Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Boston – běžecké blues

Miloš Škorpil | 24.04.2006 | přečteno: 4107×

Blues má své kořeny ve státě Mississippi. Světový maraton ve státě Massachusetts a to v podobě Bostonského maratonu, který letos oslavil své 110. výročí. Blues je život. Běh a maraton zvlášť je vyjádřením aktivního přístupu k životu a mě se tyhle dvě skutečnosti při jízdě na start, najednou propojili v jednu.

Autobus mě odváží za dalším běžeckým zážitkem. Jedeme z Bostonu do Hopkintnu, kde je start závodu, už skoro hodinu a v mé mysli se začíná honit: „Tohle, že mám běžet zpátky? Můj bože, do čeho to zase lezu?“ Hlas nade mnou odpoví: „ Na mě to neházej, sám sis to už před 30 roky vysnil, sám si s tím poraď! Ostatně stejně si vždycky děláš všechno po svém a nebereš ohledy na to, co ti říkám.“

 

Tentokrát mu musím dát za pravdu. Na tenhle okamžik jsem se těšil dlouho, snad od chvíle, kdy jsem v roce 1979 uběhl ve Stromovce svůj vůbec první maraton.

Konečně jsme na místě. Stejně jako v New Yorku se na prostranství hemží tisíce lidí, ze všech koutů světa. Kupodivu asi nejvíce je tu Korejců. Protože do startu zbývá ještě více jak tři hodiny, je tu pro závodníky přichystáno občerstvení. Můžete si dát kafe, čaj, vodu, Power bary, pečivo. Když si potřebujete odskočit, máte na výběr z několika desítek mobilních záchodků. Atmosféru pomáhají udržovat zpěváci různých žánrů. Nad námi lítají eroplány táhnoucí za sebou množství různých reklam. New balancem počínaje a nějakou dobrou „skotiš“ whisky konče. Počasí je příznivé, sluníčko se střídá s mráčky, větřík lehce pofukuje. Prostě taková příjemná Velikonoční idylka.

Je půl dvanácté a je pomalu čas se svléknout, věci nacpat do igelitky a tu odnést do autobusu číslo 15. To je totiž autobus, který je připraven pro závodníky s čísly 8000 – 8500. Přemýšlím ještě zda si mám nechat lehký rolák, nebo zda mám běžet jen v tílku. Nakonec volím první variantu. Odevzdám věci a jdu na start. Blížím se k místu startu a vidím, že se k blízkosti startovní čáry nedostanu na rozdíl od Prahy nebo New Yorku. Tady mají ohraničené corraly po tisícovkách. U vstupu do každého z nich stojí ostražití pořadatelé a nikoho s nepatřičným číslem dovnitř nepustí. Takže sbohem čase pod 3 hodiny. No nic, aspoň si to užiju.

Těsně před polednem na nás něco křičí z amplionu, nad hlavou přeletí dvě stíhačky a ozve se startovní výstřel. Mačkám stopky a stojím a stojím a stojím. Když to trvá tři minuty, tak si říkám: „To byl asi nějakej cvičnéj,“ a stopky zase vypínám a mažu. V tom se konečně hneme. Stopky tedy pouštím až na startovní čáře a pomalu a líně se rozcházím. Více než 8000 loudalů přede mnou mi stejně neumožňuje běžet. Konečně se rozbíháme. Potřeboval bych si ještě odskočit, ale všude je spousta diváků, takže tady to asi nepůjde. Náhle se před námi objevuje stromořadí a vidím, že nejsem sám, kterého nutí stejný problém – kde vysypat písek.

Uf! Konečně jsem ready a můžu se pustit do překonání té vysněné tratě linoucí se mezi městečky Hopkinton – Ashland – Natick – Wellesley a pak čtvrtěmi Bostonu Newton a Brooklyn do samého srdce Bostonu.

Silnice po níž běžíme je normální jednoproudá okreska. Sice ne jako u nás samá díra, ale prostě úzká. Běžím s davem a pomalu a jistě se proplétám dopředu. Maně si vzpomenu na ty, kteří se po Pražském ½ maratonu rozčilovali, že museli někoho předbíhat. Tady by si teda toho rozčilováníčka užili. Předbíhám jednoho po druhém, když si to v cíli spočítám vychází mi, že jsem musel na každém kilometru předběhnout 145 běžců, abych se propracoval na své konečné 1705 místo.

