Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

NAHORU.TV: Točit sám sebe při závodě? Radši budu se sebou než s technologií

NAHORU.TV: Točit sám sebe při závodě? Radši budu se sebou než s technologií
foto: Nahoru.tv

Nahoru TV | 01.12.2023 | přečteno: 1148×

Kameraman a režisér Aleš Nenička natočil pět ročníků legendárních 1000 miles, známý dokument o Beskydské 7 a za dokument Sevřené hrdlo na Gerlachu dokonce získal první místo na Festivalu outdoorových filmů. „Samotného mne závody nikdy nelákaly, jsem víc dobrodruh než závodník. Ale určitě jsou motivací něco se sebou udělat,“ říká v novém rozhovoru na Nahoru.tv. „Jestli bych se při nich sám točil? Asi by to šlo, ale nevím, jestli bych to chtěl. Raději si to užiju sám se sebou než s technologií.“

Co vše v rozhovoru zaznělo?

0:47 Specifika horského natáčení

3:40 Život kameramana na 1000 Miles

6:47 Naladění závodníků

9:19 Jak se spí na Mílích?

14:27 Natáčení 1000 Miles: další ročníky a inspirace

18:27 Natáčení B7

22:37 Proměna v oblasti filmové tvorby

24:57 Ze stavaře kameramanem

27:46 Jaké závody plánuje?

29:27 Filmařská inspirace

31:14 Budoucí projekty

33:12 Co mu hory dávají a daly?

Sledujte tento a jiné rozhovory z dílny www.nahoru.tv na různých obsahových platformách: https://www.youtube.com/watch?…


Partnerem tohoto dílu je www.BrainMarket.cz, konkrétně jeden produkt pro všechny sportovce a horaly, o kterém vám za chvilku řekneme více, takže díky BrainMarketu za podporu.

Specifika horského natáčení

Aleši, ty jsi ve filmařině 20 let, plus minus. Natáčel jsi všechno možné, od celovečerních dokumentů, firemních videí až po natáčení na Madagaskaru. V čem je z tvého pohledu, kameramana, režiséra, specifické to natáčení na horách?

Určitě náročnější to je v tom, že člověk v těch horách musí počítat s různými vlivy, s počasím, že jo. Vždycky člověk bojuje se sluncem, s mraky, že se tam rychle mění prostředí s větrem a tak. Tohle je jiné, než když člověk točí firemní video v nějakém provozu, tam jsou zase nějaké stroje a podobně. Je to fyzicky náročné samozřejmě nosit vůbec to vybavení někam do hor. To je šílené, nebo utíkat za nějakým cyklistou nebo běžcem a nezakopnout přitom s kamerou. Což se mi taky párkrát už poštěstilo, ale vždycky to ta kamera přežila.

Já, když koukám na videa nebo na dokumenty z Himalájí, nebo z nějakých šílených končin, tak si vlastně říkám, jak to ti kameramani dělají třeba s tou technikou v těch mrazech. Vlastně naše oblíbené filmy, třeba Meru nebo Cold, což jsou mimochodem dva super horolezecké filmy, na které dáme odkaz potom pod video, tak to natáčeli v šílených mrazech. Jak se to tam vlastně dělá, aby ta technika vůbec vydržela fungovat?

Popravdě sám nevím. To je úplně jiná disciplína, kterou neznám ještě, kterou jsem nepolíbený. Ale i ty baterky vlastně musí strašně rychle mrznout a odcházet, takže musí mít nějaké velké baterie, nebo jich mají víc na výměnu a vůbec to dobíjení a tak. Pamatuju si, že jsem jednou měl jet takhle na nějakou osmitisícovku s klukama natáčet, a s Tomášem Galaskem, režisérem, kameramanem, jsem se radil o všem možném, o nabíjení třeba pomocí soláru a powerbanky a o tady tom vybavení. Je to prostě náročná disciplína, kterou neznám, takže sám nevím.

No a vlastně v momentě, kdy máš ty baterie vystavené tomu vnějšímu prostředí a je tam třeba minus 20, tak to se okamžitě asi musí vybít, ne? Jako v principu to známe ze svých telefonů, že jo?

