Hned po startu jsme proběhli malé kolečko ve městě a vydali se na dlouhou pouť do Tarquinie. Měl jsem za cíl zopakovat, a případně vylepšit svůj výkon z Winschotenu, a proto jsem plánoval tempo na rovné 4 min/km. Protože jsme nemohli počítat s naším občerstvením, nesl jsem si 2 gely a další si nechal poslat na 20. a 30. kilometr. Občerstvení bylo zhruba každých 5 km a k dispozici byla voda, gatorade, cola, keksy a sušené i čerstvé ovoce. V mém případě to znamenalo, že jsem si bral vodu a později i gatorade. Na většině stanic pořadatelé dodávali tekutiny v lahvičkách, takže se s pitím dobře manipulovalo a dalo se vzít s sebou.

Po startu se oddělila špička závodu, která běžela přece jenom o trochu rychleji. Počet lidí v ní se pohyboval kolem 25, ale v cíli v čase pod 7 hodin nakonec bylo jen 9 lidí. Tempo jsem udržoval docela přesně, přestože to ztěžovala výrazně zvlněná krajina. Potvrdila se slova našeho průzkumného týmu, který v pátek projel kus trati: „Rovina vypadá úplně jinak!“

Postupně jsem se posunoval dopředu a pozoroval první případné odpadlíky, ale rozhlížel jsem se také po nádherném okolí. Sluníčko svítilo tak, že jsem měl pocit jara nebo časného léta a kdyby v rovinkách silně nefoukal vítr, dalo by se říct, že je horko. Začátek závodu ubíhá většinou docela svižně a než jsem se nadál, nabíhal jsem na 14kilometrový okruh a v zápětí jsem potkal stanici, kde měl čekat náš tým. Docela mi odlehlo - členové našeho týmu se dostali na místo a byli připraveni pomáhat. Odhodil jsem opasek, vzal další gel a pokračoval ve směru k cíli. Hned poté se objevila meta maratonu, kde pro jistotu pořadatelé napsali číslo 42,195. Čas na mých stopkách ukázal 2:47:50, tedy tempo, které jsem plánoval.

Na okruhu se projevila zrádnost zdejší krajiny. V jednom směru nás protivítr, na úseku 4 km téměř zastavoval a skoro by se hodilo přiobléct, pak následoval dlouhý mírný kopec, kde jsme se zahřáli a potom opět dlouhá rovinka, kde nás slunce ohřívalo tak, že pot tekl proudem.

Na 52. km nedaleko kontroly číslo 2, kde byli naši pomocníci, jsem uviděl Pavlu kousek před sebou. Pár metrů poté, co jsem ji předběhl, se objevilo něco, s čím jsem nepočítal. Totiž křeč do stehenního svalu zevnitř pravé nohy, a to od třísla až ke kolenu. Moje nadávání se v té chvíli rozléhalo široko do kraje, ale naštěstí kromě Pavly tomu nikdo nerozuměl, přestože vzhledem k mému podivnému poskakování a kulhání muselo být jasné, co se děje.

Ten řev byla jednak reakce na bolest, ale hlavně vyjádření frustrace z toho, že mé cíle se opět odporoučely do pekla. Jen co křeč polevila, začal jsem se volným tempem opět přibližovat Pavle, abych ve chvíli, kdy jsem se dostal na její úroveň, dostal křeč do druhé nohy ve stejném místě. Křeč v té levé byla značně vylepšena bolestí kolene, protože sval tlačil na tíhový váček, který mě zlobí už od dubna.

Takto podobně pokračoval i zbytek okruhu a celé další kolo. Vedlo mě to k nutnému přehodnocení cílů v závodě. Nadále jsem už jen chtěl doběhnout a pokud možno běžet pod 8 hodin. V dalším běhu jsem potkal Martinu Judovou, která se svým rovnoměrným tempem přibližovala k cíli, a bylo vidět, že bude v pohodě. Okolo 63. km jsem narazil na Vilmu, která ovšem v pohodě nebyla, protože už pochodovala, a na můj dotaz, jak to jde, nereagovala rozhodně přívětivě.

Protože jsem teď měl více času, snažil jsem se hodně občerstvovat a případně ještě se usmívat na diváky, ať z toho taky něco mají. Postupně jsem se dostal alespoň na tempo okolo 5 min/km, které zaručovalo kýžený výsledek pod 8 hodin. Na naší občerstvovačce se mi dostávalo vzorné pomoci hlavně díky Renatě, ale i díky ostatním členům týmu.

V náběhu do posledního kola se už slunce pomalu schylovalo k západu a pořadatelé začali rozsvěcovat velké svíce rozmístěné po celé trati. Na 90. kilometru v kopci, kde jsem měl výhled na západ slunce z první řady, se objevila opět moje známá – křeč. A znovu nezbylo než zastavit a počkat, až přejde, a znovu se velmi opatrně dostávat do tempa. Tato druhá pauza mě stála další ztrátu asi 5–8 minut a 10 míst v pořadí.

