Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

100 km v Lipsku aneb čtení tak trochu pro ženy

100 km v Lipsku aneb čtení tak trochu pro ženy
foto: archiv Ivany Pilařové

Ivana Pilařová | 15.10.2009 | přečteno: 7006×

Před časem jsem byla na maratonu u nás za humny – v Görlitzu (za totality mě tam maminka oblékala do úžasných východoněmeckých hadříků a bot, které jsme pak před hranicemi schovávali v motoru škodovky). Tam jsem objevila žlutý letáček 100 km Leipzig a před startem maratonu jsem se s ním u piva nechala vyfotit – jako že další cíl. Letáček jsem založila a na fotku zapomněla.

Až po čase, když jsem jako součást tréninku na zářijový přeběh Alp už na jaře plánovala různé akce, kdesi v archívu jsem narazila na fotku. 100 km jsem v kuse nikdy neběžela – to bude ta pravá prověrka sil a psychiky. Jdu do toho.

Teprve v autě cestou do Lipska v předvečer závodu zjišťuji podrobnosti – moc se nevyspíme, protože start je v 6 hodin ráno, je 10 kol po 10 kilometrech, není povolen doprovod a nikdo nesmí mít v uších žádná sluchátka. Bohužel je tam i limit na dokončení závodu, a to 13 hodin, závod se běží jako mistrovství Saska a Bavorska. V Lipsku je na srpen zima (tak 13 stupňů a sem tam prší), vyzvedáváme čísla a podivujeme se nad počtem startujících (tak 170 lidí i s těmi, kteří poběží „jen“ padesátku).  Večer chystám věci na ráno, vstávat musíme po 4. hodině, nevím, co si obléci, zase prší. Ještě ten limit, s tím jsem tedy nepočítala. Jsem docela unavená, však to znáte, jak v pátek večer po pracovním týdnu a ještě po poměrně dlouhé cestě autem můžu vypadat. Jestli se těším – opravdu ne, je mi jasné, jak to bude bolet. A proč tady tedy jsem – je to dobrý trénink a jednou se má zkusit skoro všechno. Uléhám s tím, že se zítra odehraje moje stovková premiéra a derniéra zároveň.

Šest ráno, nechce se mi nic, moc nevidím, mechanicky se oblékám a řadím na startu, nezmůžu se na jedinou myšlenku. První kolo se běží za šera, nevidím, kam v té mase lidí šlapu. Míjíme první kilometr, ač jsem si to zakázala, v hlavě mi svitlo, že mám běžet ještě 99 km! Už teď se necítím nijak dobře, ale snažím se rozkouskovat si v hlavě trať, aby to trochu ubíhalo.

Ve druhém kole už mám pojmenované různé části cesty, nejhorší částí je rovná nekončící šotolinová cesta lesem – je tam tma, mokro a ze stromů prší – to je Costa Rica. Stejně jako tam i tady tma vydrží prakticky celý den, s touto částí trati jsem se nesrovnala celých 10 kol. V další části se obíhá jezero, kolem kterého jezdí výletní vláček – to je můj Divoký západ, vždycky se mi tam běží dobře. Ačkoliv vím, že je to blbost, mám pocit, že každý kilometr je jinak dlouhý.

Mám dvě kola, vylézá slunce, je docela vedro a 20 km v nohách je znát. Když běžím v tréninku 20 km, tak je to docela dost a potom už nikam neběžím. Zuřivě zaháním myšlenku, že mám před sebou ještě … no 80 km! To nemůžu prostě dát, kdysi jsem uběhla na 24hodinovém závodě v kuse 80 km a nikdy nic více. Co se bude dít? No, maraton asi zaběhnu a pak zkusím padesátku a pak to budu řešit dál (fakt nechci slyšet, že je to teprve půlka).

A tak přemýšlím, o čem budu přemýšlet – to je důležité. Dlouhé tratě jsou nekonečné v reálu, tak alespoň v hlavě to musí nějak rychleji ubíhat. Mám neuvěřitelného času řešit cokoliv – pořád ze všech stran slyším, jak nikdo na nic nemá čas, něco udělat, něco promyslet, něco naplánovat. Tak mám radu – zkuste začít běhat – a času máte fůru. Vymyslíte, co je potřeba vylepšit v bytě (třeba vymalovat), že by bylo dobré ostříhat stromy na zahradě, jakou další školu vybrat pro syna průmyslováka, že je třeba dojít k očnímu a k zubaři, co uvařit k večeři, jo a taky budou Vánoce – máte to už vymyšlené? – vidíte, já ano. A to jen proto, že na to dnes mám 13 hodin.

