Září 2010. Přicházím na atletický stadión na Strahově, kde se běží 28. ročník Tartanové hodinovky. Závod byl nečekaně o den posunut, proto se akce účastní pouze 15 běžců. Vzhledem k výkonům z poslední doby bych se rád pokusil překonat pro mne bájnou hranici 16 km. Před startem řeším tradiční problém podobných závodů – nemám vlastního zapisovače mezičasů jednotlivých kol. Naštěstí u startovní čáry je již na židličce nachystán Ivo Domanský, který nevynechá snad žádný závod té doby.
Odkaz na článek

Na Iva Domanského si také často vzpomenu a hodně jeho rad si beru k srdci.

Ahoj. Ivo byl nezapomenutelnej. Znal jsem ho „pouze“ třicetpět let. To mě na jednom pochodu učil závodně chodit. Památný je okamžik cca před deseti lety, kdy jsem si v Kolíně poničil kotník. Po kiláku mě Ivo a Leoš B. ukecali, že je blbost běžet 15 km s rozbitou nohou a vzali mě autem do cíle. Pak jsem slyšel snad dvacetkrát dobíhá F.J. třicátýosmý z 108 startujících, kromě Evžena, který to vzdal).

A pak můj nepovedený ftípek. Na jednom závodě (cca 100 běžců) jsem Ivovi říkal, ty tady stejně znáš všechny kromě dvou nových. On to vzal ale vážně, rozhlédl se a řekl „asi máš pravdu“ .

Aj ja som s nim prisiel viackrat do kontaktu medzi rokmi …ale to uz bolo davno, vyse dvoch dekad. Zvacsa v Prahe a okoli, pocas studentskych cias, ked som vymetal mensie preteky. Na jednom z nich – v obore Hvezda (spomenuty v clanku) mi po prvom kole oznamil, aby som sa prestal ohliadat, lebo si ukopnem palec a v cieli ma nazval „splasenym zajicem“ a poznamenal, ci som tu hlavu otocil vobec niekedy dopredu 

Od tych cias, ak som niekedy viedol, som sa uz len spytal okolostojacich, kolko je super za mnou. Myslel som na ukopnute palce a komicky pohlad na vykruteneho bezca. Hadam som nezazil ziadne kontrolky pocas pracovneho tyzdna na drahe bez jeho pritomnosti. Na lige som ho vsak nevidaval – to asi chodil po mimodrahovych pretekoch cez vikendy.

Ano Ivo je stále zapsán v mé paměti na něho se prostě nedá zapomenout.

V den, kdy zemřel, jsem se toulal sám podzimním Českým Švýcarskem. Když se na místo, které jsem tehdy navštívil, vracím, vždycky si vzpomenu. Vzpomenu si i na návštěvy v jeho kutlochu ve Vršovicích z doby, kdy jsem pracoval pro behej.com. Na silnou tureckou kávu, kterou tam vařil, na společné jízdy autem na závody, které sám moderoval, startovní listinu přitom nepotřeboval, téměř každého běžce znal, a při cestě zpět autem znovu „kecal, "kecal“, … až z toho usnul :). Ale byly to hodně zajímavý řeči. Zdravím tam nahoru.