen nepříjemné, ale hlavně nebezpečné. 

Během léta 1960 jsem brigádničil na svém budoucím pracovišti v Okresní lidové knihovně v Kladně a bydlel na ubytovně. Omylem vrátného, který si mě zapsal do seznamu ubytovaných nikoliv správně pod „D“, ale pod „T“, tedy jako „Tomanský“ se ovšem stalo, že mě minul povolávací rozkaz. Když se blížil termín 1. září, kdy jsem měl podle požadavků Vojenské správy nastoupit, a stále nic nepřišlo, bylo mi to divné a odebral jsem se na Vojenskou správu Praha 1. Tam mne jakýsi major nejdřív seřval, že jsem si nevyzvedl povolávací rozkaz, ale pak zmírnil a pravil, že mám vlastně velkou kliku. „Jeden pražský útvar potřebuje šest vojáků na místa písařů, tak nastoupíte v pondělí do Dejvic.“ 

Inu, maličkosti a náhody rozhodují často o důležitých věcech v životě. Když jsem se totiž dodatečně dověděl, že mi bylo původně určeno střežit vojenské letiště v Bechyni, žehnal jsem tomu kladenskému vrátnému. 

Postrachem vojáků prvního ročníku byla asi u všech útvarů ranní rozcvička. My jsme ještě tehdy nevyfasovali jako obuv kanady, ale klasické „půllitry“, tedy vysoké boty, v nichž se samozřejmě moc dobře neběhalo. Velitelé družstev nám navíc „zpříjemňovali“ běh okolo pekáren pod Prašným mostem tak, že se na nováčcích střídali po jednom okruhu, a „bažanti“ museli běhat nonstop. Při první rozcvičce to dopadlo tak, že jsem třem velitelům stačil po celou dobu sám a v duchu jsem blahořečil chvíli, kdy jsem se rozhodl být atletem. 

Mé běžecké potence si povšiml zdravotnický instruktor Kraus, který v civilu jako Svazarmovec běhal Dukelské závody, a nařídil mi, že s ním a ještě jedním druhoročákem poběžím v sobotu brannou štafetu. Vojáci před přísahou tehdy nesměli z kasáren ani na krok, ale desátník Kraus to zařídil. A tak jsem šest dní po nástupu už běhal v Šárce s flintou a nakonec klukům pomáhal nést jejich zbraně, když už mi nestačili. 

Fyzická zdatnost mi pomohla i v dalších dnech. Jeden z velitelů družstev, svobodník Farkaš, Maďar od Nových Zámků, si mě jednou vzal stranou a zeptal se, jestli jsem v civilu běhal, že takto zdatného nováčka tady nečekali. Tak jsem mu řekl, co mám za sebou, a on mě vzápětí šokoval svým přáním, že chce běžet Běchovice! Výsledkem rozhovoru bylo to, že jsme spolu (já stále před přísahou a tedy na jeho vycházkovou knížku) absolvovali pár pražských podzimních krosů a nakonec i ty Běchovice. Můj čas byl 40:12 (ten výpadek tréninku během vojny se musel projevit) a Farkaš tři minuty za mnou, musím uznat, že byl talent od přírody. A tak jsem díky běhu překonával první týdny a měsíce vojny nepoměrně líp než ostatní nesportující kluci. 

Stala se mi ale v té době i tragikomická příhoda, že mi totiž nějaký nenechavec ukradl při listopadovém Běhu Hrdlořezy vycházkové vojenské kalhoty! A tak jsem se vracel do kasáren až za soumraku ve vojenském kabátě, pod nímž jsem měl pouze tepláky. Druhý den jsem se hlásil u staršiny, který byl naštěstí dobrák a prodal mi náhradní kalhoty za dvacku. (Pokračování)