Okamžitě úplně ne, ale ta rychlost je tam naprosto rychlejší, než když máme léto, sluníčko, jaro, nebo naši zimu tady, to je úplně jiné, no. I ten vítr, ta pocitovka, všechno tohle ty přístroje ochlazuje.

Život kameramana na 1000 Miles

Ty jsi taky natáčel vlastně těch zmíněných pět ročníků Mílí, což je teda potřeba představit. Strávil jsi tam pět let, tak prosím tě, můžeš ty Míle představit, o co přesně vlastně jde?

Je to non-stop závod bez zabezpečení. Je to závod primárně na kolech. Jsou tam potom disciplíny na koloběžce, nebo pěšky. Je to závod přes Československo, takže z jednoho nejzápadnějšího nebo nejvýchodnějšího bodu na druhý. A ono se to každý rok, každým ročníkem mění, ty směry. No, takže je to v horách hlavně, kde si člověk bez zabezpečení musí vymyslet, kde bude spát, kde bude jíst, co bude jíst a v tom je to zajímavé. Takové velké dobrodružství.

A v podstatě většinou ty závodníci to jedou asi podle ročníků a podle zkušeností, dejme tomu jeden až tři týdny, když se bavíme o té cyklistické variantě. A to, co mě vždycky zajímalo, tak je to, jak vypadá život z pohledu kameramana na takhle dlouhým závodě. Protože tam samozřejmě nemáš ten sportovní výkon, ale je tam ta logistika, tak jaký je život na Mílích, kde jsi to posledních pět let zažíval za kameru, tak jaké to vlastně je?

Chytím se jedné věci, ty jsi říkal, že tam nemám sportovní výkon, ale i ten tam teda je, a dost značný, kolikrát. Kolikrát, když běžím za těma cyklistama, tak si říkám, ty jo, co tady běžíš, ty blázne, vždyť je nestihneš. A já je fakt stihnu a chytnu je třeba v momentech, když má odvařený zadek a myje si ho někde v potůčku a úplně kouzelné, nádherné věci chytnu, které bych autem prostě nikdy nechytl. I kdybych je zastavil třeba, tak s nima udělám rozhovor, pár záběrů a konec.

Tak to jsem se teda hrubě dotknul toho, jak to tam vypadá, protože jsem si myslel, že tam je vlastně víc klidu z pohledu toho štábu nebo těch lidí, kteří jsou za tou kamerou. Takže ty reálně držíš v ruce nějaký stativ s nějakým asi stabilizátorem obrazu a třeba za nimi běžíš?

Je to tak nějak, třeba na Velké Fatře na Kryžné, tak tam dojedeme po nějakou chatu a pak nevím, zhruba 5 kilometrů nebo něco takového se projdeme až na ten vrchol. A někdy nás ti závodníci překvapí, že jsou tam dřív, než to čekáš. Ty jsi třeba unavený a musíš prostě s nima jít, nebo ne, že bys musel, ale chceš zkrátka s nima jít na ten vrchol. Tak tam doslova ti bije srdce až na maximum a jdeš tam s nima, protože chceš s nima natočit ty krásné záběry, epické na tom vrcholu. To je mimochodem nejvyšší vrchol na Mílích, Kryžna.

Kryžna má kolik, nějakých 1500, 1600 metrů?

1600, něco takového.

Naladění závodníků

Jak jsou ti závodníci, kteří jsou asi často velmi unavení, ochotní k rozhovorům, zejména z té elity, protože pro ně to je teoreticky ztráta času, když to řeknu hodně blbě. Chtějí se bavit, mají na to náladu?

Jedna věc je to, že oni ví, že s každým dělám ty rozhovory, takže to je nějakým způsobem vyvážené, že je tam tak nějak zdržuji všechny stejně. A pak mi nepřipadali, nějak jsem to na nich ani nepoznal, že byli nějak šíleně unavení, měli nějakou krizi. A to mluvím teďka o tomhle ročníku 2020, kdy se jelo poprvé 2000 mil, kolem Československa tam a zpátky. Tak mi připadalo, že prostě nebyli nějak šíleně unavení, asi byla ty jejich těla tak nastavená, že…

Asi chtěli vypadat dobře ve filmu.

