Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

OČIMA ÚČASTNÍKA: Jak jsem běžel nejkrásnější maraton světa

OČIMA ÚČASTNÍKA: Jak jsem běžel nejkrásnější maraton světa
foto: Jan Kubát

Jan Kubát | 15.10.2014 | přečteno: 4710×

Na letošní rok jsem si naplánoval několik ultramaratonů a jako čert kříži se snažil vyhýbat všem profláknutým maratonům s mnohatisícovou účastí. To se mi úspěšně dařilo až do září, kdy jsem se shodou mnoha náhod ocitl na startu švýcarského Jungfrau maratonu.

Nebýt červencové návštěvy u kamarádky v Interlakenu, připravoval bych se na beskydského Nezmara, ale když už se naskytla příležitost vyzkoušet si nejkrásnější maraton na světě na vlastní nohy, neodolal jsem a vydal se o pár set kilometrů dál na jihozápad.

Do Interlakenu, odkud se závod běží, jsem přijel už ve čtvrtek v noci. V pátek jsem si namísto intenzivního tréninku střihnul velmi intenzivní pracovní povinnosti, a jak se později ukáže, nedostatek spánku, naprosto tristní stravování v předchozích dnech a lehké podcenění tréninku bylo docela vražednou kombinací.

V podvečer závodu se vydávám na registraci do centra města a už při cestě na ní mi dochází, že tento závod bude trochu jiná liga, než co jsem doposud zažil. Organizátoři postavili na hlavní třídě prakticky další město s obchody, kompletním zázemím, restaurací, koncertním stanem a dalšími vychytávkami.

Stovky lidí valících se dovnitř mi dávají tušit, že tohle bude na dlouho a trochu jsem se obával, abych se stačil ještě navečeřet. Do závodu je přihlášeno přes 4 500 lidí, takže moje obavy jsou na místě, ale… registrace mi zabere tři minuty! Nechápu, ale tuto organizační dokonalost si vysvětluji tím, že jsem ve Švýcarsku a holt to tady asi umí. Večer usínám s tím, že jim dám ještě jednu šanci na selhání zítra.

V sobotu ráno se probouzím do zamlženého počasí a vyrážím na start. Bez nadsázky se dá říct, že touto událostí žije každoročně celé město, včetně tisíců turistů ze všech koutů světa. Na rozdíl od letních měsíců nevidím mezi lidmi proudícími směrem k ulici Höheweg arabské muže se zahalenými ženami od hlavy až po malíčky u nohou, ale jen samé nadřené sportovce.

Někteří z nich vypadají, že už mají jeden tréninkový maraton za sebou, a nemalá část z nich je v pokročilém důchodovém věku. To mi okamžitě vlije energii do žil, protože běžet se starouškama a přemotivovanejma trdlama, co si všechnu energii vybili při rozběhu, je více než motivační. S podporou kámošek přelézám hrazení a deru se do prvních řad. I když jsem skoro u startu, je přede mnou stále asi 680 lidí. Říkám si: „Nevadí, většinu z nich dám na prvních pěti kilometrech!“

Přesně v 9:00 se ozve výstřel a už po 30 vteřinách se dávám do klusu. Divné, stojím přece vpředu a stále neběžím. No nic, jdu na to. Musím uznat, že startovní tempo bylo rychlejší, než jsem čekal, a po chvilce se držím na průměrné rychlosti skoro 15 km/h. Na to, že nás čeká plnohodnotný maraton s pozitivním převýšením skoro 1 700 metrů, je tempíčko celkem ambiciózní, ale snažím se nedat na sobě znát únavu už po čtyřech kilometrech běhu a zuby nehty se držím asi šedesátileté stařenky, která mi dává jasně najevo, kdo bude v naší dvojici diktovat tempo.

Atmosféra ve městě je neuvěřitelná. Připadám si jak účastník Tour de France bez kola a v pauzách, kdy lapám po dechu, si užívám každou chvilku závodu. První část maratonu vede městem, aby si všichni přihlížející mohli vyfotit své favority a závodníci se zahřáli na tu horší část, která je čeká. Na 10. kilometr dobíhám kolem 45 minut, což mě trochu překvapuje, protože můj plán byl běžet pomaleji a šetřit síly na brutální výběh ve druhé polovině závodu.

