Pohled na běžce sbíhající v plné rychlosti ze svahu je fascinující. Někdy se zdá, že doslova letí. Zlehka se dotýkají povrchu a nevynakládají téměř žádnou námahu. Je to samozřejmě jen zdání. Ve skutečnosti je sbíhání kopců velmi náročné na koordinaci a dochází při nich často k úrazům.
Odkaz na článek

Vcera som bezal prave okruh, ktory umoznuje cielene trenovat jednak vybeh do kopca a tiez zbeh(5km hore kopcom pomerne prudko a potom 7km zbeh trochu miernejsie). Osobne pri behu dole kopcom spontanne zvysujem kadenciu az niekde k 190 a mozno i viac-podla kopca, tym sa mi skrati krok a nezaklanam sa dozadu, co mi umozni zostat pri doslape ne prednu cast chodidla. Najlepsim indikatorom su VFF, v tych sa ani po patach behat neda…

… pekne poprosim aj o komentar, preco sa prave toto vidi niekomu na minus ;)

Taky mně připadá, že sis palec dolů nezasloužil. Jak dlouho vydržíš běžet s kadencí 190? Má normální kadence je někde mezi 80 a 90 dopady/došlapy za minutu pokud se jen tak posouvám krajinou. Při závodech to bude asi o něco víc, ale nikdy jsem to neměřil.

Nejsem specialista, co se týče seběhů, ale nějak si neuvědomuju, že bych dopadala na paty? Spíš se snažím na přední část chodidla a rychle se odrazit, aby byl prostor k rychlé „reakci“, když jde o seběh v terénu a ne na silnici nebo nějakém bezpečném povrchu. Občas běhám dolů cik-cak a tím přibržďuju.

>> VanaXXL, 18. 10. 2010 09:15:32

Řekl bych, že kadencí 190 se myslí počet pulkroků, ne celých kroků, což koresponduje i s udávanou ideální kadencí 180/min. Ty máš tedy kadenci 160–180 pulkroků za minutu, což také odpovídá doporučené kadenci.

>> VanaXXL, 18. 10. 2010 09:15:32

Ako pise kanovsky, pocitam polkroky, cize po rovine prirodzene bezim zhruba medzi 180 a 184, dole kopcom to stupa podla potreby. Mensie kroky su efektivnejsie a menej zatazuju napr. lytka pri brzdeni. Vydrzim tak bezat, pokial kopec neskonci ;) Niekedy si davam v ramci treningu rychlu kadenciu aj na rovine, pomaha to pri treningu „zdvihania“ noh namiesto „odrazu“ – zvysenim razancie odrazu sa totiz frekvencia zvysit neda, ak tak za cenu vycerpania. Beham naboso/minima­listicky, cize technika doslapu je pre mna extremne dolezita.

Na zaver len doplnim, ze nie som sprinter takze rychlosti, akymi sa z kopca hybem, nie su „letecke“.

… ja tu mam asi nejakeho tajneho ctitela, ktory palcuje vsetko co napisem – nejaky snazivy inkvizitor od Nike alebo Adidas? hehe ;)

Cize v kocke zhrnute, ma sa dole kopcom skratit krok o cca. 1/2? V clanku v podstate o tom vobec nic nepisu, i ked som sa potesil, ze uz konecne sa zacina redakcia venovat aj nam, mensine, cross bezcom a bezcom do kopca 

>> andyxx7, 18. 10. 2010 14:11:57

Nemyslim, ze sa to da presne matematicky vyjadrit, zalezi na sklone kopca a tiez na tom, v akom stave mas svaly a slachy – ako si trenovany. Treba si najst optimum, respektujuc vlastne moznosti, dlzku trate, styl behu… len som pisal, ze cim mensie kroky, tym mensi impakt, tym mensia energia na brzdenie. A zaroven, cim vacsia kadencia tym kratsi kontakt so zemou, tym mensie trenie…

>> andyxx7, 18. 10. 2010 14:11:57

Kdybys o polovinu zkrátil krok, tak by ses dostal při zachování rychlosti na takovou frekvenci, že bys to nohama nemusel ukmitat a hrozilo by zaškobrtnutí. Když běžíš z kopce, přirozeně krok prodloužíš, čímž samotným se víc zatěžují nohy, nehledě na to, že z kopce dopadáš níže. Dlouhé skoky jsou však nebezpečné kvůli uklouznutí či zvrtnutí nohy. Proto je třeba ten dlouhý krok trochu zredukovat, pořád však bude o něco delší, než když běžíš po rovině a víc kmitat nohama. Pomůže se trochu předklonit, než se přirozeně zaklánět a hodit při tom záda. Předklon však způsobí další zrychlení. Z prudkýho kopce je potom někdy třeba brzdit, což v botách pokud není bláto není problém. Skutečná sranda je běh z kopce naboso.

