Kromě obvyklých pražských jarních závodů jsem se na jaře 1964 soustředil na Středočeský maraton Jíloviště – Příbram. Ten založil o rok dříve příbramský běžecký nadšenec Jan Čámský. Honza byl maratonec tělem i duší, z nevelkého dělnického platu si dokázal vždy ušetřit na vlak, aby mohl jezdit na maratony třeba i na Slovensko. Jinak to byl jeden z mála běžců, který si před startem dopřál semtam i cigaretku, tím byl pověstný. Já na něj také vzpomínám jako na svého předchůdce, neboť svědomitě datloval v letech 1963 –1969 první čísla a ročníky časopisu Maraton.

Honza musel nejdřív sehnat dostatek cyklostylových blan a pak za pomoci stařičké Remingtonky (předválečná značka psacích strojů) a růžového laku na opravu překlepů tvořil časopis. Už tehdy Maraton přinášel kompletní výsledky všech maratonů a pětadvacítek, ale nebylo dost místa na uveřejňování kompletních výsledků kratších závodů jako teď.

Cyklostylové blány byly kromě toho přísně obhospodařovaným materiálem, protože se systém bál rozšiřování protistátních letáků. Ročně proto vycházelo jen 6 – 8 čísel. Celkem to stačilo, protože na maratonech se prezentovalo od 30 do 50 běžců v průměru, jen některé kratší běhy měly 70 – 100 startujících, přes stovku šly jen Běchovice a Velká Kunratická.

Moje jarní příprava před Středočeským maratonem vypadala asi takto:

PO: odpočinek

ÚT: ráno 8 km volně souvisle (cca 5 min./km) odp. na dráze 3 km rozklusání, 6 rovinek, rozcvičení 5×400m (200m meziklus) po 90 vt., po sérii 5 minut pauza 3×1000m (500m meziklus) po 3:40 min., po sérii 10 min. pauza 5×400m (200m MK) po 90 –95 vt., pauza 2 km vyklusání

ST: souvislý běh 60 –70 minut v lehce zvlněném terénu (zpravidla ve Hvězdě)

ČT: ráno 6 km volně souvisle (cca 4:50min./km) odp.: 2 km RK 6 R, rozcvičení 5×300m (200m MK) po 65 vt., po sérii 4 min. pauza 10×400m (200m MK) po 90 vt., po sérii 8 min. pauza 3×200m (100m MK) po 40 – 42 vt., po sérii 5 min. pauza 2 km vyklusání

PÁ volno

SO: 12 km střídavý běh (fartlek) v kopcích

NE: souvislý běh (silnice, les) do 90 minut nebo kratší závod do 10 km.

V neděli 26. dubna 1964 jsem tedy přijel z Prahy na Jíloviště, kde jsme se převlékali v přízemí tehdy nového televizního stožáru. Běželo se ještě po staré silnici přes Líšnici, Řitku a Mníšek pod Brdy, odkud následovalo nepříjemné stoupání na Malou Svatou Horu a dále mezi lesy až do Voznice a k železniční stanici Dobříš. Tam někde byla půlka, ale my pokračovali přes Dlouhou Lhotu a Obořiště na rozcestí silnic Praha – Příbram a Sedlčany – Příbram.

Asi na 35. km nás otestoval pověstný Dubeňák, dosti prudký kopec (nesrovnatelně prudší než je Hrdlořezák při Běchovicích) a pak už byl jen malý okruh v okolí stadionu TJ Spartak Příbram, kde byl na fotbalovém hřišti cíl.

Já měl mezičasy rozpočítané na 3 hodiny, tak jsem se zprvu držel více zpátky. Když ale na dvacítce byl čas 1:22 hod., viděl jsem, že to zvládnu i přes to stoupání v závěru. Běžel jsem bez krize a v Dubeňáku předbíhal jednoho kluka za druhým. Poslední dva kilometry jsem už sice cítil v nohách olovo, ale výsledný čas byl 2:59:13,8 hod., takže ten trénink byl asi dobře sestavený.

Později jsem si udělal trenérský kurs III. třídy, ale nikdy jsem si jej nestihl obnovit, takže je už dávno propadlý. Moc jsem jej nepotřeboval, trénoval jsem jen zcela výjimečně, ze známějších běžců třeba Jirku Novotného (1960) z FEL Praha nebo tragicky zemřelého ultramaratonce Mirka Stuchlíka z Berouna.

Po Jílovišti mne čekala náročná sezóna, o měsíc později jsem si zlepšil osobák na 50 km chůze na trati Přerov – Kojetín – Přerov na 5:05:37,6 hod. a po dalších pěti týdnech jsem se poprvé a naposled dostal v běhu na 10 km na dráze pod 35 minut (bylo to jen o tři a půl vteřiny, ale přece…!) A v silničním běhu Bečov – Karlovy Vary na 25 km jsem doběhl jedenáctý z padesátky startujících časem 1:29:54.

Věřil jsem si, že se dále zlepším na maratonské trati. Tehdy totiž maratonská komise připravovala první zahraniční zájezd pro maratonce vůbec: cílem byl maďarský Szeged, kde se tehdy běhal jeden ze čtyř tehdy nejslavnějších maratonů v Evropě (ty ostatní tři byly MMM Košice, maraton v nizozemském Enschede a mezinárodní maraton v Karl-Marx-Stadtu (předtím a potom Saská Kamenice) v NDR. O tom, jak to v Szegedu dopadlo, zas příště.

/Pokračování/