Možná taky.

Možná je dobré říct, že kdyby někomu připadalo, že se s Alešem bavíme, jakože se známe 20 let, tak je to přesně tak, známe se 20 let, takže pokud takový dojem nabydete, tak je to přesně takhle. No takže oni byli víceméně i třeba letos, ta elita, tím, že jeli dvojnásobnou porci, tak ti připadali jako víceméně stejně nebo podobně naladění jako na tom startu?

Tak podobně naladění asi úplně ne, je to vždycky jiné, tam před tím startem, už čekáš prostě na to, až se to odstartuje, je tam taková ta nervozita, to napětí, to pnutí a mají to všichni stejně, podle mě, ať už jako hobíci nebo elita, se těší, až vyjedou. Jasně, že tam potom uprostřed, nebo někde v nějakých fázích byli vyčerpaní, unavení, ale prostě ti hobíci, tam to u nich vidíš víc, výrazněji ty emoce, ty ať už radosti nebo zklamání, tam se víc projeví ti hobíci, no a ti eliťáci prostě jedou na ten svůj výkon a ty emoce, to jenom tak líže jenom.

A tam je celkově kolik lidí vlastně?

Na tom závodě tři sta lidi vlastně, jede se severní a jižní trasa a těch dva tisíce mil se jelo nejdřív severní a jižní se vraceli zpátky.

Jak se spí na Mílích?

No a z pohledu jako tvého, nebo z pohledu toho štábu, tak vy většinu času spíte venku, nebo jste po ubytováních, nebo v autě, nebo jak to vlastně tam vypadá?

Dříve jsme spávali jako občas na nějakém ubytování, já nevím, dvakrát, třikrát za celou tu dobu, to je dvanáct dní vlastně natáčecích a teďka poprvé v rámci těch Dva tisíce mil, což bylo osmnáct dní, tak to bylo všechno outdoor a bylo to super, jakože vůbec mi to nechybělo.

Jako každou noc ve stanu nebo pod širákem?

Většinou venku ve stanu, nebo pod širákem. Jednou jsme měli takové zaváhání, že bychom spali na chatě, na Velké fatře, na Králové studně myslím, ale pak jsme si řekli, ale vlastně to nemáme zapotřebí, že jdeme ven.

A tam se jako reálně vyspíte? Já mám s přibývajícími roky pocit, že kdykoliv spím venku, tak ta kvalita spánku je horší a horší, jak si člověk odvyká, takže jako reálně jsi tam spal víceméně a cítil se zrána v pohodě?

No jak kdy, jako někdy jsme toho moc nenaspali, protože ti eliťáci spali čtyři hodiny a jedou fakt rychle, že urazí přes dvě stě kilometrů a ještě přímou čarou, že jo. My to máme většinou víc jako přes ty silnice, takže toho spánku kolikrát moc nebylo. Vlastně ani neřeším, jestli jsem nějak vyspaný dobře nebo špatně, když se vyspí člověk tak nějak prostě šest hodin, tak vlastně to je docela dobrý spánek. První dny třeba spíme čtyři hodiny, nebo nevím, fakt málo, ale jsou dny zase, kdy musíme dospat, protože to už nějak nejde, máš takový nějaký limit svůj a si řekneme, že to už nejde. Teď jsme skoro nespali, že někdy jsme točili časosběry měsíce, tak jsme třeba ve dvě ráno ještě točili časosběr měsíce v různých fázích po celém tom závodě, tak jsme říkali, teď už prostě druhý den se musíme pořádně vyspat, protože už vůbec jenom vlastně, jak říkáš, zmiňuješ to samotné spaní ve stanu nebo pod širákem, není úplně dokonalé, ale když jsi tak vyřízený, tak to usneš a spíš jako tuhý.

A vy jste většinu toho času i museli vstávat v průběhu noci, abyste zachytili ty závodníky, když třeba projížděli kolem, nebo jak vlastně fungovala logistika v tom přijíždění dopředu, zpátky, jak vlastně víš, kde ty lidi jsou a jak vůbec funguje ta logistika kolem toho?

