Myslím, že jsem se už zmínil o běžeckém sdružení, nazvaném Liga stovkařů. Jak to všechno tehdy fungovalo?

Počátkem 70. let minulého století se začalo v tehdejším Československu poprvé soustavněji hovořit o aktivním využití volného času a do popředí zájmu se pomalu, ale přece dostával takzvaný masový sport. Úkol informovat veřejnost o metodách a možnostech, jak sport pro všechny organizovat, dostal tehdy podnik ČO ČSTV Sportpropag.

A jednou z mála sportovních aktivit, jež bylo možno využít pro tento účel prakticky okamžitě, se stalo běžecké hnutí, které už předtím spontánně existovalo, v rámci atletického svazu vydávalo zpravodaj Maraton a přibližně od roku 1975 sestavovalo celostátní termínovku silničních a terénních běhů. Podklady pro Termínovku jsem poskytoval Sportpropagu, který je využíval pro zimní a letní mutaci kalendáře veřejně přístupných akcí Buď fit.

Přibližně v té době rostl v Československu takřka geometrickou řadou zájem o kondiční (nezávodní) běhání. Protože i tenkrát platilo, že to, co se objeví v televizi, je svaté a bere se vážně, rozhodující význam pro odstartování hnutí Buď fit a běhu pro zdraví měla státní televize. Ostravská televizní redakce tenkrát připravila pořad, jehož přesný název jsem už bohužel zapomněl. Jeho protagonistou byl ostravský posudkový lékař MUDr Vlastimil Myslivec, CSc.

Seriál měl za cíl přilákat „normální“ lidi do přírody a na sportoviště, což nebylo vůbec jednoduché. Tehdejší doba zrovna nehýřila možnostmi tohoto druhu, a tak se dá s klidem říci, že to byl správný impuls na správném místě. Pobíhajících lidiček v parcích a v ulicích měst začalo rychle přibývat. Z iniciativy dr. Myslivce a několika dalších osobností z jeho okruhu vznikla myšlenka založení celostátního volného sdružení běžců. Tak byl položen základ pro vznik Ligy stovkařů, dobrovolné orgamizace, která v letech svého největšího rozmachu sdružovala přes 5000 členů ve více než 50 pobočkách od Sokolova po Košice.

Jelikož v těch dobách prakticky nebylo možno založit spolek nebo zájmové sdružení mimo rámec tehdejší Národní fronty, „ukrývaly“ se pobočky Ligy stovkařů pod tělovýchovnými jednotami, Domy pionýrů nebo odborovými organizacemi. Režim se s tím spokojil a pokud je mi známo, nebyla většina běžeckých poboček trvale ani v hledáčku StB. Prostě nás trpěli a nechali žít.

Šlo o neformální sdružení s jednoduchými pravidly. Členem Ligy stovkařů se automaticky stával každý běžec, který jednou za čtvrt roku ohlásil své územně příslušné pobočce počet naběhaných kilometrů. Bylo to založeno na naprosté důvěře v pravdivost ohlášených údajů, nikdo to nemohl kontrolovat a také nekontroloval. To je ostatně také princip dnešní hitparády behej.com a podobně jako tehdy se to – aspoň věřím - nefalšuje. K čemu by to také autorům informací bylo?

Podle množství nahlášených kilometrů byli běžci rozděleni do III., II., I. ligy a extraligy. Pro zařazení do extraligy bylo nutno naběhat (a pochopitelně v ter­mínu nahlásit) čtvrtletní průměr nejméně 200 km/měsíc, I. liga  = průměr nejméně 100 km/měsíc, II. liga obdobně 60 km/měsíc a III. liga alespoň 36 km měsíčně. Byly pokusy přepočítávat koeficientem kilometry naježděné na kole a na běžkách, ale zdaleka převažovaly kilometry běžecké.

Pokud někdo bez náležité omluvy (nemoc, zranění) dvakrát za sebou výkony neohlásil, zase automaticky z Ligy stovkařů vypadl. Členství bylo bezplatné a zájemci dostávali zdarma čtvrtletně Zpravodaj Ligy stovkařů (náklady na tisk a expedici byly hrazeny z rozpočtu oddělení masového rozvoje tělesné výchovy a sportu ČÚV ČSTV), kde kromě tabulek příslušných lig byly rovněž zprávy z jednotlivých poboček a mnoho metodických rad pro začínající i po­kročilé běžce.

Velkou popularitu tehdy získala knížka PhDr Emila Dostála (mimochodem trenéra vynika­jícího čtvrtkaře Josefa Trousila)  Běh pro zdraví, která vyšla v několika vydáních a byla ještě dlouho po roce 1989 téměř jedinou dostupnou učebnicí pro běžecké nadšence.

