BĚŽELI JSME: Pražská stovka. Boj o šanci na ještě větší sebemrskačství
V pátek před půlnocí se potřetí stavím na start Pražské stovky. Ta letos slaví už 25. ročník a Olaf Čihák nám tentokrát připravil 125kilometrovou trasu. Symbolicky. Určitě je co slavit. Čím to, že se stovky jinak bezesporu duševně zdravých lidí každým rokem rozhodnou pro tohle sebemrskačství? Proč chce někdo trávit mrazivou prosincovou sobotu na trase do Modřan, když by se už v teple domova mohl těšit na vánoce?
Tentokrát nemusíme na start nikam cestovat. Kašel, rýma a ne zrovna ideální psychická pohoda, s tím vybíhám z Modřan na jih směrem do Davle. Samozřejmě ne podél Vltavy, ale pěkně do kopce a z kopce, někde těch slibovaných 4,5 výškových kilometrů na 125 dálkových nastoupat musíme.
Už snad po deseti kilometrech mě při přeskakování potoků chytají křeče do lýtek, na to nejsem zvyklý. Pravidelně piju, tělu dodávám energii a hořčík, ale nepomáhá to. Jen tak tak se mi daří uviset běžce před sebou a spolupracovat ve skupině. Netrápí mě ani tak zima jako ztuhlé nohy a boj se sebou samým v hlavě, když už tempu borců před sebou nestačím.
Což takhle dát si špenát? Špe-špe-špe-špe-špe špenát. Teda banán. Se solí. Potřebuju hořčík, ne železo. V hlavě se člověku honí všelijaké myšlenky a dotěrné melodie. Jenže ani ten osolený banán nezabírá. Zkouším se protahovat – žádná změna. Předbíhají mě borci na rovince i z kopce a do Davle vbíhám zase sám. Kufruju a zabíhám si několik set metrů, aby toho nebylo málo.
Po občerstvovačce pokračujeme do Štěchovic. Ženou se přese mě další borci i první žena a už začínám v hlavě kalkulovat, odkud bych se za 70 korun (víc jsem si nevzal) dostal zpět na start busem nebo vlakem. Má to cenu si dál huntovat tělo? Nedá se nic dělat, jednoduše den blbec, kdy to člověku neběží a v hlavě prohrává. Tím spíš se nedokáže hecnout a rozběhnout se a bludný kruh se uzavírá.
Co to alespoň zkusit do rozbřesku? Znamená to ještě několik hodin trpět, ale přece se nevzdám tak snadno. Tohle je obecně jeden z důvodů, proč se vydávám na ultramaratonské trasy. Boj ve vlastní hlavě je nenahraditelnou zkouškou síly vůle a sebekázně.
Teskně hučí Niagara, teskně hučí do noci. Bože, už je to tady zas, další kolovrátek v hlavě. Podél Vltavy běžím k hrázi Slapské přehrady, tady to jde trochu lépe. Nakopne mě občerstvovačka a teplá gulášovka na druhém břehu v Rabyni. To se dostávám do poloviny trasy a svítá. Jo, tady to poznávám, postupně navštívíme ikonické vyhlídky Bednář a Máj a sbíháme až k Sázavě. Nebyla by to P100 bez šplhání na kopce v okolí, Medník jsme nemohli minout. V Pikovicích přebíháme lávku a prakticky po rovince se vracíme do Davle.
Odtud už jen něco málo přes maraton do Prahy, to už musím vydržet. K brdskému hřebenu vede trasa z velké části po silnici, to je úmorné. Černolické skály, Dobřichovice a dlouhá rovná asfaltka směr Karlík. Už mi zas dochází, tělo tuhne a morálka padá. Přecházím do chůze. Přitom pravidelně doplňuju energii, piju a dopřávám si hořčíku. Asi není třeba hledat za každou cenu objektivní důvody, člověku to nemusí sednout každý den. Když nic jiného nezabírá, zkouším poslední berličku, brufen. Vnitřně se mi to příčí, tělo mi říká: Dost, potřebuju si odpočinout. A já na to: Dej si tabletku, drž hubu a makej.
V Mokropsech máme předposlední občerstvovačku. Konečně opět teplá polévka. Na ultramaratonské komunitě mám rád, jak si všichni pomáhají. Už před Mokropsy mě předbíhala skupinka a nabízela mi všechno možné, jenže já už to vše vyzkoušel. V Mokropsech se mě snaží podpořit kamarádi z EPO Myro a Eva. Hořčík, gely? Ne, díky, to už jsem vše vyzkoušel.
V Mokropsech potkávám další známé tváře, Martina s Gábinou na kratší 60kilometrové trati. Čekají na mě a nakonec právě jim vděčím za to, že to dotáhnu do cíle. Zbývajících pětadvacet kilometrů spolupracujeme. Už mi vůbec nejde o čas, ani o umístění, stačí mi doběhnout.
Běžíme, povídáme si a najednou to jde samo. Další důvod, proč běhám ultramaratony, člověk se seznámí s moc fajn nezištnými lidmi, s kterými si má co říct. Zbytek trasy nám ubíhá rychle, běžíme přes další vyhlídky nad Černošicemi, Radotínem a Chuchlí.
Stmívá se a už s čelovkami přebíháme Most inteligence. Že nás předbíhají další závodníci? Že před námi mizí ve tmě další čelovky? No a co? Žádný stres, teď už fakt nezávodíme. Jaká to úleva, úplně jiný prožitek z konce závodu, člověk se nemusí pořád jen hnát za co nejlepším časem a umístěním.
Je to hrozné klišé, ale tohle se mi na P100 líbí taky, každý si v ní může najít to svoje. Po letošním poklidném finiši čím dál víc chápu ty, kteří ji stále berou hlavně jako dálkový pochod a nikam se neženou. Bez stresu stoupáme poslední kopec do Modřan a jsme v cíli, tradičně dobíháme do ZŠ profesora Švejcara.
Jako pokaždé v cíli takhle dlouhého závodu přichází euforie. Letošní ročník jsem rád za to, že jsem přes strastiplný průběh dokončil. Má to i jiný rozměr, získal jsem 5 ITRA bodů do slosování o start na UTMB 2019, loni mě nevylosovali. Běžci z komunity ví, o čem mluvím. Ostatní nepochopí. Vždyť proč se mučit na trase 125 kilometrů s 4,5 kilometry převýšení jen proto, abych se dostal do slosování o start na ještě náročnější 170kilometrové trase okolo Mont Blanc s desetikilometrovým převýšením?!?
Výsledky závodu: http://2018.tonerman.cz/p7.html
Komentáře (Celkem 0)
Keoni 18.12.2018 11:44:42
V pátek před půlnocí se potřetí stavím na start Pražské stovky. Ta
letos slaví už 25. ročník a Olaf Čihák nám tentokrát připravil
125kilometrovou trasu. Symbolicky. Určitě je co slavit. Čím to, že se
stovky jinak bezesporu duševně zdravých lidí každým rokem rozhodnou pro
tohle sebemrskačství? Proč chce někdo trávit mrazivou prosincovou sobotu na
trase do Modřan, když by se už v teple domova mohl těšit na vánoce?
Odkaz
na článek
Hodnocení příspěvků
Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.
Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.