Tak na tom závodě jsou trackery. Máš mobilní aplikaci, kde vidíš jednotlivé závodníky, když teda funguje, občas to vypadává, takže podle toho je vidíš. Co deset minut se aktualizuje jejich poloha, takže ty víš, kde jsou. Podle toho přemýšlíme nad tím, na mapách.cz se díváme, ať už máme jako body z minulosti, nějaké krásné fotogenické, tak se díváme i na nové, takže vždycky sledujeme, kde by mohli tak jako dojet, počítat, někdy si píšeme s nima SMSky, nebo si voláme, kdy tam zhruba asi tak jako myslí, že budou. A podle toho vlastně plánujeme celou tu logistiku od určitých jako závodníků. A teď mi trošku vypadalo, na co se zeptal, kromě logistiky vlastně?

No v podstatě primárně mi šlo o tu logistiku, jak vůbec zajistit, že ty lidi prostě natočíš, že je nemineš a zároveň nesleduješ jenom jednoho, kterýmu bys byl v patách.

A ty se zeptal na to spaní vlastně, jak moc jako naspíme? No, že někdy je předjedeme, tam na ně počkáme, vyspíme se a někdy jsme s nima. Jednou to bylo i tak, že přijeli na jedno místo jedni závodníci, ti tam dojeli, točili jsme až jako než šel spát ten první závodník a pak tam přijeli prostě druzí, třetí, to bylo ve dvě ráno. Tak člověk už i šel spát, ale hnedka přijeli další, tak zase hodinku, dvě točíš, než oni usnou. Pak si všimneš, dívej, teďka tady tu fázi měsíce ještě nemáme, tak ještě točíš tohle a pak mezi tím zjistíš, že pojďme se alespoň na dvě nebo čtyři hodinky vyspat, protože za chvilku nám bude stávat ten další závodník, který už pojede. Takže někdy to je masakr s tím spaním, ale někdy, jak říkám, je to na hraně a pak to musíš dohnat a dospat se.

Ale tak to zní, že seš vlastně společně s těmi závodníky v tom závodě. Vlastně v tom flow toho závodu seš taky, ne?

V podstatě jo, to je jeden velký masakr i časový.

Natáčení 1000 Miles: další ročníky a inspirace

A teď samozřejmě otázka, na kterou se nelze nezeptat, kolik ročníků, samozřejmě za předpokladu, že si řeknete s organizátory, že do toho jdete společně (což zatím je pět let po sobě, tak třeba ta šance je stále na další roky), ale kdy to pro tebe končí, nebo budeš prostě točit míle do důchodu?

Nad tím jsem taky přemýšlel, ale zatím mě to baví, zatím to svoje řemeslo v rámci toho závodu vůbec posouvám, takže mi to dává smysl. Proč vlastně nedělat něco, co tě baví, v čem se zlepšuješ, takže vlastně nevidím důvod, proč to nedělat. Prostě jsi v přírodě 12 dní v kuse, točíš krásné příběhy a je to super, práce snů, pro mě teda. A ještě jsem chtěl jen zmínit, že to natáčení není tak náročné vždycky. Natáčení bylo tento ročník specifické v tom, že jsme fakt sledovali vyloženě jenom elitu, to byl první ročník, kdy se to podařilo, kdy na to vlastní organizátoři kývli a tím to bylo náročné, že jsme pořád sledovali ty samé lidi dokola a sledovali jsme vlastně ten příběh té elity od toho začátku. A v jiných ročníkách to nebylo takhle, to bylo třeba klidnější. Ale vždycky jsem si rád zaběhal s těmi lidmi.

