Honzo, v sobotu jsi půlmaraton nedokončil. Proč?

„Byl to den, kdy mi to prostě nesedlo. Přitom s tréninky před závodem jsem byl spokojen, i v sobotu před startem jsem se cítil dobře. Běžel jsem ale vlastně jen dva kilometry, na třetím se zrychlilo tempo a mě začaly tuhnout nohy. Neměl jsem na to, abych to tempo držel, bylo to jako běžet se zataženou ruční brzdou. Kdybych se rozkrájel, tak to prostě nešlo. Druhou pětku jsem měl za 16:20, nemělo smysl pokračovat.“

Mění se tím tvé plány směrem ke květnovému kvalifikačnímu maratonu?

„Ne, plán pořád platí, v Praze chci osmého května maraton běžet. Před maratonem v Praze poběžím podle plánu půlmaraton v Pardubicích. Jak jsem si stanovil předem, bude to v rámci tréninku. Chtěl bych do tréninku před startem maratonu zařadit ještě alespoň jeden či dva dlouhé běhy o délce 30 – 32 kilometrů, víc se toho už stihnout nedá.“

Opakuješ v přípravě stejný tréninkový model, který byl úspěšný v roce 2012, kdy se ti podařilo kvalifikovat se pro maraton na olympiádě v Londýně?

„Ano, letos jsme se s trenérem Róbertem Štefkem vrátili zpět ke stejné přípravě jako v roce 2012, jen s tím rozdílem, že netrénuji nikde v horách, ale doma v okolí severočeských Teplic. Trénuji dvakrát denně a snažím se dostatečně regenerovat. První dva měsíce jsem věnoval objemovému tréninku, to byly klusy do 25 kilometrů. Zpočátku jsem běhal na sněhu, tak se jednalo o pomalejší běhy v tempu 4:30/km. Do toho jsem pak zařazoval tempové běhy o délce 18, 20 kilometrů, běhy v kopcích. Na přelomu února a března jsem přidával tempové běhy, pak už jsem začal běhat i tempové třicítky, tam už se tempo zvýšilo na 3:40 – 4:00/km. Týdně naběhám 140 – 160 kilometrů. Chtěl bych více, ale nějak se to nedaří.“

Nechybí ti přece jen soustředění ve vyšší nadmořské výšce? Kdyby neměla smysl, asi by je vytrvalci neabsolvovali.

„Je to individuální. U mě to začalo mít efekt až tehdy, když jsem absolvoval dvě až tři za sebou. Když tam člověk jede na tři týdny a myslí si, že po návratu bude běhat světové časy, tak to nemá smysl. Asi bych mohl vyjet někam i letos, ale rozhodl jsem se, že zůstanu tady. Musím fungovat i doma, jako normální člověk, jen s tím rozdílem, že můžu dvakrát denně běhat :). Nemůžu se sbalit a na tři měsíce někam odjet. V roce 2012 jsem bydlel u rodičů, to bylo něco jiného. Navíc loni v létě jsem byl v Tatrách a po návratu před půlmaratonem v Berlíně mi pak nebylo dobře, asi jsem to tam přehnal. I z toho důvodu se mi tam nechce.“

Teplice leží pod Krušnými horami. Má nějaký smysl absolvovat alespoň jednorázové tréninky v horách?

„Vyjíždím tam k tréninkům, ale jen kvůli změně prostředí. Efekt to žádný nemá. Když trénujete na horách a spíte v nížině, je to spíš horší. Tělo je zatíženo tréninkem a ještě má na něj méně kyslíku. Účinek by to mělo, kdyby to bylo naopak, spát na horách a trénovat v nížině.“

Jak to máš aktuálně s organizací času pro trénink? Platí dohoda s přítelkyní, že tě bude v olympijské sezóně podporovat?

„Ano, mám v ní velkou podporu. Chtěl bych jí moc poděkovat. Díky její podpoře nemusím do práce a mohu se věnovat tréninku. Ráno vstávám společně s ní, pak absolvuji první fázi tréninku. To jsou tempové běhy, rychlejší úseky.“

Róbert Štefko mi kdysi říkal, že když trénoval v dobách své nejvyšší výkonnosti, vlastně jen trénoval a spal. Daří se ti spát i během dne?