Po ranní mlze už není ani památky a sluníčko hřeje nejtepleji od srpna 2013. To ocenili zejména ti, kteří se teple oblékli, protože v cíli na Kleine Scheidegg bylo hlášeno 8 °C. Samozřejmě i já měl na sobě o tři vrstvy oblečení více, než bylo v danou chvíli nutné, ale na svlékání nebyl čas. Se skupinkou několika běžců dobíháme na 15. kilometr, kde se před námi otevírá překrásné údolí Lauterbrunnen s vysokými strmými skalami, světovým rájem BASE jumperů.

Rychle se snažíme proběhnout městečkem Lauterbrunnen, kde nás vítají tisíce lidí s občerstvením, domácím pečivem a pochopitelně čokoládou. Daří se nám to jen stěží, protože lidé před námi vytvořili úzký pruh a povzbuzují nás, jako bychom byli na čele závodu. Něco mi říká, že nejsme, protože turbostařenku ze čtvrtého kilometru jsme už pustili před sebe a při vší úctě k ní, na vítězku nevypadala.

Po chvilce se ocitáme pod nejvyššími skalami v údolí a instinktivně se dívám doprava, protože odtud skáčou BASE jumpeři nejčastěji. Mám štěstí, vidím letět dva za sebou a dokonce se jim i otevřely padáky. Good job, chlapi, hlavně, že jste to přežili. Bohužel na 19. kilometru vidíme vrtulník přistávat v místě, kam běžně dopadají, a vypadá to, že další to nedal. Ještě že nepřistál na některém ze stovek běžců, co tam zrovna běželi…

Na 20. kilometru kontroluji hodinky a tuším, že mě čekají problémy. S časem pod 1:38 vím, že jsem to trochu přepálil a asi to odnesu. Nohy zatím drží a běží se mi skvěle, ale to nejhorší přichází od 25. kilometru. Najednou se cesta prudce zvedá a jde do tuhého. Všechno jde hladce až na 27. kilometr, kde mě chytají velké křeče. Takové, že se neudržím ani stát a padám na zem jak hruška.

Začínají mě předbíhat stovky lidí, a i když se mě každý zeptá, jestli jsem v pohodě, a asi 360× odpovím: „No, but it will be o.k., thanks!“, vím, že mě čeká krušných 15 kilometrů. Nepřijel jsem sem, abych to vzdal a s pomocí jedné milé běžkyně ve věku mé babičky si opět stoupám na nohy a dostávám se zase do tempa.

Na 30. kilometru si nechávám nohy rozmasírovat a vybíhám bojovat alespoň o morální vítězství, tedy o cíl. Množství závodníků je opravdu značné a je mi jasné, že bojovat o nějaké umístění je zbytečné. Odteď už si chci užít každý zbývající kilometr a především atmosféru hor, panoramata a podporu skvělých lidí všude podél trati, kteří nám sem přišli fandit.

Poslední část maratonu, byť je nejtěžší, je zároveň i nejkrásnější. Jedná se o pětikilometrový úsek vedoucí strmě vzhůru po hřebeni vedle dominanty Jungfrau s výhledem na Mönch a Eiger. Právě tam jsem se dostal do fáze, kdy bolesti pominuly a chtěl jsem zase závodit, ale na cestičce široké sotva půl metru s dlouhým hadem závodníků táhnoucích se do cíle to bohužel nešlo. Trpělivě jsem tedy poklusával s ostatními a asi po třiceti minutách uviděl pomyslný vrchol, kde běžci odbočili vlevo a po traverzu vybíhali poslední mírné stoupání, na jehož konci se trať zlomila a sbíhalo se do cíle.

Přicházím k traverzu a v tu chvíli se mi nad hlavou objevuje vrtulník. Byl to kýč jak bič, ale mít selfie s vrtulníkem a Jungfrau v pozadí byl přece hlavní důvod mojí cesty, a když už nebudu v první tisícovce, bez téhle fotky dál nejdu. Naštěstí mám telefon po ruce a hned první snímek se podařil na výbornou.