Je potřeba říct, že touhle dobou, kdy tenhle rozhovor vychází, tak je docela velká pravděpodobnost, že už je díl k dispozici, teda v České televizi, v rámci ivysílání. Určitě budete mít odkaz pod videem nebo v popisku, ať už na Spotify. A případně pak na YouTube, takže budete mít možnost se na to podívat, jakým způsobem to vypadalo. Tím, že to bylo pět ročníků, tak jak se přemýšlí nad tou změnou z hlediska zaměření? Protože vždycky cílem, aspoň tak, jak já jsem ten dokument o mílích vnímal, nebylo udělat reportáž, jako že se jenom zachytí, co se dělo, jako třeba bývá v televizi. Myslím jako se zpravodajstvím sportovním. Ale cílem bylo tam přinést něco navíc s tím dokumentem. Jak se hledá inspirace, nebo podle čeho se vytváří ty témata, aby to prostě nebylo pro diváka pokaždé stejné?

Tak je to takový brainstorming skupinový. Člověk přemýšlí, co by tam mohlo přinést divákovi nějakou nadhodnotu, než jenom v uvozovkách závod. Tak co přinést vlastně víc. A to se, myslím si, že podařilo v tomhle ročníku. Že to přináší něco víc, než jenom závod. Ale podařilo se to samozřejmě i v jiných ročnících. Tady to vnímám ale nejsilněji.

Natáčení B7

To, co je samozřejmě další věc, která mě zajímá, tak je natáčení jiného typu. A to je vlastně daleko kratší formát, Beskydská sedmička, protože dokument Beskydská sedmička: 95 kilometrů, které ti změní život, který má nějakých 52 minut, vyšel v roce 2020, tak má pořád na ČSFD, díval jsem se, 81%, což je dobré. A to je vlastně úplně něco jiného, protože se to všechno událo během jednoho víkendu v podstatě. Tak v čem bylo natáčení tohoto typu projektu jiné?

Teď nevím, jak jsi to myslel, že je to kratší formát?

Myslel jsem to tak, že to natáčení není roztáhnuté do dvou týdnu, ale že je to prostě do dvou dnů.

To sice jo, ale sám víš, byl jsi u toho dokumentu taky, že to trvalo několik let, asi zhruba tři nebo čtyři, už to ani nepamatuju. V čem je to jiné, se ptáš? No, tak je to jiné v té intenzitě, že vlastně nemáš na to tolik času, jako zachytit to, co bys sis přál zachytit. Takže nad tím musíš víc přemýšlet, víc plánovat, víc organizovat. Já si pamatuji, když mi Libor Uher vlastně posílal, když jsme chtěli sledovat tu masu lidí, když to tak řeknu, na kopcích třeba z dronů nebo takhle, což se nepovedlo, protože pršelo, takže to bylo jedno. Ale že mi dával statistiky na těch časových branách, kdy je nejvíce lidí v těch jednotlivých úsecích. Měli jsme nějaké tři štáby, takže se to přesouvalo různě z údolí na kopce a tak dále. Takže vůbec v té produkci, v tom plánování to bylo nejnáročnější.

Tam byl asi štáb větší?

Tam byl větší, nebo větší. Štáb byl vlastně stejný, ale bylo jich víc, takže v podstatě větší.

No a na trati bylo, nevím, jestli si to číslo pamatuju správně, ale sedm kameramanů?

No, nějakých šest až osm lidí, něco takového.

Jak vám s tím natáčením vlastně zatočilo to počasí? Protože ten ročník, který se točil, do kterého se investovala veškerá příprava, se ukázal jako nejdeštivější z dosavadní celé historie, třinácti nebo čtrnácti let, teď nevím, Sedmičky. Tak to byl taky oříšek, ne?

No, je to vždycky mnohem náročnější točit za nějakého deště, kdy je i větší zima, takže i člověk za tou kamerou trpí víc v té zimě. A vůbec tu kameru udržet, zasucha, ať ten obraz nějak vypadá, ať to není jedna velká mlha. A vůbec, když máš mlhu, tak zachytit to i obrazově, ať to není v pozadí jenom mlíko bílé, ale ať to nějak trošku vypadá. No a držet si čočku v suchu. Takže v tom to je šílené. A když máš nějaké na Sedmičce i na těch Mílích, tak to je podobné, jenom na té Sedmičce je to intenzivnější, že to máš fakt masakr v kuse. Nevím, jedeš třeba 30 hodin non-stop.

Jako závodníci. Takže tam jste asi nespali vůbec, ne? Nebo jsi se tam zdřímnul v autě nebo někde?