Také organizační struktura Ligy stovkařů byla velmi jednoduchá. Prvním předsedou se stal MUDr Vlastimil Myslivec, místopředsedou pro organizaci a zároveň mužem, pověřeným vydáváním Zpravodaje pak PhDr Miloslav Čermák, v té době pracující v olomouckém okresním archívu. V prvním období existence Ligy měla severní Morava náskok před Prahou a ostatními regiony. Nejvíce poboček Ligy vzniklo v letech 1979 – 1982.

Velkou událostí v životě tohoto společenství bylo každoroční celostátní setkání, konané vždy v červnu na různých místech republiky. Kromě jednání celostátního výboru Ligy a odborných metodických přednášek se většina přítomných pravidelně zúčastňovala tradičního vytrvalostního závodu nebo aspoň souběžně pořádaného nezávodního kondičního běhu.  300 – 600 aktivních běžců na těchto setkáních, to byl v té době takřka neuvěřitelný počet startujících.  Zdařilá setkání uspořádaly pobočky např. ve Zlíně – Mladcové (vedoucí Jan Kvapil), Doksech (vedoucí Štefan Karhut), Znojmě, Opavě a v Praze.

V celostátním vedení Ligy se často vedly diskuse o dalším směru vývoje sdružení.  Sám předseda zastával spíše stanovisko preferující nezávodní formu běhu s důrazem na šíření běžecké osvěty mezi občany. Snahou dr. Myslivce bylo rozšířit běžecké aktivity natolik, aby se staly prvkem, schopným ovlvinit zdravotní stav společnosti. Pragmatici ve vedení namítali, že něco takového je mimo možnosti dobrovolného sdružení, které nemá ani právní subjektivitu. První místopředseda Miloš Čermák zastával centristické stanovisko a snažil se sladit nároky závodníků a „rekreantů“. I když olomoučtí pořadatelé organizovali po mnoho let početně velmi navštěvované kondiční běhy ve Smetanových sadech, založili současně také několik závodů, které zůstaly v regionálním kalendáři dodnes.

Já se stal členem vedení Ligy stovkařů až počátkem 80. let ve funkci II. místopředsedy, jehož úkolem byl kontakt se sdělovacími prostředky a atletickým svazem. Nepopírám, že jsem se záhy stal mluvčím pragmatického křídla, které upřednostňovalo závodní pojetí. Občas jsme se přeli, ale nikdy mezi námi nepřevládly zásadní rozpory, protože toho, co nás spojovalo, bylo mnohem víc než toho, co nás poněkud rozdělovalo.

Kromě jmenovaných byli výraznými představiteli Ligy stovkařů dnes už bohužel nežijící kamarádi Adolf Donát ze Sušice, Ján Kaša z Košic nebo vynikající olomoucký veterán – výtvarník Oldřich Zeman. Těch, kdo se o zdárný rozvoj tohoto sdružení po dobu přibližně 15 let starali, bylo ovšem mnohem více.

Zásadním zlomem v životě sdružení se ukázaly být společenské změny v letech 1989 –1990.  Liga stovkařů jako instituce tyto změny přežila, ačkoliv zejména dr. Čermák se ještě několik let pokoušel udržet při životě alespoň Zpravodaj.  Některé pobočky prostě ukončily činnost, řada jejich vedoucích se v nových poměrech konečně mohla řádně odborně realizovat (včetně Miloše Čermáka, který se stal ředitelem olomouckého muzea), dva z nich (Pavol Glasnák a Miroslav Vlček) se dokonce stali primátory měst Čadca a Hradec Králové.  Název Liga stovkařů zůstal zachován díky několika stejnojmenným právnickým subjektům, v něž se po roce 1990 bývalé pobočky transformovaly.

Dodnes fungují TJ Liga 100 Praha, Hradec Králové Olomouc a Ostrava.  V Praze stále vychází (v tištěné i elektronické podobě) čtvrtletní Zpravodaj TJ LS Praha, v němž jsou uváděny počty naběhaných kilometrů několika stovek zájemců.  Tyto údaje rovněž po řadu let shromažďoval a následně publikoval českolipský běžecký veterán Jan Berounský, jehož v současnosti vystřídala nová, již  internetová generace. Ostatně, pro většinu čtenářů tohoto serveru nejsou neznámá jména Dagmar a Jiřího Hůrkových ze Sokolova, případně jejich nicky „koyama“ a „lady koyama“.

(pokračování příště)

Pozn. redakce: Na titulní fotografii Výbor ligy stovkařů na zasedání v Doksech roku 1986. Horní řada osmý zleva Ivo Domanský.