Jsem ve třetím kole a přemýšlím, zda je horší nebo lepší než to druhé. Chci v tom mít jasno, jako třeba že lichá kola jsou strašná a sudá mi jdou – nebo obráceně? Sudá, lichá, je to fuk, moc mi to nejde a maratonská značka je ještě strašně daleko. Opět nechci slyšet, že poběžím víc jak dva maratony… Vleče se to a vleče, sakra jako co, k čemu bych to přirovnala ? A už to mám – vzpomínám si na dobu před 20 lety – poprvé v jiném stavu. První měsíc – nevím, co se děje, vlastně nevím vůbec nic, než se rozkoukám, tak je tady druhý měsíc. To mi bylo špatně – asi jako teď – a doba do konce byla v nedohlednu. Třetí měsíc – to samé, vůbec to neutíká, nic se neděje, všechno je pořád stejné, nikdy se nedočkám. Bude to lepší ve čtvrtém – ani ne, pořád nekonečný čas. Tak seber síly, paní doktorka říkala, že konec to má vždycky (ona tedy přesně říkala, že tam to může, ale ven to musí).

Konečně maraton – tak alespoň něco mám, ještě musím dát tu padesátku – to je takové kulaté, za chvíli mi tolik bude, navíc už jsem v pátém kole, tak ho doběhnu. I v těhotenství se pátým měsícem doba zlomila k té kratší půlce, to už mi bylo docela dobře. Ale teď není, uvědomuji si, že až za 5 km (a to je docela daleko) budu teprve v půlce. Takže tam ještě nejsem a už toho mám dost.

A stihnu vlastně ten limit? No, tímto tempem královsky, ale já už tímto tempem běžet nechci. Zadávám své zlaté podpoře Liborovi matematický úkol – kolik kilometrů z kola musím běžet a jak rychle a kolik jich můžu jít a jak rychle, aby to vyšlo. Když už tady jsem, tak se přece nebudu trápit zbytečně – buď musím stihnout limit, nebo jdu od toho.

Výsledek mě velmi, velmi příjemně překvapil – na kolo mám 1,5 hodiny (tj. 9 minut na kilometr) a ještě mám půl hodiny rezervu do konce limitu. Úžasné. Můj běh kombinovaný dle chuti s chůzí začíná mít smysl, má řád, hlídám čas každého kilometru a mám dětskou radost z toho, že jsem stále docela hodně pod limitem. Stále násobím něco devíti – matematika mi nikdy moc nešla… dlouho žiji v tom, že 3×9 = 23 a musím se nahlas smát, že i tenhle nesmyslný limit jsem dokázala udržet. Chvíli se také obávám, že 5×9 = 40, to stíhám tak- tak, skoro jsem se do toho nevešla, ale ty časové rezervy, které jsem si vytvořila, když se ukázalo, že počítám špatně! Takovou radost z vlastní blbosti jsem dlouho neměla. Vzpomínám na 5. měsíc těhotenství – to už byla docela pohoda, měla jsem v pořádku testy, už se to někam ubíralo a taky to už bylo za půlkou.

Taky mi dělá problémy počítat kola – tak když jsem například na 4. km v šestém kole, tak směřuji do sedmého, ale mám uběhnuto jen 54 km. Ta matika je fakt divná.  Navlékám kola jako korálky na šňůrku, už jich je tam docela dost – teď, po 7. kole si to uvědomuji. Průběh cílem kola je vždy adrenalinová záležitost, hlasatelé a diváci fandí ze všech sil, volají na vás jménem, připomínají běžecký klub, město, největší úspěchy, tleskají a křičí, obvykle ale nevědí, kolik kol mám ještě běžet, takže podle nich jsem již poněkolikáté v cíli celého závodu.