Tyjo člověče, to už si ani nepamatuji, ale jestli to byl nějaký spánek, tak to byla hodinka dvě třeba v autě.

Tak vlastně teď v tuhle dobu je to, od sbírání prvních, tak to je to 6 let, ne? Nebo 2017 byl ten deštivý ročník, ne?

A 2016 jsme to možná už začali, nebo něco takového, no.

Proměna v oblasti filmové tvorby

Což mě přivádí vlastně k otázce tvý proměny z hlediska jako té filmařské specializace, nebo jak to říct. Protože ty jsi se dříve střihu věnoval více, než teď. Co tě víc táhne, nebo jak to říct, jako kamera, režie, tak vlastně v čem? Nebo proč tady tenhle posun? U tebe konkrétně vlastně. Co tě víc láká? A co tě na střihu tolik neláká, řekněme?

Já bych to možná ještě upřesnil, že jsem byl takový jako multičlověk vůbec v té videobranži. A pak jsem myslel, že ten střih, že to je spíš jedna z těch věcí a to jsem si jako úplně uvědomil po té Beskydské sedmičce, kdy jsem si vyzkoušel možná nejnáročnější formát střihu vůbec, jako dokument, kde máš spousta materiálu. My jsme točili x ročníků, nebo dva to byly vlastně, dva, tři, teď si nepamatuju. A pak tam bylo spousta archívu vůbec z toho závodu a i z Liborových výprav, jako z těch Osmiček různých. Takže to byla pro mě velká škola střihu, kdy jsem i zjistil, že tohle není pro mě, že vůbec jako dokumenty už bych si nedokázal představit stříhat jako nějaký takový dokument, jako nějakou stopáž 50 minut. No a celkově ten střih, člověk už tak dost sedí za tím počítačem a sedět ještě za střihem, kde musí být kreativní, tak jsem se začal ubírat víc do té režie a do té kamery.

Plus samozřejmě, když se divák potom dívá na nějaký film, tak z toho vidí těch, já nevím, prostě x desítek minut, ale toho materiálu je třeba desetkrát víc, ne? A teď jako střihač je ten, který na to všechno musí vlastně koukat. Takže třeba 20 hodin jenom se dívat na to, co bylo natočeno jen tak v uvozovkách.

Oni mají už nějaký systém na to, že se nedívají úplně takhle jedna ku jedné na všechno, ale že máš rozhovory, tak tam by se na to měl podívat jedna ku jedné a pak jsou nějaké pokrývací záběry, kdy už se na to nedívá jedna ku jedné, ale už si to prostě projíždí zrychleně, kdy vidí, jak moc to je pěkné, jak moc ho potřebuje nebo nepotřebuje.

Ze stavaře kameramanem

Ještě jako součástí tvýho příběhu je zajímavá jedna věc, ty jsi původně vlastně stavař. To znamená střední, pak vlastně v Ostravě na bakalářským, pak v Praze na ČVUTu, všechno nějakým způsobem stavařina, nebo inteligentní budovy to byly?

Byl to takový mezifakultní obor.

A tak ses v tom nenašel? Šel si vlastně, řekněme, dělat svoji vášeň, tak jak vlastně probíhá tady tenhle proces a co se ti na stavařině tak moc nelíbilo?

No, tak jako někteří lidi to asi nemají úplně ujasněné, co chtějí dělat už na střední nebo na vysoké, že jo a já jsem vlastně od 16 let natáčel, nějak jsem se tím začal zabývat, že mě to vlastně bavilo. A tak nějak, tak nějak jsem měl takové jako záchvěvy na střední, že bych šel na filmovku, ale nějak jsem asi neměl odvahu, nebo nevím. A pak po té výšce jako jsi postaven před to, že tak a teď už je to na tobě a tam jsem začal zjišťovat, no, že jako, že vlastně tohle úplně není můj šálek čaje, co chci dělat a nějak jsem si řekl, že zkusím to natáčení. Dobře, byl jsem na jedné přednášce osobního rozvoje od Tomáše Heislera, peníze nebo život, kde to šlo jako dost do hloubky ta přednáška od dítěte, když se narodíš, projdeš tématem rodičovství, že jo, prostě ty školy různé a zaměstnaní a dost se tam probíralo peníze nebo život, že jo, a já jsem si vybral nakonec ten život, že nechci jako dělat něco, co mě nebaví za peníze, ale že chci dělat něco, co mě baví za nějaké peníze, prostě.

