Druhé místo z MČR v půlmaratonu za Vítkem Pavlištou. Čekal jsi takový úspěch?

“Nečekal! Myslel jsem, si že bych mohl běžet na úrovni osobáku, tedy okolo času 1:07:50, ale medaili jsem opravdu nečekal. Běželo se mi velmi dobře až do 15. kilometru, pak už jsem začínal čím dál více cítit únavu a poslední dva kilometry to bylo peklo.”

Myslíš si, že je v tvých silách běžet půlmaraton ještě rychleji? Po doběhu jsi tvrdil, že nic tak dlouhého už nechceš běžet…

“Byl to takový test vytrvalosti před jarní částí sezony. Doma jsem spíše na výrazně kratších tratích, ale když se nad tím zpětně zamyslím, ten půlmaraton byla docela sranda. Určitě to někde zase zkusím. Myslím si, že trať v Ostřešanech a podmínky, co tam ten den panovaly, nepřály rychlým výkonům, takže věřím, že bych pod hodinu a sedm minut mohl běžet už s aktuální výkonností. Kdybych se na to pořádně připravil, tak asi i rychleji, ale momentálně to není trať, na kterou bych se zaměřoval.”

Na to se chci zeptat, jak to máš vnitřně rozdělené mezi dráhu a mimodráhové běhy?

“Běhy mimo dráhu mě bavily vždycky, je to zajímavé zpestření sezony. V juniorech jsem třeba běhal běhy do vrchu, i když nemůžu úplně říci, že by kopce byly mým hobby. Na podzim si rád zaběhnu nějaký krosík a pravidelně běhám pražské Běchovice, to je můj oblíbený závod. Srdcová záležitost pro mě pak je silniční míle, tam dokážu porazit i papírově mnohem rychlejší soupeře. Jako vrchol sezony pro mě letos bude mistrovství české republiky na dráze, kde bych rád opět získal medaili z patnáctistovky a pětky. Zároveň bych rád na obou tratích posunul svá osobní maxima.”

Už po roce běhání a systematického tréninku jsi patřil v klubu mezi nejlepší ve své kategorii. Téměř okamžitě ses dostal i do reprezentace. Kdy budeš nejlepší i mezi dospělými? Máš ambice stát se českou jedničkou?

“Do reprezentace v juniorech jsem se po roce běhání sice dostal, ale jednalo se o běhy do vrchu a vybíralo se tam na základě umístění na MČR v přespolním běhu. Pokud se ale člověk chce dostat na ME či MS na dráze, musí zaběhnout v dané disciplíně nominační čas a to je mnohem těžší než nominace na vrchy nebo krosy. Na dráze jsem nikdy na žádné reprezentační akci nebyl, pokud nepočítám mezistátní utkání. Ptáš-li se na ambice, tou mojí je co nejlepší umístění na republikových akcích, soutěžích družstev. Jestli to znamená být českou jedničkou, pak asi i to. (smích) Ale úplně takhle o tom nepřemýšlím. Já prostě rád závodím, proto jsem možná vidět i na takovém širokém spektru tratí.”

Sbíráš medaile na všech površích – dráha, kros, silnice, vrchy. Kde je to pro tebe nejlepší ? A kde tě můžeme v budoucnu nejspíš čekat?

“Myslím, že to ještě dlouho bude dráha. Nejvíce mě baví patnáctistovka. Tam mám zaběhlý i svůj nejlepší výkon. V české atletice je tam v posledních letech velmi silná konkurence a to člověka dost motivuje.”

Jaké nejvyšší mety bys chtěl v běhu dosáhnout?