Od 95. kilometru už bylo možno naplno užívat intimní atmosféru svíček, která byla chvilkami až moc intimní, například když jsem neviděl díru v silnici. Hned následující příhoda mě docela překvapila, protože proti mému směru běhu se objevila Martina Němečková, kterou jsem identifikoval dle stylu běhu a bílého českého dresu. Překvapeně jsem na ni zavolal a ona se nechala přesvědčit, že správný směr je na opačnou stranu. Až do jejího doběhu mi vrtalo hlavou jak se člověk může na silnici otočit a běžet opačně, ale vysvětlení bylo docela jednoduché. Martina uviděla ceduli 97 km a měla pocit, že přeběhla odbočku do dalšího kola. Takže se začala vracet a případně dotazovat kolemjdoucích (běžících), bohužel bez valného výsledku, až do našeho setkání. Paradoxně byla v té chvíli maximálně 300 m od našeho občerstvení.

Když jsem vybíhal z okruhu do rozsvíceného města, které bylo 2 km vzdálené, ještě jsem nafasoval malou čelovku, abych mohl svítit na auta a abych trefil. Doběh do docela prudkého kopce mi dělal starosti, ale nakonec vidina blízkého cíle mi asi pomohla doběhnout. Cíl se nedal přehlédnout, protože svítící Piazza Cavour, obklopená diváky, byla zřetelná už od posledního kruhového objezdu. Při doběhu jsem dostal ještě termofólii a za podpory Renaty se vydal kulhat k občerstvení. Po chvilce na vzpamatování jsem šel vyhlížet zbytek výpravy, o které jsem měl zatím jen málo informací. Při čekání jsem fotil a sledoval doběhy ostatních běžců. Musím říct, že na málokterém závodě lze vidět takovou dávku emocí při doběhu do cíle na 100 km. Od šťastných úsměvů až po slzy v očích a od pohodového doběhu po podpírání vyčerpaných směrem ke zdravotníkům.

Jako další z naší výpravy byla v cíli Míša Dimitriadu ve fantastickém výkonu 8:28:26, který je druhým historickým časem v Česku a stačil na 20. místo mezi ženami na světě. Těsně před 9. hodinou se v cíli objevili David Vydra a Jarda Kaše. David byl svým výkonem asi zklamán, ale byla to jeho první stovka. Jarda zase odvedl svůj standard, který byl ovšem poznamenán náročností tratě. Kousek za nimi ve výborném čase doběhl Petr Dostálek – stále ještě pod 9 hodin a o 10 minut později dorazil Mirek Osladil, na kterém byla patrná únava z letošních závodů.

Pak následovala pauza a hned po 10. hodině jsme přivítali unavenou Martinu Judovou a za malou chvilku i Alenu Žákovskou, která se smála tak, že mohla vystupovat v reklamě na zubní pastu. Trochu jsem jí to zkazil, protože to bohužel nebyl čas pod 10 hodin, který ukazovala zrovna nefungující časomíra, ale těsně nad. Nicméně osobák o více jak 20 minut zaslouží určitě uznání.

V čase 10:45 jsme konečně uviděli v dálce pochodující postavičku Pavly, která se za našeho pokřiku i přes značné vyčerpání dala do běhu. Na cílové pásce bylo docela zřetelné, že toho má právě dost. Bohužel jí selhalo zažívání (velmi s ní cítím) a posledních 30 km všechno, co vzala do pusy, opět vrátila o pár metrů dále na trať. Nevolnost pokračovala a protože stále nemohla pít a přidala se zimnice, tak jsem se rozhodl požádat zdravotníky, jestli by jí třeba nedali infuzi. Tím začala poměrně dlouhá epizoda, kterou jsem mohl pozorovat detailně, protože jsem dělal doprovod a překladatele. Konec konců mám s infuzemi po závodě své bohaté zkušenosti.

Bohužel zdravotníci se rozhodli, že to není kritické a to přesto, že Pavla drkotala zuby i na maskérně v teple zakrytá dekou a fólií. Neustále chtěli, ať se napije, a pak že ji propustí. Pavle nezbylo, než aby demonstrovala zvracením, že tudy cesta nevede, aby se zdravotní služba rozhodla investovat do láhve fyziologického roztoku. Mezitím dorazila do cíle i Martina Němečková a celá výprava nedočkavě přešlapovala, že by už šli na večeři. Takže se ukázalo jako nutné je odeslat na hotel a počkat až se vrátí. Jakmile infuze skončila, Pavla naznala, že je jí podstatně lépe (já jim to říkal…) a už si mohla sednout. Nyní jsem zjistil malý detail, totiž to, že naše doprava tu stále není a já nemám mobil, abych zavolal, co se děje. Ve chvíli, kdy jsem vysomroval telefon od jedné slečny pořadatelky, objevil se náš odvoz, abychom asi ve 23 hodin dorazili na hotel. Celkem bych řekl, že to byl dlouhý den.

Z celé výpravy všichni závod dokončili až na Vilmu, která zaplatila začátečnickou daň, protože tempo, které nasadila na začátku, bylo naprosto mimo její realitu. Tři běžci si udělali osobní rekord: Míša, Alena a David. Ostatní buď zaběhli svůj standard nebo alespoň bojovali až do konce.

Musím všem závodníkům poděkovat, protože dělali, co bylo v jejich silách, pak musím poděkovat i našemu doprovodu, který dělal, co nám viděl na očích. Příště snad vyjde i to, co letos nevyšlo.

Ještě poznámka k organizaci závodu: byla výborná a kromě drobných zmatků před závodem lze závod doporučit. Navíc uvažte ta nádherná historická města (památky z roku 500 před Kristem) a blízkost Říma, který také vybízí k návštěvě.

Kompletní fotogalerie

Výsledky závodu

Výsledky české výpravy