Jak dlouho tenhle přerod vlastně trval, než se podařilo to překlopit? Protože asi to nebylo hned tak, že bys měl rovnou práci, jako řekněme tu filmařskou. Ty nejsi zaměstnanej, jsi prostě filmař na volný noze, tak jak dlouho ti trvalo od toho rozhodnutí, než si, než řekněme tady tahle vize, se ti podařila naplnit?

Tak trvalo to no, nějaké roky to trvalo, než jako se to přetavilo do něčeho stálejšího a jistějšího. Nevím, prostě x let to trvalo, vrátil jsem se z Prahy do Ostravy k rodičům, kde jsem měl prostě bydlení, jako za lepší peníze, nebo zadarmo v podstatě. A začal jsem jako od znova, no v podstatě, když tak řeknu.

Jaké závody Aleš plánuje?

No je potřeba říct, že pokud je o tebe a sportovní výkony, tak ty si absolvoval třikrát Beskydskou sedmičku, z toho jednou, tak nějak by se dalo říct skoro jako z hecu, nebo z gauče. Tak co ty a nějaké další sportovní výkony? Ta poslední Sedmička byla před asi dvěma lety, třemi lety, nebo tak nějak, tak je něco, co tě teď láká, na co se chystáš?

Já jsem byl vždycky víc jako dobrodruh, ne závodník, takže mě vlastně závody až tak nelákaly, ale občas jsem se jich rád účastnil, protože tě to zase donutí se sebou něco dělat, je to taková motivace. A teď jsme spolu přihlášení na Moravia Divide příští rok, tenhle rok jsme vlastně už byli, ale nevyšlo to z různých důvodů, takže uvidíme, jak to bude příští rok a lákají mě ty Míle si zajet, protože to je velké dobrodružství. To vlastně neberu já jako za sebe, že bych nejel závod, ale že pro mě to je dobrodružství neskutečné – jet 14 dní takhle přírodou, sám ze sebou a vlastně s vlastním spaním.

Dovedeš si představit do toho ještě ten svůj příběh točit?

Asi by to šlo, ale nevím, jestli bych to chtěl.

Jako, že bys měl přidělané nějaké GoProučko a do toho tam něco říkal?

Spíš, že bych si to možná chtěl užít sám se sebou, a ne s nějakou další technologií. Že bych chtěl být oproštěný od těch technologií a užít si to sám.

Filmařská inspirace

My jsme tady zmínili spoustu dokumentů, řekněme z tvé dílny, nebo na kterých jsi participoval. Co tě ale, nebo kdo tě inspiruje? Pokud někoho zajímají filmy tohoto typu, tak co je za tebe nějaká top 3? Nebo něco na tenhle způsob filmů, které tě tak nějak historicky zaujaly, které si pamatuješ?

Tak mě buď inspirují kameramani z toho horského prostředí, nebo režiséři, anebo samotné filmy, ale zrovna neznám nějak konkrétně ty režiséry. Renan Osturk, Jimmy Chin, Barabáš, prostě tyhle slovenské filmy jsou krásné. Sloboda pod nákladnou, nebo ten seriál o těch vysokých štítech tatranských. Pokud se jedná o filmy, tak tam neznám třeba režiséry úplně. Alpinist, Free Solo, tam to dělal Jimmy Chin, snad s jeho přítelkyní.

Myslím, že manželkou a byl z toho Oscar za Free Solo, pokud se nepletu.

Takže tady tyhle příběhy mě inspirují.

Dáme taky odkaz pod video, ať to případně můžete doplnit, protože některé z těch zmiňovaných jsou fantastické. A pokud jste třeba neviděli toho Alpinistu, tak to je totální pecka. Takže určitě se tohle dozvíte společně třeba s dokumenty toho Pavla Barabáše, které jsou víc z toho našeho prostředí, řekněme, středu evropského.