“Bude to znít zvláštně, ale asi úplně běžecký sen nemám. Snažím se prostě do závodu dát maximum a čekám, co z toho bude. No a občas je z toho pěkné umístění nebo dobrý čas, to pak člověka těší. Mám pocit, že kdybych si vytyčil nějaký velký cíl, nebo měl velký sen, třeba vyhrát olympiádu, běžet český rekord apod., tak by mě to po pár závodech odradilo a frustrovalo, protože bych viděl, že k tomu mám hrozně daleko. Samozřejmě před závodem ambice mám, snažím se je ovšem stanovovat rozumně. Asi bych si ale přál, abych se ještě dlouho posouval na všech tratích, klidně i po malých krocích. Když totiž člověk běhá pořád rychleji, tak ho to taky pořád baví. Když se na dlouho zasekne, přichází demotivace a někdy to bývá těžké překonat. Už jsem to párkrát viděl kolem sebe. Obzvlášť v mládežnických kategoriích, kde kvůli tomuhle hodně kluků s atletikou přestalo.”

Kterého českého eliťáka by sis nejvíc přál předběhnout?

“Na mílařské trati asi Filipa Sasínka nebo Kubu Holušu, ale jsou to oba dost rychlý kluci, o třídu jinde než já. (úsměv) Na dlouhých pak asi Vítka Pavlištu.”

Co ty a maraton?

“Určitě je to trať, kterou bych si někdy chtěl zaběhnout. Moc rád bych běžel pražský maraton. Je to totiž krásná trať a člověk se proběhne po místech, po kterých se normálně proběhne jen se značnými obtížemi.”

V současné době máme hned tři maratonkyně na slušné evropské úrovni. Proč tomu tak není v mužích? Je to o myšlení, motivaci?

“Myslím, že je prostě teď jen období, kdy jsou ženy na delších tratích úspěšnější než muži. Když se podíváme do dlouhodobých tabulek, máme hned dvě aktuálně působící závodnice v top třech nejlepších národních výkonech (Moira a Eva Vrabcová) a je o nich dost slyšet. Nebylo to ale tak dávno, kdy se mluvilo spíše o úspěších Honzy Kreisingera nebo Jirky Homoláče. Navíc Moira a Terka Hrochová jsou mladé závodnice a jejich výkonnost bude v dalších letech spíše stoupat než klesat. Zatímco aktuální mužská maratonská špička jsou spíše starší ročníky. Snad se pletu, ale myslím, že tu teď není zrovna velké podhoubí mladých běžců, kteří by na jejich nejlepší výkony navázali. V dalších letech se tak bude spíše mluvit o ženských úspěších než o mužských.”

Kde hledáš ty svou vlastní motivaci pro tréninkovou dřinu? V dnešní době se dá realizovat deseti jinými způsoby než skrze vytrvalostní běhání.

“Myslím že to jsou dvě věci. Jsem závislý na sportovní aktivitě, respektive na stavu, jenž se člověku dostaví, když se úplně vyždímá. Potom mě dost baví závodit a samozřejmě i vyhrávat. A k tomu je samozřejmě potřeba i trochu trénovat. Další věcí je sociální kontakt. Člověk má pocit sounáležitosti. Když někam patří. Já jsem rád, že můžu být členem běžecké komunity! Mám tam spoustu přátel. Někdy se mi nechce na trénink a jdu tam jen z toho důvodu, že tam bude trenér a ostatní lidé z mé běžecké skupiny.”

Jak vnímáš kritiku borců z let sedmdesátých a osmdesátých, že dnes domácí špička běhá slabé časy?

“Asi si to nijak neberu. Bohužel teď na tom český vytrvalostní běh není tak dobře, ale to neznamená, že za pár let to nemusí být jinak. Navíc je trochu jiná doba, děti mají možnost vybírat si z mnoha různých sportů a atletika a vytrvalostní běh popravdě nejsou ty nejlákavější z nich. Další věcí je, že vytrvalostní běh je velmi těžkou disciplínou, která vyžaduje dost dřiny za velmi málo peněz. Věřím, že kdyby si to většina kritiků nejdříve zkusila, mluvila by jinak.”

V čem tkví kouzlo Honzy Kervitcera, který tě roky trénuje? Pokud bys měl teoreticky trenéra měnit, ke komu bys šel a proč?