Tak sedmdesát – to je dobrý, ale 30 přede mnou – to je síla. To je prostě moc, to vlastně nikdy netrénuji, podle mých výpočtů to je ještě čtyři a půl hodiny na trati. Dávno mám místa na trati, kde běžím, kde jdu a kde se zase rozbíhám. Držím se těch míst a znovu a znovu se rozbíhám. Když to tak bude dál, tak je to vlastně do cíle blíž, z těch 30 km vlastně něco odejdu pěšky, a to se jako nepočítá, tak je to vlastně kratší – o třetinu? To je úžasné, 20 km je totiž o hodně méně než 30 km. V těhotenství jsem takhle odčítala noci – třetinu dne prospíš, tak to vlastně netrvá těch 9 měsíců, ale o něco méně… V osmém kole jsem stvořila větu: "Až tudy poběžíš příště, tak si budeš říkat, že příště to bude naposledy.“ Asi mi hrabe – ale je to pravda.

Deváté kolo – chtěla bych věřit, že mám 90 km, ale není tomu tak. Mám jen 80 a další kilometry se táhnou neuvěřitelně. Také ubývá lidí na trati, jsou už v cíli, v mé části trati Costa Rica je tma, Libor mě fotí s bleskem. Taky se blíží bouřka, to by ještě scházelo. Ale na Divokém západě podél úzkokolejky je krásné slunce a pozdně sobotně odpolední klídek. Čekám Pierra Brice – Vinnetoua  na koni a Old Shatterhanda s opakovačkou. Když se proberu, v cestě mi stojí pes – tedy malý kůň. Jeho tlama by se v pohodě zabořila přímo do mého žaludku. V úleku zařvu a on zcela v rozporu s psími způsoby ustoupí o krok do boku – tak by to udělal kůň gentleman – Hatatitla.

Moje těhotenství trvalo jen 9 měsíců, ale já musím běžet ještě desáté kolo. Už jsem v něm – poslední kolo – tedy byl to boj se do něj dostat a už od 85. km si říkám, že do posledního kola jdu jen proto, že stovku běžím naposledy v životě. Když je to tedy naposledy, tak to do toho jdu. Času mám do limitu strašně moc – přes 2 hodiny. Mohu klidně celé kolo jít pěšky. Ale to bych přece neudělala, tady na tom mostě se přece musím rozběhnout. Divoký západ z nostalgie probíhám celý – vždyť je to naposledy v životě. Už je to jen 3 km  -  tolik měří u nás cyklostezka, to je doslova za rohem. Ale tady jsou ty kilometry takové delší, třeba ten 98. kilometr (tedy to zní, co, 98. km!), ten se docela táhne. Ale dotáhne.

Navíc už vím, že se vejdu do 12 hodin – tolik štěstí najednou a ještě je to naposledy. Nemám se já úžasně! Devadesátý devátý kilometr, najednou si vážím každého kroku, poprvé dnes chci, aby nějaký kilometr byl delší, abych si to ještě mohla užívat. Všechno jednou končí – i 100 km v Lipsku. Na bráně stadionu beru nachystanou českou vlajku a už slyším, jak hlasatel vítá Ivanu z Polska. Nakonec se opraví, ostatní mu připomenou, že vlajka s modrý klínem je česká.

Zouvám boty a teprve teď cítím bolest nártů a holení (to je divné, to mě nikdy nebolelo). Ještě přidám jednu zkušenost, a to v posteli. Tam se pochopitelně těším, jak se vyspím, vstávala jsem hodně, hodně brzy, to bude krása, až si lehnu. Ano, po horké sprše si lehnu a k mému údivu v jedné poloze vydržím tak minutu a bolestivě se otáčím do druhé polohy. A tak pořád, no tak to ještě neznám. Možná na porodním sále – tam to také nebyl žádný med.

Je neděle ráno, vstávám, ale s chozením to není žádná sláva, viděla jsem vítězku, šla ještě hůř než já – alespoň v něčem jsem lepší.  Po snídani ještě procházíme historické centrum Lipska a pak teprve jedeme domů. V pondělí ráno jdu do práce, chodím po Praze, po schodech do třetího patra nahoru a taky dolů – nic mě nebolí, malý zázrak, jak je to možné, včera ráno jsem nemohla sejít dva schůdky od chaty.

