Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Ústecký redaktor doběhl a přežil

Ústecký redaktor doběhl a přežil
foto: Martin Symon (Martin Klimeš s číslem 891)

Petr Kostovič | 19.09.2011 | přečteno: 9192×

„Doběhl jsem a přežil.“ To jsou slova redaktora Ústeckého deníku Martina Klimeše (na snímku s číslem 891), jehož přípravu na Volkswagen Ústecký 1/2Maraton od naběhané nuly až k závodu jsme sledovali od května. Jak závod prožíval?

Voda byla v hlavní roli Ústeckého půlmaratonu, který vedl skrz chemičku. Voda padá shora, cáká zespodu. Podávají ji dobrovolníci, lije z účastníků. Od května jsem se připravoval na vše, ale tohle je ještě horší, než mé hororové sny.

Největší déšť byl v druhé polovině závodu, takže si více než hodinu mohlo 1 250 účastníků prvního ročníku Ústeckého půlmaratonu užívat skvělou podporu všech fanoušků.

Málem zamačkávám slzu

Osobně jsem něco podobného nikdy nezažil a když zazněl výstřel a rozezněly se stovky píšťalek, stejně jako potlesk a povzbuzování všech diváků, měl jsem co dělat, abych zamáčkl slzu.

Upřímně, nebýt u trati tolik lidí, kteří se snažili závodníky vyburcovat, trápil bych se tam možná ještě teď. Největší aplaus logicky sklízelo čelo závodu, o to těžší bylo tyhle vytrvalce z Keni na trati míjet. Nemuselo to být tolikrát, když se kolem mě prohnali potřetí, připadalo mi to trochu demotivující, ale to už jsem měl co dělat sám se sebou.

Za čtyři měsíce, kdy za mnou stál ultramaratonec Michal Weiss, který mi celou dobu dělal laskavého trenéra i psychickou podporu, jsem uvěřil, že běhat se musí hlavně hlavou. Při závodě samotném tomu ale jaksi nevěřily nohy.

První desetikilometrové kolečko ještě šlo, o to horší ale bylo to druhé. Krize začala na patnáctém kilometru a nepustila se mě prakticky až do cíle. Na průběh chemičkou jsem se celkem těšil, ale nakonec jsem si bleskovou exkurzi ani moc neužil. „Už jen kousek, to dáte,“ volali lidé a já o tom dva kilometry před cílem začal pochybovat. Šoupat nohu před nohu bylo čím dál těžší.

Dva kilometry před cílem jsem měl sto chutí zastavit, plácnout sebou do louže a čekat, až mě někdo sebere. Mokrý jsem byl na kost, kolena střídavě vynechávala a nohy mě už sotva nesly. Michal mě ale zastavit nenechal. „Neblbni, copak chceš poslouchat, že tohle jsi neměl zapotřebí?“ ptal se, ale odpověď slyšet nechtěl.

Poslední metry

„Už jen posledních pár metrů,“ přesvědčoval jsem sám sebe před autobusovým nádražím, když se ze zatáčky za námi vyřítila houkající sanita. „Chudák,“ myslel jsem v duchu na toho, kdo ji potřebuje, a utvrdil se v tom, že takhle dopadnout nechci.

Nakonec to vyšlo. Poslední úsměv do fotoaparátu, gratulace v cíli, pár slov díků Michalovi a objetí rodičů. Vždyť mě běhat viděli naposledy asi tak v osmé třídě, na sportovním dni. Pravda ale je, že jsem od té doby asi neběhal.

Pak ale honem převléct do teplého a zpátky do práce, psát tyhle řádky. Na závod jsem si totiž musel odskočit tak nějak místo oběda.

Trochu mě mrzí, že jsem prošvihl běžeckou párty, nestihl si nechat vyrýt jméno a čas na medaili, nebo si v cíli dát pivo a guláš. Nejvíc mě ale mrzí, že jsem nestihl oběhnout všechny ty, kteří mi celou dobu fandili a kteří mě podporovali. Jim v tuhle chvíli patří můj největší dík, protože mě nenechali vzdát, když jsem měl všeho dost. Protože mi věřili a já doufám, že jsem je nezklamal a třeba je aspoň trochu potěšil.

Tak zase za rok?

Závod je za námi, myšlenky jsou ale příliš čerstvé.

