V této fázi obvykle vidíme jen a pouze to pozitivní (bude to super, poznám nové prostření, nové lidi, určitě dobře natrénuji…), bolest či neúspěch si nikdo nepřipouští. Tak se mnou je to úplně stejné.

O Moravském ultramaratonu vím z doslechu dávno. Od první reakce – no kecáš, to přece nemůže nikdo dát, víš jak vypadáš den po maratonu… jsem se propracovala k reakci  – no dva závody za sebou, to bude síla, ale snad by se to (tedy dva!) mohlo zvládnout…. až k rozhodnutí, že zkusit se má všechno a že to zkusím. Nakonec došlo jen na část (4 etapy), protože jsem se v den první etapy vracela z Zermatt maratonu ze Švýcarska.

V nohách mám maratónskou trať s 1890 m převýšení a hlavně den sezení v autě (to těm nohám opravdu nepomůže…) a už zase balím a jedu do Lomnice na jižní Moravu. Je středa ráno, start pomalejších závodníků je v 15 hodin z Kunštátu, což je z Liberce docela daleko.

Něco málo jsem si o tomto ojedinělém superzávodu přečetla – nadšení organizátoři,  ubytování ve škole v Lomnici, superzásobené občerstvovačky, mezinárodní účast a hlavně – poctivá „moravská“ maratonská míra 43 + – tj. každý den se uběhne minimálně 43 kilometrů. No, uvidíme…

Středa 9.7. – Kunštátská etapa

Na start na zámku v Kunštátu dojíždím se svým kamarádem a spoluběžcem Tomášem na poslední chvíli. Panuje trochu nervozita, sice jsme se stihli převléknout včas, ale nestihli jsme projít mapu, podle které se běží. No nic, poběžíme, počasí je docela příjemné. Brzy poznávám malebnou jižní Moravu. Ve vzpomínkách z dětství mám s Moravou spojenou rovinatou Hanou, ale tady je to hodně jiné – kopečky a kopečky, nahoru a dolů, někdy prudké, někdy méně. Na trati je hodně terénu, občas silnice, občas i asfaltová, běžíme po turistických značkách, které jsou proloženy vlastním značením. Je to první maraton, jsme s Tomášem samý vtípek, kopečky vybíháme, těšíme se z krásné krajiny – opravdu je se na co dívat. Po krátkém dešti je dokonce duha. Pak kdosi vtipně zasypal šipky a my bloudíme. Na konci etapy to není příjemné, ale naštěstí jsme se našli. No, byla to docela nakládačka, převýšení 1170 metrů, čas 5:35:27 hodin. Dnes jsem si často vzpomněla na hodnocení cyklistického závodu Král Šumavy. „Když je kopec nahoru, tak musím kolo skoro tlačit pro sklon, bahno a kamení, když je kopec dolů, tak takovej, že mi teče voda z cykloflašky….“. Usínám s pocitem poctivě odvedené práce – byl to můj 50. maraton.

Čtvrtek 10. 7. – Tišnovská etapa 

Zdejší organizaci závodu zajišťují neúnavní obětavci skoro 24 hodin denně. V podstatě není co vytknout, jen chválit. Pro běžce zvyklého běhat ráno je však organizace dne nezvyklá, protože starty jsou ve 14 hodin pro pomalejší běžce, pro rychlejší pak v 15 hodin (to ale není můj případ). Již dopoledne se však vyjíždí z Lomnice na místo startu (dnes do Tišnova), kde je prohlídka města, přijetí na radnici a oběd. 

Dnes je pěkné vedro, start po poledni bude chuťovka. Popocházím, posedávám, zjišťuji, co na to moje tělo, ale nemám vůbec představu co se mnou udělá druhý maraton po sobě (rozhodně pokud ho doběhnu, tak to bude zase něco nového). Při obědě dostáváme mapu – vždycky je ten pohled děsivý, to je jedno kudy se běží – je to přes celou mapu (někdy i na druhé straně) velkou oklikou zpátky do Lomnice. Mapa je jen kopie, nejsou dobře vidět vrstevnice, je to možná dobře. 

Vybíháme do vedra, přes město máme cyklistického vodiče – připadám si jako formule za safety car (opravdu nemám tendence ani zrychlovat, natož někoho předjíždět). Zase jsou kopce a seběhy, ale nějak to lépe snáším než včera. Asi je tělo hrdé na to, že ještě funguje. Od poloviny mám pocit, že běží někdo za mě a já se jen dívám jak naskakují další kilometry. Postupně se přibližuje Tišnovská rozhledna – přes tu také vede trať. Už jsme nahoře a už zase dole a za chvíli v cíli. No paráda, dnes to bylo super, převýšení jen 990 metrů, čas 5:22:46 hodin.

Pátek 11. 7. – Bystřická etapa

Už si zvykám na obvyklý průběh dne, oceňuji bohatýrskou snídani. Na nic jiného není moc času, dnes se odjíždí již v 9:30 hodin. V Bystřici je vedle obvyklého přijetí na radnici domluvena ještě návštěva muzea. Je hodně rozsáhlé a je tam chládek, což oceňujeme nejvíce – venku je totiž jasno a ukrutné vedro. Chladíme se zmrzlinou, převlékáme se a není nám moc do řečí, někteří polehávají na koberci v muzeu. Takové čekání před popravou. Ale na startu je to už jiné, ve 14 hodin tam stojí všechny želvičky (to je pracovní název nás pomalejších) a někteří se dokonce i usmívají do objektivů. 