Ahoj, pro seběhy je podstatné využití dynamické rovnováhy, tedy čím větší rychlost, tím větší musí být náklon osy těla vpřed (podobně jako na lyžích – sjezdovkách i běžkách). V zatáčkách se navíc ještě celá osa těla naklání dovnitř do zatáčky (podobně jako v zatáčce při jízdě na kole, při běhu na oválu, při najíždění do proudu na kajaku, apod.) Běh po patách je zásadní chybou, je to bolestivé, pomalé a nestabilní. Podobně, jako když někdo při jízdě na sjezdovkách „v tom sedí“ a snaží se „sekat“ oblouky patkami, místo aby se „opřel o jazyky“ a vyjel oblouk po hraně. Ostatně, Anka Pichrtová, možná úplně nejlepší světová běžkyně seběhů, je původem závodnice na sjezdovkách. Mnemotechnika vrchařských lvic: spadneš-li při seběhu na zadek, běžíš to špatně. Běžíš-li technicky správně, musíš padat na ústa:) Je ale fakt, že při správném náklonu jsou pády podstatně méně pravděpodobné, než při sjíždění svahu po patách (tedy pokud běžec nepotká kořen – o tom by mohla vyprávět své Irena Šádková po Svatoňovicích, já mám zase doma fotku s bahenným břichem z Ovronny…:) Odrazová síla a obratnost z míčovek je taky plusem pro vrchaře, já jsem hrála a hraju basket, a v terénu jsem ve svém živlu v těžkých sebězích a při skákání přes kameny a kořeny, zatímco při dlouhých závodech na rovině tenhle potenciál nevyužiju. Sprinterská rychlost je zase limitující pro hladké mírné seběhy kolem 10% klesání, které se dají „pustit“, a díky využití vlastní kinetické energie se běžec může pohybovat poměrně snadno a dlouhou dobu téměř na úrovni své maximální rychlosti. Mimochodem, běh z mírného svahu (cca 2–5%) se využívá při tréninku sprintů k překonávání maximální rychlosti a rozbíjení rychlostní bariéry. Běhy nahoru-dolů jsou tradičně silnou českou vrchařskou specialitou, už proto, že v Čechách, vzhledem k (ne) velikosti kopců, je musí člověk v tréninku běžet několikrát nahoru i dolů. Navíc většina Čechů umí lyžovat a taky hraje míčovky. Narozdíl třeba od Keňanek:) Takže rada pro české běžce a běžkyně, kteří původně začínali s lyžováním, míčovkami, nebo třeba víceboji, pak toho třeba kvůli studiu zanechali, a časem začali rekreačně běhat, a mají pocit, že by to ještě chtěli někam dotáhnout: máte na to! Jestli vás štve, že i když v tréninku odběháte to, co elitní Keňanka, a v půlmaratonu doběhnete deset minut za ní, dejte se na kopce se seběhy – a na takovém Sierre-Zinal dáte deset minut té Keňance! Ostatně, zdá-li se vám občas běžecký trénink nudný, zvedněte si adrenalin nějakým seběhem:) Jedna libůstka do tréninkového rejstříku: trénink nahoru klus a dolů naplno – jednou jsem týden před kvalifikací dostala chřipku, tak jsem to šla léčit tímhle tréninkem do Šárky a chřipka mě přešla:) Občas taky na silnici z Baby dolů na Santošku testuju večer radar:)

Čau, Běhyně z Ruzyně

Ivo, dík za dobré tipy. Určitě si kvůli nim rozbiju hubu (trénuju na Kunratice) . Krrrááááá. Z kopce je nejlepší roztáhnout křídla a plachtit!!! Nevím, proč to neděláš? Sára >> Iva Milesová, 18. 10. 2010 20:50:14

>> Iva Milesová, 18. 10. 2010 20:50:14

..Iva to popsala dokonale,díky…Já tedy s kopce běhat neumím a bojím se o kolena, ale pomáhá mi , když jakoby snížím těžiště ( které už tak mám posazeno poněkud níže a snažím se odrážet víc do dálky než do výšky..nicméně i rada Sáry funguje skvěle, ale roztažené ruce ( křídla) se mi osvědčila spíše k brždění než k létání 

Díky za článek a především Ivě za komentář, velmi jsem se nad sebou zamyslel. Seběhy totiž nesnáším. Když jsem bydlel v Bohnicích, dokonce jsem jezdil autobusem k Vltavě, abych měl trénink výhradně do kopce. V dvacetipatrovém paneláku jsem si dával schody a jezdil to výtahem dolů.