Jak bylo na Balatonu?
Takový trochu divný (úsměv). Všechno ti dají, ubytování, stravování, vodu, přivezou, odvezou, protože hotely jsou trochu někde jinde, než samotné etapy… Akorát, že je vše v maďarštině, sem tam něco v angličtině, ale moc toho není, tak nevíš, jestli předpovídají počasí nebo hlásí vtip. Mají to ale pěkně zorganizované. Na to, že to byl druhý ročník, to bylo velice příjemné. Zřejmě je to závod pořádaný pro ty, co chtějí oběhnout Balaton, ale na non–stop závod nemají. Ten se běží v létě. Náš závod byl etapový. Ubytování  v hotelu, sice žádný luxus, ale kvalitní průměr. Starty bývají v deset hodin, rozumně vstaneš, nikoho nenutí vstávat ve čtyři ráno, takže moc pěkný.
Hodně jsem se bála limitů. První den na 48 km je 5:45 hod, druhý den je 6 hodin, třetí 6:10 a na závěr je 7 hodin na celkových 195 km. Nakonec to nebyl problém, i když nějaký lidi odpadli.
Oficiální výsledky ještě nejsou. Průběžně jsme je mohli vidět každý den chvíli po skončení etapy, každý jsme měli takový čip, na prstu, jako mají orientační běžci. Výsledky sice byly pravidelně, pouze ale na chvíli, hned to stáhli, takže si ty časy a umístění nepamatuji.
Těšila jsem se na teplo, ale toho jsem si neužila. Nemyslela jsem hned na kraťasy, ale třeba aspoň tričko, ale to vůbec. Bunda, rukavice, dlouhé kalhoty. Navíc hodně foukalo a mohlo být tak kolem nuly. Tu a tam přišel i mrak a začalo sněžit.

Tak to bude hodně velký teplotní skok do Maroka?
Natrénovat na teplo se fakt nedalo. V Liberci je ještě sníh a na Balatonu zima. Organizátoři maratonu Des Sables už asi před třemi týdny začali rozesílat první „Warnings“, jako: pozor, hrozí dehydratace, střevní problémy a že se na to máme připravit. Proboha, jak se na to dá připravit? Taky psali, ať nepodceňujeme ionťáky, sůl, co všechno máme mít. To bylo první. Přišlo druhé: na Sahaře bude vedro, 51°C. Nevím, zda mysleli ve stínu, či na slunci a zase, že se na to máme připravit. Tak jsem si říkala: „Kristepane, jak?“
Co si pamatuji vzpomínky z minulé návštěvy Sahary, tak to vedro nebylo až tak zlé, jako zima v noci. Já mám navíc jen takový tenký spacák, něco jako větší bunda. Větší nebereš, jinak to neuneseš, větší váha, objem, nemáš to kam dát. Takže noc co noc bude krutá zima. Druhá věc je, že tam, když zajde slunce, tepelná setrvačnost trvá jen chvíli a hned je pak zima. Zimy si, myslím, užiju víc.

Co všechno si při závodě neseš?
Všechno. Kromě vody, které denně nafasujeme deset litrů, vše ostatní. I jídlo. Akorát se hodně liší zprávy, v jakém množství budeme vodu dostávat. Jsem připravená i na nejhorší, že ráno dostanu celých 10 l. Nějak to dopadne.

Jaké vezeš jídlo?
Základ jsou takové aluminiové pytlíky, ve kterých je jídlo sušený mrazem. Do toho se nalije horká voda, slouží to totiž i jako ešus, a je z toho jídlo. Něco jako čínská polévka, ale je to o dost lepší.  Tuto stravu jsem hrozně chtěla, je to sice drahé, jedna porce stojí asi 300 Kč, ale nešlo to vůbec sehnat. Psala jsem všude možně, dozvěděla jsem se, že to lidi nechtěli, tak se to přestalo vyrábět, nicméně se mi podařilo sehnat 6 těchto pytlíků, ale půl roku prošlých po garanci. Pak mám ještě na každý den nějakou kaši – puding Dr.Oetker, také pytlík do vody, tyčinku a jeden pytlík sušeného manga.

Žádnou čokoládu nebo musli tyčinku?
Ne, to se nevejde.

Ani na první dny, nacpat se energií?
Každé deko je znát i ty první dva dny. Pokud první den poneseš patnáctikilový batoh, tak druhý den budeš nepoužitelný.