Budoucí projekty

Pokud jde o tebe a budoucí projekty, ne teď ve smyslu závodů, ale ve smyslu nějakých vizí, pokud jde o témata, tak co máš před sebou? Možná se dostaneme samozřejmě k něčemu, na čem pracujeme i společně, ale co teď máš v následujících letech tak nějak v hledáčku?

Tak já mám takovou vizi prostě točit ty dokumenty, protože to je moje srdcovka, je to zároveň takové, co tak nějak trošku umím, si myslím. Je to takové nejvyšší umělecké dílo vůbec, jako film, dokumentární film, že se tam podílí na tom x lidi, baví mě to celé od začátku až do konce, i když ten konec už mě taky tolik nebaví, protože to už se jako si díváš dokola pořád na to samé, na takový dlouhý film. Takže ty dokumenty, jako v tom vidím tu svoji vizi společně s rozhovory v rámci Nahoru.tv a potkávám tady x zajímavých osobností a dokážu si představit o těch osobnostech, jako o některých točit samotné dokumenty, protože fakt mají co předat divákům. No a teď vlastně máme společně v hledáčku dokument o Lysé hoře, což je takový fenomén u nás v Česku, že si myslím, že stojí za to o tom točit dokument, protože to má co říct a vůbec ten turismus a to chození na ty hory a hloubání se, proč je ten turismus, proč se tak zvedá vlastně nejenom na Lysé hoře, ale i v Česku, tak mě to baví se v tom hloubat a předat zase nějakou nadhodnotu, proč to lidi dělají a co můžeme my třeba udělat líp v rámci té turistiky.

Co mu hory dávají a daly?

Ty hory se prolínají vlastně těch posledních pár let tou tvou tvorbou, tak co ty a hory, co ti hory dávají, co ti hory daly?

No, tak dávají mi vlastně takovou terapii. Člověk si uspořádá myšlenky od tak trošku uhoněného světa, shonu ve městě, i když v Ostravě není takový šílený shon jako třeba v Praze, ale taky ho tady máme. Takový ten klid, odpočinek, relax. No, prostě uspořádaní těch myšlenek a přemýšlení si nad životem. Takový ten přítomný okamžik, klid. Miluji ty situace, kdy se najednou tak zastavíš a najednou to cítíš, ten okamžik, kdy je to ticho a nejsou tam nikde turisti, je krásně, sluníčko, někde na hřebeni prostě a ani moc nefouká, jen takový ten vánek a prostě je ti tam strašně moc dobře.

Tak Aleši, díky moc za rozhovor a ať se daří.

Já děkuji za pozvání.

No a ještě musíme poděkovat Martinovi Stillerovi tady z chaty Prašivá, že tady můžeme natáčet. Takže Martine, díky. S Martinem jsme točili, takže zase pod videem bude případně odkaz na tady tuhle fantastickou chatu Prašivá. No a taky děkujeme partnerovi tohoto rozhovoru, kterým je BrainMarket.cz. Takže díky. A pokud se vám naHoru.tv líbí, tak nás nezapomeňte odebírat kliknutím na tlačítko Odběr na YouTube, případně v jiných podcastových aplikacích. No a taky o nás můžete říct vašim známým, protože sdílení a obecně tyhle věci nám hodně pomáhají. Tak se mějte hezky. Čau.

Komentáře (Celkem 0)

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední

Nahoru.TV muž 04.12.2023 15:11:57

Kameraman a režisér Aleš Nenička natočil pět ročníků legendárních 1000 miles, známý dokument o Beskydské 7 a za dokument Sevřené hrdlo na Gerlachu dokonce získal první místo na Festivalu outdoorových filmů. „Samotného mne závody nikdy nelákaly, jsem víc dobrodruh než závodník. Ale určitě jsou motivací něco se sebou udělat,“ říká v novém rozhovoru na Nahoru.tv. „Jestli bych se při nich sám točil? Asi by to šlo, ale nevím, jestli bych to chtěl. Raději si to užiju sám se sebou než s technologií.“
Odkaz na článek

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.