“S Kervim si prostě rozumím. Je to dobrý člověk a zařídí pro vás první a poslední. Respektuji ho. Někdo by mohl namítnout, že má Kervi příliš volnou ruku, třeba spousty tréninků si u něj člověk může upravovat podle sebe. Já dříve hrál fotbal a tam vám furt někdo říká, co máte dělat a jak to máte dělat. Jsem rád, že s mým trenérem je domluva a můžu s ním o trénincích diskutovat. Když mě bolí noha a chci místo běhu jít třeba na kolo, Kervi to pochopí. Možná, že kdybych měl nad sebou přísnější ruku, běhal bych lépe, ale spíše si myslím, že bych se proti tomu vzepřel a neběhal vůbec, nebo by mě to psychicky vyčerpávalo. A hlava je kolikrát v běhání důležitější než nohy. Kdybych musel trenéra změnit, asi bych šel rozhodně někam, kde je dobrá běžecká skupina, lidi s podobnou výkonností. S trenérem bych si také musel sednout. Většina atletických trenéru jsou ovšem rozumní a sympatičtí lidé.”

Proč dnes celá špička běhá top závody v Nike Vaporfly a příbuzných modelech? Je to fakt tak skvělá bota, nebo jde i o placebo efekt? Zkoušel jsi i jiné karbonové závodky?

“Obojí. Je to opravdu velmi dobrá bota. Samozřejmě z vlastní zkušenosti mohu říci, že je to i placebo efekt. Je to prostě bota, ve které se mi běhá dobře, a kdybych si ji třeba zapomněl doma, tak z toho budu dost nervózní. Další věcí je, že tu botu mají všichni vaši soupeři a vy si říkáte: „Radši si botu také obuji, co když na tom něco je“. Prostě nechcete být v nevýhodě. Určitě to ale není nějaká sedmimílová bota, která by hned z každého udělala rekordmana. Ta technologie je znát, nicméně pokud to přirovnám například k cyklistice, myslím si, že ten rozdíl je menší než mezi celokarbonovým závodním speciálem a obyčejným, ale kvalitním hliníkovým kolem. Nemám rád takové ty názory, že výkon toho běžce je diskutabilní, protože běžel v Nike Cheaterfly. To úplně znevažuje výkon toho závodníka. Ten člověk do toho musel dát stejné úsilí a musel překonat stejnou bolest jako bez těch bot. Jen díky nim možná běžel maraton o 20 sekund rychleji. Zajímalo by mě, jestli někdo také takhle kritizoval první běžce v tretrách a napadal jejich výkony, že podvádí a měli by radši běhat v bagančatech… Jiné karbonové boty než od Nike jsem neměl, nemyslím si ale, že by ostatní výrobci nějak zaostávali.”

Jak podle tebe koronapauza ovlivní svět závodního běhání do budoucna?

“To je těžká otázka a asi bych tu dost spekuloval. Záleží na tom, jak se změní samotná společnost a za jak dlouho – a zda-li vůbec – se vrátíme zpátky do života, jaký byl před koronavirem. Pokud to bude už na konci tohoto nebo příštího roku, tak si myslím, že koronavirus nic nezmění.”

Hodně se mluví o podobě a pojetí republikových šampionátů v dlouhém běhu. Máš raději závod na ideální trati někde mimo centrum velkého města, nebo preferuješ městský závod s atmosférou, byť na ne zcela ideální trati z pohledu členitosti a povrchu?

“Určitě závod s atmosférou. Navíc si myslím, že využívat již existujících a populárních závodů, jako je například pražský maraton, je výhodné i z pořadatelského hlediska. Přeci jenom uspořádat MČR na tak dlouhé trati je náročné jak z finančního, tak organizačního hlediska.”

Na běžce máš docela velký záběr – studium ČVUT, v mládí hra na klavír, kytaru, četba historických knížek. Už víš, čím bys jednou mohl být?

“Zas tak velký záběr to není, třeba na klaviaturu se už léta práší a na kytaru si zahraju jen občas a umím jen pár základních akordů. Vzhledem k tomu, že studuji na strojní fakultě, tak uplatnění snad najdu někde ve výrobním podniku. O tom, co budu dělat po škole, zatím moc nepřemýšlím, jsem trochu ten typ člověka, co se problémem zabývá, až když nastane. (smích)”