Bude ti to stačit?
Nebude (smích). Přečetla jsem ale Pavlíčka „Člověk v drsné přírodě“ za 11,50, psané před 25 lety, když přecházel Grónsko. Na jeho poměry jsem vybavená tak na měsíc. On tvrdí, že člověk deset dní o hladu vydrží podávat normální fyzické výkony a že teprve potom tělo chátrá. Ten mě uklidnil.

Přibrala jsi nějaké kilo do zásoby, jak ses zmiňovala v přípravě?
Snažila jsem se, ale po Balatonu je to dole. Myslím si, že první den je nejkritičtější, tělo se potom přizpůsobí.

Zkoušela jsi to nějak trénovat? Omezovat jídlo a více běhat?
Ne. Já myslím, že je to zbytečné zkoušet. Adrenalin a podmínky, to mi přijde zbytečné.

Kolik máš oblečení?
Mám jedno triko, jedny kraťasy, jedny ponožky, jedno spodní prádlo. Nechci přemýšlet o tom, jak to bude vypadat šestý den, to si umí každý představit. Tam je velice suchý vzduch a teplo, samozřejmě, že se člověk potí, ale hrozně rychle to schne, pocit špíny nemáte. Jak fouká vítr, tak snad zaprášená jsem, ale i po sprše je člověk hned od písku. Jestli něco bude, umyju to pískem.

Jakou máš ochranu proti sluníčku?
Tu musí mít každý, to se kontroluje každý den. Teda ne každému a každý den, ale namátkově, na požádání. Opalovací krém je povinnost mít do posledního dne. Já mám jen takový malý (ukazuje velikost tuby testeru), koneckonců co si tak asi můžu spálit? Nejhorší jsou ramena a hřbety rukou. Mám šátek, vlasy a nějaký kšilt. Nohy má člověk pořád zaprášené, to nebude tak hrozné. Nejhorší jsou uši, obličej, to je hnusný, když se spálíte. Mám tedy čepici s kšiltem, nesnáším ji, ale mám ji.

Spíš klidně?
Jo, teď už jo. Stresy už mám za sebou. Už jsem se bála, několikrát, a už jsem se za tu dobu dokázala se všemi těmi stresy vypořádat. Už přece o tom přemýšlím od listopadu, pořád o něčem přemýšlím, píšu si seznamy, abych něco nezapomněla, myslím, že strach už mám za sebou. Jediné, co mi dělá ještě starosti, je noční etapa. Ta je 80 km dlouhá a běží se přes noc. Špatně vidím, orientovat se takřka neumím, tak si nepřipouštím, že tam někde ve tmě zůstanu sama.

Máš kompas?
To ano, ale v noci je mi na nic.

Jsou aspoň nějak osvětlená stanoviště?
To je asi stejné, jako když se běží non stop maraton kolem Balatonu. Řeknou ti, že jsou osvětlené klíčové body. Ty jsou osvětlené takovými těmi svítícími teploměry, ale jen pro první. Ty tyčky mají svoji výdrž, oni to tam napíchají, aby to ti první viděli, a ostatní už nevidí nic, protože se světýlka vybijí. Psali, že to bude značené stejnými tyčkami, ale určitě ne pro mě.

Máš čelovku?
Čelovka je povinná.

Takže šance vidět někoho před sebou je?
To ano. Jenže každý má čelovku přizpůsobenou váze, tzn. baterie a dosah světla jsou slabší, takže blikátko miniaturní, to nebude žádný bůhvíjaký kužel. Z tohoto mám opravdu strach, to ale budu řešit na místě. Možná taky v tu dobu už v závodě nebudu, protože jsou zde limity, penalizace, diskvalifikace, není nikde psáno, že se této etapy dožiju.

Co se děje s těmi, co závod nedokončí?
Pokud skončí, že třeba nestihnou limity, nebo to vzdají, tak je vezmou do péče a je o ně postaráno.  Když je jim hodně špatně, odvezou je přímo do cíle, pokud jsou živí, ale pouze nemůžou běžet, tak je vozí auty po poušti, po jednotlivých etapách, aby si to užili, když už neběží, ale zcela je oddělí od běžců, seberou jim veškeré vybavení, jídlo, povinné věci, aby to nemohli někomu šoupnout. Jídlo, věci odevzdáš a s těmi lidmi se už neuvidíš. Umyjí tě, nakrmí, odvezou, přivezou, ale nesetkáš se až do cíle se závodníky.

