Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

BLOG: Jak jsem se ve Varech proplácal do cíle

BLOG: Jak jsem se ve Varech proplácal do cíle
foto: RunCzech

Mirek Kratochvíl | 26.05.2015 | přečteno: 2550×

Premiéru Karlovarského půlmaratonu jsem musel na poslední chvíli vynechat. Na druhém ročníku už jsem běžel. Jen jedna chybička se tehdy vloudila. Někde jsem si přečetl, že karlovarská trať je lautr rovina. Přijel jsem tehdy už před startem vyždímaný jako houba a závod mě dokonale dorazil. Měl jsem pocit, že pořád běžím do kopce.

A letos při třetím ročníku? Situace se úplně převrátila. Přijel jsem včas, bez nervů, odpočatý. Ještě jsem si stihl najít místečko na trávníku a skoro hodinku poležet. Takže pohodička nesmírná. A nějak se mi přihodilo, že se ta pohoda prokopírovala i do samotného závodu. Jo, sice sem a tam bylo na trati stoupání, ale kupodivu jsem tentokrát postřehl, že po nich obvykle následují klesání.

Počasí ideální, žádné velké horko. Proto jsem si mohl dovolit luxus vynechávat malé občerstvovačky a pít jen na velkých. A jídlo? To nebylo potřeba. Objevil jsem jiný způsob doplňování energie. Pamětníci si určitě vybaví, jak hlavní hrdina filmu Akumulátor 1 sbíral energii. Ze stromů, z velkých shromáždění lidí a taky z dětí. On to tehdy prováděl z velké dálky a potají. A přestavte si, že ve Varech tu energii nabízeli zblízka a veřejně.

Je běžné, že kolem závodní trati se sem tam objeví ruka napřažená k plácnutí. Ale ve Varech? Tam jich byly celé zástupy. Co zástupy, přímo lesy převážně dětských rukou. A každá dlaň jako by nám běžcům předala trochu energie. Zpočátku jsem si vybíral jen ty nejbližší, ale pak jsem pochopil, že nějaký ten krok navíc se vyplatí. Někdy na člověka čekalo pět šest dlaní za sebou. To vám byla úplná nabíjecí stanice.

Plácl jsem si s dvojicí slečen v pořadatelských tričkách. První vykřikla: „stopadesát“. Ta druhá okamžitě kontrovala: „stopadesát jedna“. Neběžel jsem zrovna vzadu, takže možná se holky někam k pětistovce dotleskaly. Když pomyslím, že zákon zachování energie zaručeně funguje, musely jít domů unavenější než někteří běžci. Přiznávám, že já jsem svá plácnutí nepočítal. Bylo jich padesát? Sto? Kdo ví.

A tak jsem měl sílu k běhání skoro zadarmo. Konečně jsem pochopil, proč se zrovna karlovarský hokejový klub jmenuje Energie. V podstatě jsem tu zdejší trať neproběhl, ale proplácal. Žádné vyčerpání, žádná bolest, skoro žádná únava. Jen mi bylo líto, že už neumím běhat trochu rychleji. Mohl z toho být docela slušný čas.

Přejato se svolením autora z jeho blogu Než na to zapomenu.

Komentáře (Celkem 0)

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední

mkratoch 26.05.2015 08:28:07

Premiéru Karlovarského půlmaratonu jsem musel na poslední chvíli vynechat. Na druhém ročníku už jsem běžel. Jen jedna chybička se tehdy vloudila. Někde jsem si přečetl, že karlovarská trať je lautr rovina. Přijel jsem tehdy už před startem vyždímaný jako houba a závod mě dokonale dorazil. Měl jsem pocit, že pořád běžím do kopce.
Odkaz na článek

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.