Jak původně zněl tvůj cíl a kdy a proč jsi jej upravil? Kolik do dokončení zbývá?

„Původní plán měl vlastně tři postupné cíle. Tyto na sebe navazovaly a umožnily mi kousek po kousku se dopracovat k tomu nejtěžšímu, bez toho, abych se musel obávat totálního zklamání, pokud bych musel nějaké závody vynechat nebo nedokončit pro nemoc či vážné zranění. Základním plánem bylo překonat v té době téměř sedm let starý světový rekord Australana Tristana Millera, který v roce 2010 úspěšně absolvoval oficiální závody na maratonskou vzdálenost či delší ve 42 různých zemích. V případě úspěchu bylo mým snem tento rekord zvýšit na 52 zemí, takový Svatý grál v kruzích multimaratonské komunity. V předchozích dvou letech jsem už dvakrát docílil více než 52 maratonů či ultramaratonů v jednom roce a přidání tohoto mezinárodního elementu by znamenalo 52 maratonů v 52 zemích za 52 týdnů, což už má jistý zvuk. V případě úspěšného docílení plánu B jsem pak měl připraven plán C, prostě navýšit hodnotu rekordu kam až to půjde do 14. ledna 2018. Po listopadovém maratonu v Albánii mám v kalendáři posledních devět závodů a pokud se je podaří všechny úspěšně dokončit, celkový počet zemí by se zastavil na čísle 60.“

To jsou neskutečná čísla. Celkem logicky se musí ozývat tělo, přiznáváš na Facebooku bolesti holení, ale plán jsi nepřerušil. Je to tedy silný motiv to dokončit?

„V prosinci loňského roku jsem bilancoval statistiky pro rok 2016 a mimo jiné jsem na Facebooku zmínil, že jsem běžel maratony ve 29 různých zemích. Prezident jednoho z klubů, kterých jsem členem, John "Maddog“ Wallace z Country Marathon Clubu, mě upozornil, že 29 zemí je čtvrtý nejlepší výkon v historii. To bylo poprvé, kdy jsem se dozvěděl, že vůbec existuje světový rekord v této kategorii. V následné emailové konverzaci s Johnem jsem kategoricky odmítnul jeho pobízení, abych se letos pokusil tento rekord překonat. Když se nezávisle na tom přidali přátelé na Facebooku a 52–52–52 bylo poprvé zmíněno, rozhodl jsem se, že jim dokážu, že to není ani teoreticky možné. Usedl jsem na týden k počítači a k mému překvapení se ukázalo, že by se to při troše štěstí mohlo podařit. Zbytek je historie."

A co ty holeně?

„Jsou velice bolestivé. Ale vzhledem k tomu, že jsem z důvodu docílení co možná nejnižších cen letenek většinu letů koupil v momentě, kdy bylo jisté, kdy přesně se který závod bude konat, tak bylo jasné, že prostě budu cestovat, ať už budu schopen běžet nebo ne. Vytvořil jsem si jednoduché pravidlo, že se postavím na startovní čáru jen tehdy, pokud si budu realisticky věřit, že jsem schopen dosáhnout všech částečných i celkových časových limitů v daném závodě. Jenom jednou jsem se rozhodl ze závodu odstoupit po jeho odstartování. Hlavním důvodem tehdy bylo počasí – slunečno a 33 °C bez jakéhokoliv vánku nebo stínu na trati Amersfoortského maratonu v Nizozemsku.“

Kolik kilometrů jsi letos naběhal? Máš čas vůbec ještě trénovat? Jak řešíš regeneraci?

„V posledních 365 dnech mám naběháno 2 580 kilometrů, všechny v závodech, žádné tréninkové. Kvůli těm nešťastným holením musím místo tréninku ledovat, masírovat, strečovat, válcovat a jinak bojovat s bolestmi, abych byl schopen vyběhnout do dalšího závodu. Bohužel, protože strávím spoustu času na letištích a v letadlech, často ihned po závodě, kvalitní regenerace je mnohdy nemožná, takže dělám co můžu, když můžu.“

Kolik bot ročně proběháš a jaké máš nejraději?

