Rád bych rozvinul diskuzi na toto zajímavé téma a přidal pár svých zkušeností.
Naprosto souhlasím s autorem článku (kromě vhodného povrchu a přiměřených bot zaleží ovšem i na stylu běhu) a souhlasím i s Martinem Kosobudem zvláště ohledně citace názorů profesora Pirka, který je také příkladem, jak si lze udržet velmi dobrou výkonnost i po šedesátce (je vítězem Velké Kunratické nad 60 let v loňském roce).
Ale abych se představil: běhal jsem závodně od 13 let do 33 za Slávii Praha střední tratě, dnes je 57 a kromě Běchovic, Kunratic ap. běhám pravidelně v rámci PIM 1/2M a maraton. Měsíční kilometráž se pohybuje kolem 200 km/měs. Tělesné parametry 183/73. Zdravotní problémy (musím zaťukat): žádné. Na všech výše zmíněných akcích a v pražské Lize 100 se setkávám se spoustou podobných fandů běhu, které obdivuji. Namátkou uvádím sedmdesátníka Hlušičku (loni třetí ve své kategorii na VK), kterého se mi podařilo teprve vloni těsně porazit. A to jsem se ještě nezmínil o superveteránech jako je např. Míla Smrčka, který ve svých 54 letech vyhrál po desáté kategorii veteránů VK s téměř 2 min. náskokem (přesněji 1:43) před kolikrát daleko mladšími běžci. A co 84letý veterán Horáček, který běžel VK po šedesáté? Ostatně osmdesátníků je na těchto akcích více. Pomyslný klobouk před nimi smekám až na zem.
Myslím, že by stálo za to udělat s těmito veterány o jejich zkušenostech rozhovory do např. běhej.com.

>> Schestauber, 4. 3. 2009 10:00:39

…a já tímto smekám před Štefanem a jeho vůlí, pílí a kilometráží ohledně jeho tréniku na dlouhé běhy. Je to živý důkaz platnosti teorií uvedených v článku. Doufám, že se na mě nezlobíš

a další dodatek: i mě bylo předvídáno a v některých případech snad i závistivě přáno, že moje klouby jsou už teď v čudu… nějak to nechci brát na vědomí.

Ještě bych chtěl upřesnit otázku zdravotního stavu pravidelně trénujících běžců. Domnívám se, že díky celoročnímu pobytu většinou venku (vyjímkou jsou tréninky v hale a tělocvičnách) jsme otužilejší a ev. nachlazení mají lehčí průběh. Konkrétně, co se týče mě, na nemocenské jsem za posledních 30 let byl jednou (před 7 lety) a to jsem přehnal trénink na maraton a chytla mě záda. Od té doby každý den cvičím posilovací cviky na záda a břicho a musím zaklepat – je to dobrý. Před tím (co si vzpomínám) jsem marodil pouze s nataženým svalem na nártu, který jsem si způsobil při pochodu s Tachova na Duklu – organizoval to tenkrát Ivo Domanský a Evžen Ge) a to tak, že jsme po 43 km etapě šli tancovat a ujel nám poslední autobus a my jsme šlapali cca 10 zpět a druhý den nás čekala další, podobná etapa.

Co se týče kloubů, tak ty mě nikdy nedělaly problémy. Což taky radši rychle zaklepu. Snad je to i genama a sedavým zaměstnáním při kterém si člověk odpočine. I když výtahy a jezdící schody raději nepoužívám a do práce a z práce se rád projdu jak to jde (odmítl jsem nabídku kolegyně, abych s ní jezdil autem, když máme společnou cestu).

Mýty panující kolem běhu se daří zlomit jen velmi těžko a pomalu. Jedním z nejúpornějších je tvrzení, že běh vám dříve nebo později nenapravitelně zničí klouby. Samozvaní experti vám zkušeným okem přidělí tři, nejvýš pět let, aniž by při tom museli vstát od půllitru. S rozmachem veteránského hnutí ale roste počet lidí, kteří pravidelně běhají čtyřicet a více let a jejich klouby pořád slouží. Jak je to možné? Kde udělali experti ve svých prognózách chybu? OBSAHUJE ROZHOVOR S BĚHAJÍCÍM MANAŽEREM