Své mám tedy splněno a zbývá už jen předběhnout pár běžců a uspokojit pošramocené ego. S bolestí v pravém lýtku sbíhám do cíle na Kleine Scheidegg. Protínám imaginární pásku, která zde byla natažená před více než třemi hodinami, kdy jí protrhl vítěz Paul Michieka z Keni v čase 3:01:57. Užívám se ovace lidí v cíli.

Okamžitě dostávám láhev s pitím, medaili, vynikající čokoládu a památeční tričko. Odcházím stranou, sednu si na trávu a s výhledem na všechny tři vrcholy před sebou si užívám okamžiky osobního vítězství.

Uvědomuji si, že přesně toto je ten důvod, proč jsem začal před rokem běhat. Jsem sice děsně unavený, bez rodiny, přátel a kokosové vody, která mi došla, ale mám za sebou nezapomenutelný zážitek na celý život. Později potkávám i stařenku ze čtvrtého a babču, co mě dostala zpět na nohy. Obě tu popíjejí malé pivko a vypadají, že si to zaběhnou ještě zpátky. Tento závod prostě není o výsledcích a tyto dámy jsou toho důkazem.

A jak se závod povedl organizačně? Myslím si, že nikde jinde na světe nezažijete lépe zvládnutý závod, než je tento. Nezaznamenal jsem jediné selhání, což je u akce této velikosti téměř nereálné. Smekám se všemi vlasy, co mi zbyly. Díky.

Pro všechny, které jsem tímto článkem alespoň trochu motivoval, dodám ještě pár postřehů. Nedávno jsem zaregistroval anketu, kolik peněz jsou lidé v České republice ochotni zaplatit za závod. K mému zděšení nejvíce lidí hlasovalo pro částku 200 Kč a 400 Kč.

Prosím všechny, kteří si myslí, že jsou tyto částky dostatečné na kvalitní organizační zajištění závodů délky maratonů a ultramaratonů, aby nikdy nepsali kritické komentáře na diskusní fóra, protože si to ve většině případů organizátoři vůbec nezaslouží. Ceny startovného v zahraničí jsou samozřejmě vyšší (v rozmezí od 50 do cca 150 euro), a proto i kvalita organizace a zajištění akce je na výrazně vyšší úrovni, než u nás.

Startovné na Jungfrau maratonu bylo 175 švýcarských franků. Za tuto částku ale dostáváte jen těžko představitelný servis a možnost být součástí skvělé události. Každých pět kilometrů na vás čeká občerstvení a po vběhnutí do hor navíc i lékařská péče a masážní centra. Bezplatně vám přepraví náhradní oblečení až do cíle na Kleine Scheidegg a roztřídí batohy podle čísel tak, abyste ten svůj snáz našli. Po závodě se můžete v cíli zdarma osprchovat ve speciálních stanech, které sem pro tento účel složitě dopravili a postavili. Prostě si buďte jisti, že ráno vyběhnete a odpoledne se vrátíte na stejné místo o pár kilo lehčí, s bolestí na celém těle, ale s nezapomenutelnými vzpomínkami.

Komentáře (Celkem 1)

Nalezené položky: 2 První Předchozí | 1 | Další Poslední

jkubat muž 15.10.2014 22:03:32

Na letošní rok jsem si naplánoval několik ultramaratonů a jako čert kříži se snažil vyhýbat všem profláknutým maratonům s mnohatisícovou účastí. To se mi úspěšně dařilo až do září, kdy jsem se shodou mnoha náhod ocitl na startu švýcarského Jungfrau maratonu.
Odkaz na článek

avatar

Čelákovice

Celkem 22125,06 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:39:50 (2011)
půlmaraton: 1:32:39 (2011)
maraton: 3:23:50 (2011)

Láďa S. muž 16.10.2014 09:35:47

Tedy to se snadno vyděsíš; oprav mne jestli se pletu, ale anketa asi nesměřovala pouze k závodům vysoko v Alpách, nebo ano? Copak navidíš rozdíl mezi Jungfrau a pouťákem za humny? Stále jsou a budou závody za pár desítek korun (nejmenovaný lázeňský závod u nás se běhá zdarma) a vyhovuje to pořadatelům i účastníkům. Čeho se tedy děsíš?

Motto: Teprve se zabíhám...
Nalezené položky: 2 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.