O dálkových pochodech jsem psal už loni, ale z vrozené skromnosti jsem vypustil kapitolu o tom, jak natrvalo poznamenaly můj osobní život. Těsně před vystoupením na chodeckém ultrazávodě Štrasburk – Paříž jsem šel etapový pochod Třídenní putování Sedlčanskem. Denně asi 40 km ostré chůze v pěkné krajině po turistických značkách a vlastním značení. Nejhezčí na tom ale byly večery trávené v kruhu podobně postižených.

Vznikala nová přátelství a nové vztahy, na druhé straně řada vztahů jiných včetně několika manželských brala v této společnosti zasvé. Při jedné z etap jsem se seznámil s mladou čerstvě rozvedenou paní, slovo dalo slovo a na poslední etapě do Vysokého Chlumce, kde byl v pivovaru cíl, jsme už šlapali spolu. A od té doby to spolu táhneme přes různé životní Scylly a Charybdy skoro čtyřicet let bez oddacího listu. Upřímně řečeno, s ním bychom už asi spolu nebyli. Pokud totiž žijete s partnerkou „na psí knížku“ nebo jadrně po kladensku „na půl cihly“, žádný soud vás nemůže rozvést.

Přestože jsem prožíval půl roku šťastné zamilovanosti, závodů jsem se nevzdal. Jako členové Lokomotivy Kladno jsme měli jízdenky na všechny vlakové tratě v celém Česloslovensku zdarma, a tak jsme často jezdili třeba i na Slovensko. Když se nám podařilo vrátit se posledním nedělním rychlíkem zpět do Prahy, říkal jsem tomu „malé“ Slovensko. Pokud jsme ale závodili dále než v Liptovském Mikuláši nebo Banské Bystrici, zbývala cesta zpět pouze přes noc a to pak bylo „velké“ Slovensko s vyhlídkou rovnou z vlaku jít do zaměstnání. Že jsme cestovali osm i více hodin vsedě v kupé, protože bylo potřeba šetřit za lehátka, a navíc často ve vlacích, které byly mnohem víc přeplněné než jsou dnes, to je už ta pověstná třešnička na dortu.

Přes dálkové pochody jsem se v té době poznal s předsedou komise pěší turistiky ing. Jindřichem Průšou, který připravoval velkou expedici vysokohorských turistů do Mongolska, země v té době u nás prakticky neznámé, i když státním zřízením „bratrské a socialistické“. Jindřich byl workoholik se vším všudy a s buldočí houževnatostí odstraňoval z cesty do Ulánbátaru jeden klacek za druhým. Schválení expedice nejvyšším vedením turistiky a ČSTV byla jedna věc a sehnat vybavení a zásoby na šest týdnů věc druhá. I za socialismu však u nás existovaly podniky, které se chtěly blýsknout v cizině, a tak se nám podařilo sehnat kvalitní textil, který nebyl o mnoho horší než produkovaly tehdejší světové firmy, horolezecké spací pytle i stany. Vezli jsme s sebou také dostatek jídla, protože jak pracovníci tehdejšího n. p. Geoindustria se zkušenostmi prospektorů, tak také můj někdejší spolubydlící z koleje 5. května v Praze Budžavijn Luvsan, který se řízením osudu vrátil po letech do tehdejší ČSSR ve funkci mongolského diplomata, celkem jednoznačně zmrazili představy romantiků, že si v tom Mongolsku něco k snědku prostě ulovíme.

Na dalekou cestu jsme se vydali vlakem z Prahy do Moskvy, následoval přesun z jednoho nádraží na druhé a pak pětidenní (120 hodin, žádný překlep) cesta transsibiřskou magistrálou přes Ural a celou západní Sibiř do Novosibirska a ještě dál, až do burjatského Ulan Ude, kde se trať rozděluje: severní větev pokračuje do Chabarovska a do tichomořského přístavu Vladivostoku, jižní má namířeno přes Ulanbátar do Mandžuska a Číny.

Dámy a pánové, většinou už patříte k té generaci, která podobné cestování považuje za ztrátu času, ne-li rovnou za bláznovství. Chyba lávky, cestu přes Sibiř si prostě užíváte. Dálkové vlaky byly v Sovětském svazu čisté a na minutu přesné, zastávek bylo vlastně pouze několik a museli jste při nich dávat pozor, aby vám váš spoj neujel, protože to by znamenalo katastrofu (další jel až za dva dny). Museli jste si zvyknout i na jevy v Evropě nevídané, když třeba při takové zastávce vyběhl z vagónu sovětský graždanin (občan) v pyžamu, protože mu nestálo za to se kvůli takové maličkosti převlékat, a milicionáři zůstali v klidu. Ale pokud jste na perón vyběhli jen tak v trenýrkách a nahatí do půl těla, už zazněl jejich pískot a výzvy, abyste se na veřejnosti „slušně“ oblékali. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Cílem expedice bylo poznání rozsáhlé země a výstup na čtyřtisícovku Otgon Tenger, na kterou jsme měli vylézt jako první Evropané vůbec. Původní plán na zdolání některé z pětitisícovek v Mongolském Altaji na západní hranici s Čínou padl ještě v Praze, neboť  tehdy uplynuly pouze tři roky od sovětsko-čínské války na řece Usuri, a pohraniční oblast byla uzavřená.

Prohlédli jsme si tehdy sotva stotisícový Ulánbátar (pár staveb v sovětském stylu kolem centrálního Suchbátarova náměstí, dvě tři sídliště stejného typu, kde „za odměnu“ dostali byty zdarma státní úředníci a nejlepší dělníci) a pak už jen nekonečné jurtové osady bez elektřiny a kanalizace.

Spolu se zástupci mongolských horolezců jsme vyjeli do kraje. Deset kilometrů za hranicemi hlavního města končil asfalt a jelo se stovky mil téměř liduprázdnou stepí. My seděli ve dvou gazících, expediční materiál vozil náklaďák. O těch šesti týdnech se dala napsat kniha a já to taky udělal. Sice vyšla v tehdejších poměrech až asi čtyři roky po našem návratu, ale signálního výtisku jsme se přece jen dočkali. Jmenuje se Země stepí a hor a když budete hodně pátrat po antikvariátech a knihovnách, tak na ni ještě narazíte. Pro ty, kdo už nečtou nic jiného než behej.com a behy.cz, dodám v největší stručnosti, že velká část výpravy Otgon Tenger za mimořádně příznivých klimatických podmínek zdolala a že jsme se všichni v pořádku vrátili. Tak to je pro dnešek všechno a za týden se začneme zase věnovat převážně běžeckému sportu.

(Pokračování příště)