A tak si žiju s úžasným pocitem své první stovky v životě (fakt dobrý), vzpomínky mám už jen ty krásné (čas 11:53 h). No, kdo by také vzpomínal na  nevolnosti prvních měsíců těhotenství, když má doma krásné miminko – a zůstane mu na celý život. Bylo to krásné a bylo toho dost. Zeptejte se některé čerstvé maminky jdoucí z porodnice, kdy bude mít druhé miminko – obvykle se zděsí a reaguje slovy – to už nikdy nechci znovu zažít. Můžete se mě zeptat, kdy poběžím další stovku…

Komentáře (Celkem 6)

Nalezené položky: 7 První Předchozí | 1 | Další Poslední
avatar

Beroun

Celkem 41724 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:38:44 (2006)
půlmaraton: 1:26:27 (2007)
maraton: 3:17:01 (2004)

mirek hasal muž 15.10.2009 08:11:20

Krásnej článek…
takovou štreku jsem nikdy neběžel, ale když běhám něco delšího, tak hra s čísly je taky moje parketa. Se dvěma koly v Košicích si ještě moc nepohraješ, ale 8 na Kladně, 10 v Unhošti, 42 v Žilině, 63 v Budějovicích a nebo 693 v letadle, to už se můžeš „vyřádit“.....

avatar

Brno

Celkem 39675 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:29:52 (1994)
půlmaraton: 1:04:33 (1994)
maraton: 2:26:58 (2011)

dao muž 15.10.2009 09:53:36

Gratuluji k výkonu (se zpožděním) a vstupu do ultra. Celkem přesně popisuješ ultra-zkušenost, kterou dobře znám (pochopitelně kromě toho porodu), včetně té závěrečné fáze. Vždy, když se mě někdo po ultra závodě ptá jestli ještě někdy poběžím, tak říkám „zeptejte se pozítří“.

avatar

Praha 4

Celkem 28230,23 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:46:14 (2013)
půlmaraton: 1:49:29 (2009)
maraton: 3:57:28 (2014)

Dav muž 15.10.2009 10:11:16

…krásně napsaný..a gratuluju!

Motto: ...kam až?
avatar

Praha 4

karolína žena 15.10.2009 11:19:07

..moc pěkně napsáno,krásně přirovnáno a fantasticky zaběhnuto – gratuluju!!
p.s.s tím časem na přemýšlení a věčným přepočítáváním kolikrát ještě tímhle místem,za kolik a jaká je rezerva, ale i hledáním různých řešení jiných matematických lahůdek jsem na tom úplně stejně :-)
karolína

avatar

Praha 12 - Modřany

Celkem 156326,78 km
Minulý měsíc 887 km
10 km: 0:40:21 (2006)
půlmaraton: 1:26:59 (2008)
maraton: 3:15:43 (2004)

Mirek Kostlivý muž 15.10.2009 19:26:12

Gratuluji k výkonu a první stovce … Ultra se bez matematických výpočtů asi ani běhat nedá :-).

Motto: Běhat bez ohledu na věk a okolí !
avatar

Černá v Poš., Písek, ČB, Plzeň

Celkem 259 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:43:36 (2008)
půlmaraton: 1:49:59 (2007)
maraton: 4:59:09 (2005)

DagmarKa žena 15.10.2009 22:59:15

Výborně napsaný, výborně zaběhnutý a prostě moc a moc děkuji – úplně mi dojetím tekli slzy :-) moc ráda jsem si to přečetla – děkuji a gratuluji k první stovce – a jen tak mezi náma – kdy poběžíš další? :-)

Motto: Bez a raduj se :-) Dagmarka Ze Tragédka z Pošumaví :-)

administrator 03.04.2010 13:33:04

Před časem jsem byla na maratonu u nás za humny – v Görlitzu (za totality mě tam maminka oblékala do úžasných východoněmeckých hadříků a bot, které jsme pak před hranicemi schovávali v motoru škodovky). Tam jsem objevila žlutý letáček 100 km Leipzig a před startem maratonu jsem se s ním u piva nechala vyfotit – jako že další cíl. Letáček jsem založila a na fotku zapomněla.


Odkaz na článek
Nalezené položky: 7 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.