Rozumím tomu dobře,že ráno vyfasuješ láhve s vodou, řeknou ti směr a vzdálenost a ty běžíš?
Ano, tam je kemp, kde jsou postavené beduínské stany a všichni na jednom místě. Ale pozor, tam jsou za všechno mraky penalizací! Přijdeš pozdě na start, hodina. Přijdeš po druhé pozdě, končíš. Nemáš nůž, ztratil jsi nůž, dobře. Ztratíš ale druhou věc, končíš. Že ti to někdo sebral, nebo písek zavál, nikoho nezajímá. A ještě tu ztrátu musíš sám hned nahlásit. Ne až když tě vezmou na kontrolu, říct: "Jé, já jsem ho ztratil“.

Kontrolují pořád, jestli všichni mají všechno?
Na začátku ano, kontrolují všechno všem, na to je celý den. Celý den se jen kontroluje, ale to bylo i na všech ostatních etapových závodech. Potom už jen namátkově. Jak jsem četla z komentářů ostatních, tak je to docela hnusný, protože když chytneš na trati kontrolu, tak hodinku s tím strávíš. Vybalit, zabalit a oni ti ten čas počítají. Tzn. vyhýbat se kontrolám (smích).

Kdy se startuje?
V neděli 29. března. Je to 7 etap, tak se končí 4. dubna. (Pozn. redakce: V průběhu závodu však organizátoři kvůli extrémním podmínkám některé etapy zrušili, závod tak nakonec bude mít 4 etapy a končí maratonem 3.4.)

Můžeš mít doprovod?
Ne. Myslela jsem, že si vezmu s sebou manžela, že by třeba první etapu běžel se mnou, možná i druhou, etapa, skončí, my budeme spolu, bude mi fandit, ale to není možné. Závodníky na startu oddělí a uvidí se s ostatními až v cíli. Může samozřejmě běžet, ale ne na trati. Seberou, odvezou jinam. Nechají ho třeba v kempu, ale odděleně od ostatních.

Kolik je vás na startu?
Bývá kolem 800 lidí.

Kolik je z toho žen?
Tak 5%. Koukala jsem na seznam, ale nikdo z východního bloku. Doufala jsem v nějakého Rusa, nebo Poláka, či Slováka, ale nic.

Znáš někoho z jiných ultra závodů?
Tak to jo, našla jsem tam kluka, co běžel také se mnou Everest maraton, tak na toho se těším, pokud ho v tom davu najdu.

Budou fotky?
No jasně. Doufám, že tam budou profesionální fotografové, ti ví kam si stoupnout, to je pak paráda, to se s těma mýma fotkama nedá vůbec srovnat. Stojí to tedy spoustu peněz, ale zaslouženě. Já svůj foťák mám také, ten jsem si přála k Vánocům, ultralehký. Jediný parametr byl váha. Je bez zoomu, protože tam nemůže být nic pohyblivého, hned se to zadře pískem. U nás bylo všechno na gramy, foťák má 20 dkg. O všech věcech jsem přemýšlela, všechno mám co nejlehčí, ale když ty lehké věci dáš dohromady, tak to má deset kilo.

Dnes je středa, v sobotu je kontrolní den a v neděli se startuje. To moc dní na aklimatizaci nemáš?
To není třeba. Jakýkoliv delší čas před startem je trápení. V kempu nemáš co dělat, stresuješ se tím, co bude, nemáš nic odběhnutého, o všem přemýšlíš… Jeden den je na mě až moc. Nejraději bych rovnou z letadla vyběhla. Tam opravdu není co dělat. Jsi mimo civilizaci, bez signálu a někam se jít projít, na to nemáš náladu. Když máš ubytování, dají ti najíst a nemusíš závodit, tak to tam budu třeba tři týdny, ale před startem je to něco jiného. Já se aklimatizovat nebudu. Jsou lidé, kteří se nezaklimatizují nikdy. Na Sahaře jsem potkala v r. 2004 dva Holanďany, vysoký kluky, bílý jak ten jejich sýr, běhali skvěle, ale furt blili. Ti se prostě nesmířili s tím vedrem.

Jaké máš boty?
Boty mám Salomonky, takové ty, co je na ně teď všude reklama. Jsou o dvě čísla větší. První den budu zakopávat, pak si zvyknu. Noha jednak nateče a od druhého dne se musí počítat s různými otlaky, náplastmi a když máš botu na sebe, tak se absolutně nevejdeš a něco také vyplní písek. Mám je speciálně upravené s návleky, které se uchytávají na botu. Bota je dokola obšitá suchým zipem a návlek je taková ponožka přes, ale bez chodidla.

