V čem spatřujete největší přínos pobytu v Keni v tomto ročním období?

„Keňa v sobě v tomto období kombinuje vše, co si jen může běžec přát. V první řadě je to stálé slunečné a teplé počasí, které se celý leden prakticky nemění, další předností je nadmořská výška 2 400 m.n.m., v které jak žijete, tak trénujete. Také to je úhybný manévr vůči zimě, která teď panuje v Čechách, a zároveň změna stereotypu, kdy jsem každoročně zahajovala přípravu na horách v ČR. Věřím, že mě tato změna posune zase o kousek dál.“

Na co se hlavně tréninkově zaměřujete?

„Tréninkově to celé směřuje k hlavní venkovní dráhové sezoně. Prim u mě hraje disciplína 3 000 m steeplechase, kde chci pokořit limit jak na Světovou Univerziádu, tak MS do Londýna. Určitě mám také v plánu zaběhnout si kvalitních 5 000 m a posunout tam osobní rekord pod hranici 15:40. Tady v Itenu trénuje v tuto chvíli celkem dost špičkových stýplařů, takže věřím, že se opravdu připravuji na tom správném místě.“ (úsměv)

Další videa najdete na Youtube kanálu 2Běžci

Co technika běhu, dá se něco odkoukat od Keňanů? Pilují oni techniku a styl?

„Čeho jsem si zatím na legendární Kamariny stadionu všimla, je že sem tam zahlédnu Keňany dělat speciální běžecké a odrazové cvičení, ale ne nějak důkladně, spíše v rámci rozcvičky před tréninkem. Myslím, že se s tou technikou běhu musí člověk narodit nebo získat základy v opravdu raném věku. Je to vidět na malých děckách, co tu s námi pobíhají. Přece jen běh je pro každého člověka přirozený pohyb a jde o to, jak ho budeme dále udržovat a rozvíjet. Navíc když takhle pobíhají od malinka a vidí tady trénovat ty velké borce, své vzory, tak se není čemu divit, že se z tolika z nich potom stanou skvělí běžci. Ale neplatí to u všech, taky jsem se tu setkala s poměrně velkou částí Keňanů, kteří mají až neběžecký styl, ale i ti dokáží trénovat na vysoké úrovni. Takže zase je to kus od kusu.“

Co strava, měníte něco pro letošní rok?

„Já jsem si stravu nikdy nijak zvlášť nehlídala, jím spíše intuitivně to, co mi vyhovuje. Začátkem ledna jsem byla v centru Petra Havlíčka na kompletním vyšetření, které by mimo jiné mělo odhalit, jaká strava mému tělu nedělá dobře. Poznatky pak určitě uplatním ve svém jídelníčku. Je pravda, že tady v Keni je to teď úplně jiné než doma. Jím hodně zeleniny, což u mě není moc zvykem. Po hlavním večerním chodu je místo sladké zákuskové tečky ovoce. Piji tady převážně jen vodu, kterou doma nedám skoro vůbec, tam "jedu“ na domácí rybízovou šťávu a coca colu."

Liší se nějak tréninkový kemp v Africe oproti třeba Tatrám z pohledu přípravy?

„Liší se pouze klimatickými podmínkami a nadmořskou výškou. Tréninky v tomto období jsou na stejné tréninkové bázi jako každý rok v zimních měsících. Nabíháme kilometry, běháme kopce, tempové běhy a delší úseky. Soustředění v Keni jsme nepojali jako výhodné využití situace běhat v teple do rychlosti, nemělo by to ten správný efekt směrem k hlavní sezoně. Prostě poctivá vytrvalecká práce, na kterou poté navazují na jaře tréninky směrem k běhání na dráze.“

Co neběžeckého vás tam zaujalo?

„Celkově zdejší život. První den, co jsem sem přijela, jsem byla zaražená, jaké to tu je, byl to pro mě velký rozdíl. Po chvíli jsem zvykla a sžila se se zdejším životem. Asi nejvíce mě zaujala doprava jejich miniautobusy matatu. To je auto pro devět osob, do kterého pořád naskakují lidé, dokud jich tam nesedí k dvaceti (úsměv). Asfalt mají na zdejších silnicích v celkem překvapivém stavu, ale mají na každým kousku udělané z hlíny retardéry, na kterých musí skoro zastavit, takže to je opravdu divoká jízda. A nějaké předpisy? Ty se tady nedodržují! Také mě zaujala poskytovaná pomoc při běhání. Pokud jste se při běhu dostali už daleko od svého hotelu, nestane se, aby kolem neprojela nějaká motorka, na kterou stačí mávnout a ona vás pak sveze za 25 Kč zpět. Bez helmy a klidně i ve čtyřech na normálním pionýru… No, nutno zažít! (smích) Opravdu tady panuje Hakuna Matata, bezstarostnost.“

Jak reaguje tělo na jiné podmínky – vyšší nadmořská výška, teplota, vlhkost?

„Co se týká nadmořské výšky, tak určitě prvních pět dní bylo až nepopsatelných. Klusala jsem v tempu 6:30–6:00 min/km a na poměrně vysokých tepech, poté se to lehce začalo srovnávat do normálu, ale i rovinky byly problém. Aklimatizována jsem se cítila až po 13 dnech pobytu. Teplota zde v Itenu je kolem 27 stupňů a to každý den od mého příjezdu sem, opravdu jsem nikdy nezažila tak stálé počasí po takovou dobu v kuse. Neustále svítí sluníčko. Sice tu je poměrně často vítr, který rozfoukává všudepřítomný prach a ztěžuje společně se zdejším kopcovitým terénem podmínky, ale těžko na cvičišti, lehko na bojišti. (smích) Je tu velké sucho, v tomto počasí se mi trénuje opravdu dobře, vůbec mi to teplo nevadí.“

Spolupracujete v Keni s ostatními Čechy, hlavně Jirkou Homoláčem?

„Nejvíce spolupracuji s Tomášem Chlupem, s kterým jsme sem společně odjeli trénovat. Běháme spolu všechno, na úsecích jsme rozdílní, ale vše absolvujeme pospolu. Odpolední klusy chodíme s Davidem Vašem, vyhovíme si na keňském výklusovém tempu 6 min/km, při kterém uvolníme nohy a příjemně si u běhu popovídáme. S Jirkou Homoláčem se také potkáváme, ale běhá od nás úplně jiné tempa, takže není šance. Navíc bydlíme na odlišných místech – kilometr od sebe – a každý má program dne nastavený jinak: trénink, regenerace, spánek… Moc času pak nezbývá.“