„Bohužel ne. Po obědě si lehnu, ale nemůžu usnout. Někdy nemohu usnout ani večer.“

Jak vypadá odpolední trénink?

„To už následují jen klusy o délce 10 až 15 kilometrů. Běhám na cyklostezce s místními běžci, tempo se pohybuje mezi 4:20 – 4:30 na kilometr. Některé dny bývá v součtu počet naběhaných kilometrů kolem pětatřiceti. Bylo by fajn, kdyby to tak bylo každý den, ale druhý den po takové kilometráži se člověk nemůže hýbat.“

Jak jsi přizpůsobil výživu? Používáš nějaké speciální doplňky?

„Jím pořád stejně, hlavně to, na co jsem zvyklý. Když mám hlad, tak jím, takže vlastně skoro celý den :). Ráno mám nejraději sladké pečivo, vánočku, vafle, povidlové či tvarohové buchty. Mým nejoblíbenějším jídlem je hovězí steak a hranolky. Ale jím třeba i bůček, vepřové koleno. Kdybych si to měl hlídat, spíš by mě to obtěžovalo, než pomohlo. Nejím jen játra a některé vnitřnosti, to jídlo mi nechutná. Cíleně se vyhýbám jen sušenkám. Žádné speciální doplňky nepoužívám, nepiju už ani iontové nápoje. Zkoušel jsem je, ale neměl jsem pocit nějakého přílivu energie po konzumaci potravinových doplňků či pití ionťáku.“

Zařazuješ nějakou speciální regeneraci?

„Když je možnost, snažím se okamžitě regenerovat. Buď spát, nebo jdu na masáž. Spolupracuji s ústeckou emspomou, která zajišťuje masáže při závodech ligy RunCzech. Starají se o mě jejich maséři David Cihlář, Pavel Novák a Karel Kuchyňka. Mohu k nim přijít takřka kdykoli. Když je čas, zajdu si do sauny, bazénu nebo vířivky. Celkově to vychází na nějakou regeneraci třikrát v týdnu.“

K pokusu o překonání limitu sis vybral Prahu. Stejně jako v roce 2012. Tehdy byl limit 2:16:30, ty jsi dosáhl času 2:16:26. Jaké byly ty poslední kilometry, když to bylo takto na hraně?

„Do třicátého kilometru jsem si myslel, že to v pohodě zaběhnu, že běžím výrazně pod 2:16:00. Pak jsem ale zjistil, že je to na hraně, že to vypadá dokonce na 2:17:00. Přestože mě bolely nohy, funkčně jsem na to stále měl, necítil jsem celkovou únavu a věřil jsem, že to dám. Byl jsem spíš psychicky umlácenej tím počtem kilometrů. Poslední dva kilometry jsem přesto dokázal běžet v tempu 3:05. V cíli to pak byla velká euforie. Nevěděl jsem, že tolik lidí sleduje, jestli se mi to podaří. Ten pocit v cíli byl nádherný. Musím přiznat, že to tehdy pro mě byl větší zážitek než olympiáda.“

I proto sis letos znovu vybral Prahu?

„Vyšlo to tak časově. Odpočinek po loňské sezóně jsem si dal až v prosinci, upravili jsme pak tréninkový plán a vyšlo to na Prahu. Poslední přípravy byly totiž tříměsíčním tréninkem a vyladěním na maraton, to bylo příliš ve stylu rychle něco naběhat a maraton, nevyhovovalo mi to. Ale ano, ty vzpomínky na rok 2012 tam pořád jsou.“

Věříš tomu, že to všechno, o čem jsme hovořili, bude fungovat?

„Myslím, že u mě jde o to být dobře odpočinutý. Trénovat více? To už asi nejde. Člověk má v sobě nějaké životní kilometry. Letos mi bude 32 let. Běhu se věnuji od svých sedmnácti.“