Organizátoři už před startem slibovali, že chtějí v Ústí založit tradici a půlmaraton pořádat každý rok. Ještě před měsícem jsem někde v koutku mysli zvažoval, že se pokusím uběhnout v květnu Pražský maraton, ale dnes, kdy se už nemohu ani zvednout, tomu moc nevěřím.

Pokud ale organizátoři svůj slib dodrží a Ústecký půlmaraton udělají i za rok, rád bych se na startu opět ukázal. Výsledný čas pod dvě a půl hodiny, přesněji 2:27:21, sice splnil cíle a očekávání, určitě je ale ještě co zlepšovat.

Komentáře (Celkem 32)

Nalezené položky: 33 První Předchozí | 1 | 2 | Další Poslední
avatar

Postrizin

Celkem 41 km
Minulý měsíc 0 km
10 km: 0:34:30 (2011)
půlmaraton: 1:13:56 (2011)
maraton: 2:39:32 (2011)

SlavoK muž 23.09.2011 21:56:57

>> chmelko, 23. 09. 2011 21:42:08

Takto si to pochopil?… 8-O :-(

avatar

Praha - New York

10 km: 0:36:30
půlmaraton: 1:28:55

Komsomolec muž 25.09.2011 11:18:00

>> Aki, 23. 09. 2011 09:54:23

Trochu jsem se na to zkusil vyptat tady v Čechách. Více méně se mi dostalo odpovědi, která koresponduje s tím, co jsem slyšel na začátku r. 2011: „Pivní břicha budou v módě i letos“. Zdá se, že se rozrůstá tohle pojetí lidské činnosti a sportu zvlášť, kdy se za obdivuhodné a sexy považují např. muži, co mají tzv. medvědí, nemotorné chování. Jde prý o jakousi parodii na Homera Simpsona a Woodyho Allena, kdy vše, co se udělá špatně a opačně, je dobré a přímé. Poprat se s vůlí a odhodláním, posunout své hranice a třeba i vyhrát, dovede prý kdejaký blbec. Ale prohrát jako hrdina němé grotesky, který už od startu běží na opačnou stranu, to prý dokážou jen opravdové osobnosti a jak se dnes říká: sexy chlapi, kteří s vůlí bojovníka vstanou s postele, obují si boty a jdou se na závod projít stylem lázeňského šviháka na kolonádě. Toť vše, co jsem se doslechl v hovorech s běžci a lidmi svého věku.

http://www.youtube.com/watch?…

Motto: "Zadarmo jste dostali, zadarmo dejte." Skutečnosti, které máme rádi a milujeme, se nedají měřit časem, natož stopkami.
avatar

Žďár nad Sázavou

půlmaraton: 1:42:51 (2011)

pam65 muž 25.09.2011 17:10:07

>> pam65, 23. 09. 2011 15:17:10

Vrátil jsem se z chalupy, kde jsem si celou dobu říkal, zda jsem „růžovýma trenkama“ něco nepohnojil. Takže jen vysvětlení:

Vzpomněl jsem si, jak jsem sám začínal běhat loni (od jara pořád jen střídavý běh). Když jsem byl koncem srpna v Řásné, byl jsem překvapený, že mi to v „prostředním družstvu“ šlo, 1,5míle test taky nedopadl špatně a myslím, že jsem neměl až tak špatnou techniku. (vlastně jsem před testem 1.5 míle souvisle roky neuběhl). Jsem přesvědčený, že souvislým během bych to tak daleko nedotáhl.

Co se týče testosternu, tak to jsem nejdříve pozoroval změny v pohledu na svět a sebe a když mi do ruky padl článek pro veterány, nějak se mi to s testosteronem spojilo. Martinův článek je subjektivně posunutý až do dramatických emocí (přežití, …), objektivně se naopak žádné drama nekoná (a to asi ani pro toho, kdo trénuje tři měsíce). Díky této nerovnováze jsem článek označil za růžový (omlouvám se všem, kterým růžová sluší, zvláště děvčatům).

Ovšem je tu jiná věc a to je zadání pro Martina. Tam mohlo být jasně řečeno, že to má být o emocích a dovedu si představit dokonce to, že by jeho čas neměl nikomu způsobit mindráky. Je to nakonec reklama na akci PIMu, že. Ti hoši dobře vědí, co dělají.

Motto: No toto!
Nalezené položky: 33 První Předchozí | 1 | 2 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.