„Ročně odrovnám šest až osm párů bot. Teď už dva roky používám na cestách Brooks Ravenna a na lehké traily mám rád velice obyčejné Nike Flex. Jakmile najdu boty, které mi vyhovují, nakoupím třeba deset párů, očísluju zevnitř na jazyku a mám na chvíli vystaráno.“

Žiješ dlouhodobě v Anglii, ale původem jsi z Česka. Odkud přesně?

„Já su Valach jak řemeň – z Rožnova pod Radhoštěm. Já se odjakživa považuji za světoobčana. Patriotismus, ať už český nebo britský, mě nijak zvlášť nezajímá. Pokud bych byl nucen si vybrat, čím se cítím nejvíce, jednoznačná odpověď by byla Valachem. I po 18 letech života na ostrovech.“

Jak dlouho už běháš? Máš sportovní minulost?

„S během jsem začal ve druhé polovině roku 2014, poté co jsem shodil 40 kg váhy a náhodou zjistil, že z Lysé hory je jednodušší běžet, než jít pěšky. První maraton jsem absolvoval 13. prosince 2014. Zamlada jsem byl hodně aktivní – dělal jsem stolní tenis, sportovní gymnastiku, judo a kdo ví, co všechno ještě. Ale to už dávno ani není pravda.“

Viděl jsi a zažil desítky zemí po světě, co ti tato pestrá mozaika zatím ukázala? Sportovně i životně.

„Po sportovní stránce jsem hlavně šťastný, že jsem se seznámil s neuvěřitelnou sbírkou fantastických běžců z celého světa, včetně mnoha světových rekordmanů, z nichž teď mnohé považuji za přátele na celý život. Komunita maratonců a především těch, kteří běhají mnohé závody každý rok, měsíc, či týden, je bez přehánění to nejpřátelštější a nejvíce přejícné a pomáhající si bratrstvo, které jsem kdy v životě zažil. Cestování po světě, především v rozvojových zemích, mě především naučilo vážit si vymožeností, které u nás v Evropě bereme jako samozřejmost. Když například člověk vidí extrémní chudobu a korupci v Haiti nebo ostudnou teokracii v Íránu, spousta našich problémů se zdá v porovnání s tím malicherná a řešitelná.“

Máš statistiku svých cest? Kolik bylo hodin v letadle, kolik kilometrů v letadle, kolik v autě, případně jiných dopravních prostředcích…

„Jsem ajťák, kterého živí databáze. Takže co myslíš? (smích) Nějakou statistiku samozřejmě mám. V posledních 365 dnech: letadlo: 241 994 km, auto – vlastní (většinou na letiště a zpět): 6 415 km, auto – z půjčovny: 6 999 km, vlak: 1 175 km, taxi: 943 km, autobus: 705 km, ostatní (loď): 50 km.“

Podělíš se o nějaké kuriozní a humorné historky z cest po světě (například krkolomná logistika letů a přestupů)?

„Na poslední týden v říjnu jsem měl naplánované dva maratony, Erbil v Iráku v pátek 27. a Nairobi v Keni v neděli 29. Byl jsem řádně přihlášen a koupil jsem letenku s itinerářem Londýn – Dauhá – Erbil – Dauhá – Nairobi – Dauhá – Londýn. Ale 3. října jsem dostal email od pořadatelů maratonu v Nairobi, že se termín kvůli novým prezidentským volbám překládá na konec listopadu. Takže jsem si na neděli místo Keni našel maraton v kanadském městě Magog, dvě hodiny autem od Montrealu v provincii Quebec. Abych se tam mohl vůbec včas dostat, koupil jsem další letenku z Dauhá přes Londýn do Montrealu a zpět do Londýna. Potom 12. října přišel email z Iráku, že letošní maraton byl zrušen, jelikož irácká vláda suspendovala veškeré mezinárodní lety do Kurdské autonomní oblasti, jako odpověď na referendum o nezávislosti Kurdistánu, které se konalo koncem září. Takže jsem od Qatar Airways obdržel zpět peníze za celou původní letenku, ale problém byl, že teď bylo třeba se pokusit přemluvit American Airlines, aby mě nechali letět až z Londýna místo z Dauhá. Ti o tom nechtěli ani slyšet, takže mi zůstaly dvě možnosti: zahodit celou letenku a koupit nehorázně drahou náhradní Londýn – Montreal – Londýn, nebo se poměrně lacino dopravit do Dauhá. Nakonec jsem letěl Londýn – Istanbul – Dauha – Londýn (27,5 hodin, abych se dostal z terminálu 3 na terminál 5 na letišti Heathrow) – Montreal. Přistál jsem už za tmy po skoro 40 hodinách bez spánku a půjčil jsem si nejrychlejší auto, jaké tam měli, abych si ty dvě hodiny co nejvíc zkrátil. O půlnoci jsem konečně ulehl do postele a v 6 ráno jsem vstával, abych včas dorazil na start závodu. Po závodě zas fofrem do auta a zpátky na letiště.“