Běží se mi skvěle, nenechávám se ovlivňovat freneticky křičícím davem diváků, kteří lemují celou trať. Je jedno běžíte-li v lese nebo ve městě. V lese je to o to horší, že silnice vede většinou takovým úvozem, kterým se ten povzbuzující jekot žene i za vámi a tak je dost obtížné si běžet to svoje tempíčko a nenechat se vybláznit. Jsme v Americe a tak je tu označena každá míle, na které si můžete zjistit i průběžný čas. Každých 5 km je pak snímací koberec, který zaznamenává naše mezičasy. Je to skvělé, protože jak Amíci, tak i Evropani si mohou kontrolovat své průběžné časy na distancích na něž jsou zvyklí. Na půlce jsem za 1:30:43. V podstatě jako v listopadu v New Yorku. Tam jsem ale věděl, že je to finíto. Taky cítím, že mám spoustu síly a mažu dál. Po dvou kilometrech dobíhám Sama Straku, který už mi v Praze mejloval, že když se nepotkáme někde v ulicích Bostonu, tak se snad uvidíme až ho budu předbíhat. Poznávám ho podle typického běžeckého kroku. Ostatně, běžecký krok, respektive, váš celkový profil, totiž jak při běhu držíte trup, hlavu, mácháte rukama, je prý stejně nezaměnitelné, jako vaše otisky prstů. Pravdou je, že když s někým běhám delší dobu, tak už na dálku, právě podle jeho profilu poznám, že je to on. Sama dobíhám. Křiknu na něj, podáme si ruce a popřejeme si šťastnou cestu. Těsně za metou 25 km dostávám pěknej hlaďák. Naštěstí vím, že na 27 km budou dávat na občerstvení Power gel a tak to nijak neřeším. Vezmu si gel, doběhnu s ním na další osvěžovačku. Přecházím do chůze, gel pomalu polykám a pořádně zapíjím vodou. Znovu se rozbíhám. Na 30. km zjišťuji, že jsem ztratil na čas na 3 hodiny dvě minuty. Mám před sebou obávaný Heartbreak hill. Vybíhám kopeček, který profilově odpovídá zhruba Táboráku na Běchovicích. Čekal jsem to mnohem horší a tak mě mrzí, že jsem se na něm tak šetřil a ztratil další dvě minutky. Je mi ale jasné, že to asi je pro většinu běžců pěkný záhul, obzvláště, když se nechají hnát tím povzbuzujícím davem a ženou se do Bostonu hlava, nehlava.

Do cíle zbývá 7 km. Na rovné 3 hodiny ztrácím nějakých 4,5 minuty. To už nedoženu a tak v poklidu dobíhám do cíle. Náhle vidím na běžícím čase, že čísílka prchají k 3 hodinám 11 minutám. Trošku přidám, aby to bylo alespoň pod 3:11:00. Pomyslnou cílovou pásku protínám za 3:10:59. Reálný čas je 3:06:22. Americký osobák.

Zamávám fantastickým divákům, vezmu si vodu, zabalím se do alobalu a jdu odevzdat čip a vyfasovat medaili. Když jí vidím, tak mi je hned jasné, že doma bude vyset na čestném místě. Ne kvůli tomu, že je z Bostonu, ale protože je opravdu nádherná.

Boston byl pro mě dlouho jen krásným snem. Snem, který člověk potřebuje, aby šel dál. Tenhle sen se splnil, ale nebojte mám v zásobě řadu dalších, spíše přibývají: Chicago, Londýn, Berlín, Comrades, Evropa …

Pokud jednou obujete běžecké toulavé boty, tak vždycky, když na chvíli zavřete oči, se vám v duši rozezní blues. Obrázky, které vám budou za víčky běžet budou chvíli jasné, chvíli zastřené a stejně jako když posloucháme blues, bude se vám chtít chvíli plakat a chvíli se smát. Jak říkám: „Život je běh a běh je život. A ten nahoře, tak ten, ten to stejně vždycky nechá na nás.“