Kdo ti to udělal?
To prodávají na tom závodě, po internetu si to můžeš koupit. Koupíš si to, vypadá to funkčně, ale pak ti to přijde, ty na to koukáš a musíš zapojit českou vynalézavost. Přijde totiž fusekle bez chodidla a kilometr suchého zipu. Boty jsem pak odnesla k ševci, bota je nádherně obšitá suchým zipem, vypadá to, že to k tomu patří, jak je to krásně udělané a perfektně to drží. Jen doufám, že ty švy nebudou zevnitř dřít. Zkoušela jsem v tom běhat, ale jen 20 km a zatím nic, tak doufám, že to vydrží. Domů ty boty asi stejně nedovezu, po závodě budou mít dost, budou zralé na vyhození.

Lékárničku si také musíš brát?
Ano, ta je v povinné výbavě, ale samozřejmě tam jsou doktoři. Pravda ale je, že doktoři nemůžou ošetřit 800 lidí nebo 700, takže to sekaj jak Baťa cvičky a navíc stojíš neuvěřitelnou frontu. Takže je lepší, když se člověk ošetří sám a jde si lehnout. Jinak stráví tři hodiny ve frontě, místo toho, aby si lehl a odpočíval. Tak je to i se vším ostatním, když člověk něco potřebuje. Chceš si zavolat, jde to nějakým satelitním telefonem za 4 eura za minutu, ale to opět znamená nekonečnou frontu. Údajně se stojí i na vodu, ta se vystát musí, ale toho času na regeneraci pak není zas až tolik. Člověk si musí uvařit, někam odnést odpadky, teď těch 800 lidí, tam ti čas, který neběžíš, ukrajují věci, kdy se staráš sám o sebe. Žádná večeře do postele jako na Balatonu.

Proč cestuješ takhle na noc? (pozn.redakce Ivana jede autobusem do Paříže)
To jsem řešila, jak se dostat do Paříže a nepřijít při tom o veškerou výbavu při přestupu. Bez výbavy prostě nestartuješ. Stres, že by mi nepřišlo zavazadlo, bych asi nerozdýchala. To bych jela hned zpátky. Tak jedu autobusem do Paříže a odtud letíme. V Paříži mě potom čeká 14 hodin na letišti. Nejdříve jsem si říkala hotel, těch je u letiště spousta, ale sraz je už ve čtyři ráno, a to se rozhodně nevyplatí. Oni ani nezveřejňují let, protože je to charter, pouze sraz a den odletu. Přesnou hodinu nevím. Navíc zrušili veškeré úschovny, tak tam budu sedět a čekat, ani hnout se s tím báglem nemůžu. To ale nějak dopadne.

Kam se chystáš až se vrátíš? Polární kruh bude?
Polární kruh ne. Bude Antarktida, tam už jsem přihlášená na r. 2010 začátkem března. To je ale obyčejný maraton, ani není k Jižnímu pólu. Severní pól, to ne. Startovné je 13 000 euro, to si každý rozmyslí. Ročně to běhá maximálně 25 lidí, ono je to samozřejmě vrtulníkem tam a zpět, ale běžíš tam někde na dvoukilometrovém okruhu. Tolik peněz za to nedám. Za nejstudenější tedy prohlásím Antarktidu. Pak je ještě varianta maraton na všech kontinentech, k čemuž mi ta Antarktida trochu otvírá dveře. Chybí mi už jen Jižní Amerika a Austrálie. Ale do Austrálie se mi vůbec nechce, to mám pocit, že tam musím jet  na dlouho, když už je to taková dálka. Pokud tam pojedu a nezůstanu na delší čas, tak budu mít pocit, že mi něco uniklo, tam je toho hodně k vidění. Jižní Amerika je poměrně problém. Tam je maraton v Brazílii, ale nic moc, tam mě to neláká. Už jsem zjišťovala co se tam běhá, ale není tam nic co by mě zaujalo.

Všetečné otázky pokládal tým zvědavých redaktorů ve složení: Tereza Rozehnalová, Jarka Holasová a Mirek Kratochvíl.

Ivana Pilařová vzkazuje všem čtenářům, že i když sama nemá možnost posílat zprávy, může si číst vzkazy, které jí pošlete přes webové stránky pořadatele. Každý pozitivní vzkaz v tak obtížném závodě pomáhá dobíjet energii. Budete-li jí psát, zapamatujte si její startovní číslo 152 a prosíme, nepoužívejte háčky a čárky.