Kolik času jsi byl tento rok doma? Co na to rodina?

„Naštěstí žiju sám. Nedokážu si představit, že by na světě existovala partnerka, která by něco takového tolerovala. Za poslední rok jsem totiž strávil 77 nocí v hotelích a 6 nocí v letadlech!“

Dá se aspoň tvé povolání skloubit s tak intenzivním cestováním?

„Momentálně jsem na volné noze, takže se to jakžtakž skloubit dá, i když je veškeré volno samozřejmě neplacené.“

Jak to vše financuješ, vybíráš si nějak speciálně ubytování a letenky? Máš přehled o tom, kolik tě to jen za letošek již stálo?

„Všechno financuji že svého. Spousta lidí mi radila, abych si našel sponzora, ale já jsem toho názoru, že sponzor by chtěl, abych dělal určité věci tak jak jim to pasuje do jejich obchodních záměrů, což by mě připravilo o značnou míru svobody rozhodování a ještě více zahustilo už tak napěchovaný program. Takže letenky kupuju jak nejdřív je možno a hotely vybírám pouze na bázi logistiky – podle toho, kde musím kdy být a jak ušetřit co nejvíce času a cestování v den závodu. A kolik to všechno stálo? Mám rámcovou představu, ale taky strach to všechno podtrhnout a sečíst. A i kdybych to někdy vyčíslil, tak tento střípek informace si s sebou vezmu do hrobu.“

Lákají tě další maratonské lahůdky typu maraton na severním pólu, v Antarktidě či dokonce World Marathon Challenge (7 za 7 dní na 7 kontinentech)?

„Rád bych v budoucnu zkompletoval sbírku všech kontinentů plus severní pól, ale nemám zatím žádný konkrétní plán, jak toho docílit. WMC mě až tak neláká, protože to nejsou veřejně přístupné závody, což je něco na čem mi celkem záleží. Mimoto ty náklady s tím spojené jsou hodně vysoké a když si člověk uvědomí, že za týden má hotovo, tak bych si to v hlavě asi těžko zdůvodňoval. Po ukončení mého rekordního roku v půlce ledna mám zatím jenom jeden konkrétní dlouhodobější plán a tím je rozšířit mou celkovou sbírku zemí na 100 před mými 50. narozeninami v říjnu 2022.“

Kam si myslíš by mohl tvůj rekord někdo někdy posunout?

„Abych pravdu řekl, doufám, že nikam. (smích) Ještě mám pořád v živé paměti ten pocit fyzické bolesti a psychického vyčerpání, které v prosinci 2016 vyvolalo jenom přemýšlení o pokoření tehdejšího rekordu. Proto se jej teď snažím nasadit tak vysoko, jak jen to půjde, aby jenom uvažování o nějakém pokusu bylo hodně těžké. Upřímně si myslím, že pokud se mi podaří se dostat až na tu šedesátku, tak už tam moc místa na vylepšení asi nezbývá. Navíc je to hodně o štěstí – vyhnout se nemocím, vážným zraněním, zrušeným závodům, zpožděným či úplně zrušeným letům, politickým problémům znemožňujícím vstup do některých zemí a jiným podobným komplikacím, to vyžaduje poměrně intimní vztah s bohyní Fortunou. Ale pokud se o to přesto bude někdo chtít pokusit, budu držet palce, tak jako je Tristan Miller držel mě.“

redakční asistence: Mirek Hasal a Petr Říman