Začátek etapy stojí za to – opravdu terénní běh nahoru dolů, posekaná i vysoká tráva, vysoké i nízké kopřivy, kořeny, kameny – to vše při neustálém sledování klikatící se modré značky naštěstí s podpůrnými fáborky a šipkami vlastního značení. Těším se na první občerstvovačku, na to, až si vysypu boty, a taky na asfalt. Dočkám se všeho, ovšem ta asfaltka není v tomhle vedru žádná výhra. 

Pokračuje terén, kopce, vesnice, už se blíží konec, že bychom dnes ani nezabloudili? Závěr etapy je také výživný – po vlídné asfaltové rovince kolem řeky  se cesta zvedá a zvedá v nekončící kopec (ale každý jednou skončí) a po něm následuje další, ale i ten má konec. Co může následovat potom? Prudký seběh – naštěstí opět po asfaltu, nohy protestují proti tvrdým dopadům, ale duše jásá – poslední dva kilometry a jsme doma. 

Sahám si na ramena – asi jsem se špatně namazala, spousta bílých teček a nejen na ramenou – to budou puchýře. Ve sprše je zkoumám znovu a jsou pryč – byly to krystalky soli. Jo, to je také nová zkušenost. Tělo je kupodivu ve zcela stejném stavu jako včera, nejsem unavenější, nic konkrétního mě nebolí, ale celkově skoro všechno. Divný stav, který neznám, zkusím se vyspat, uvidíme co zítra. Rozhodně – co den, to rekord. Přijela jsem s tím, že zkusím uběhnout dva maratony po sobě – a už mám tři! Dnešní náklad byl 1 015 metrů převýšení, čas 5:48:50 hodin.

Sobota 12. 7. – Cimrmanova etapa

Poslední etapa je prostě poslední – to je její základní charakteristika. Startuje se s časovým posunem – tj. nejpomalejší nejdříve (8:30 hodin), nejrychlejší pak 11:50 hodin – ano, takové jsou rozdíly v průměrných časech na etapu u jednotlivých závodníků. Pokud všichni udrží svoje průměrné tempo, sejdeme se v cíli všichni najednou a nikdo nikoho nepředběhne. Navíc jsou dnes dvě kola – první delší a druhé kratší. To jsou rozdíly proti předchozím etapám, vedro je stejné, trasa bude údajně o něco lehčí. To je povzbudivé, startuji s Tomášem v 9:30 hodin, svaly se pomalu rozhýbávají. Přemýšlím, kdy jsem co běžela na dva okruhy a zda to bylo lehčí než jeden. Na nic jsem nepřišla. 

Začátek je pohoda, poté se zvedá kopec, který s mírnými přestávkami trvá 9 kilometrů, občerstvovačka je až na samém konci. Blbý. Dobrý je to, že až ten kopec vyběhneme, tak nás čeká už jenom jednou. Druhé kolo – jde to, ale pomalu, běh prokládám častěji chůzí, zatímco Tomáš sbírá maliny, aby to nevypadalo, že už na mě zase čeká (fakt hodnej). Před očima vidím další obzor – jako konec kopce, kolik jich ale bylo, než jsem se vydrápala na ten definitivně poslední… V hlavě se mi honí různé myšlenky, vzpomínám, kdy mi bylo hůř. Naštěstí je stále z čeho vybírat. Kdyby vlastní příběhy došly, ještě mám v zásobě spoustu hrdinů románů pana Davida Morrella. 

Po kopci si ještě užiji seběh svažitou loukou s neshrabaným senem po vrstevnici. Chtěla bych mít levou nohu delší jako totalitní koně ve Slušovicích – bohužel, mám obě stejné, pouze z bot mi čouhá seno. Závěr je rovinatá asfaltka, občas i ve stínu! Takový komfort se tady zažívá jen chvíli před cílem, a to ještě jen někdy. Poslední kopec ke kostelu a malý kopeček ke škole – už po čtvrté stejný doběh. Dnes je jiný – poslední. V tuto chvíli si myslím, že tady v Lomnici poslední v životě, že chci být jen a jen v cíli, ale známe to – nikdy neříkej nikdy. Dnešní etapa byla fakt lehčí – má jen 730 metrů převýšení a zmákla jsem ji v čase 5:02:36 hodin. 

Epilog

Zdají se Vám ty časy strašné? No to mě taky – a to ještě nevíte v jakých skvělých časech běhali ostatní. Nakoukla jsem do světa ultramaratonů – a je to dost a dost tvrdý chlebíček. Tělo je ale zrádce, po trati se plazí ze všech sil, víc už jich nemůžu najít a druhý den po poslední etapě je zcela v pohodě. To snad není možné, že mě nic nebolí! A hlava? Zase ukládá jen ty pozitivní informace. Ještě ale nevím, zda do té ultramaratonské komnaty vkročím, zatím jen šmíruju za záclonkou…

 MUM 2008 – výsledky