Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Abebe Bikila: smutný konec etiopské legendy

Miloš Škorpil | 16.11.2006 | přečteno: 23055×

Každý den běhal po horách a dýchal vůni eukalyptů. Při olympijských hrách se nadechl z plných plic slávy, pak ucítil první doteky skromného blahobytu. Přes noc se stal z „bosého neznámého“ osobností, jejíž jméno vyslovoval celý sportovní svět. Jeho příběh je z těch, které dokáží oslovit každého a z něhož si každý může vzít pro sebe velmi mnoho. Osmadvacet let čekal, devět let žil a čtyři roky trpěl.

?ím 1960

Na startu se spolu s ostatními netrp?liv? rozhlíží po svých soupe?ích drobný etiopský vytrvalec Abebe Bikila a není mu rozhodn? do smíchu. Je poprvé v cizí zemi, divácká kulisa ho d?sí a znervóz?uje. Je 10. zá?í 1960 a na 69 maratónc? ?eká závod, kterému ob?tovali ?ty?i roky p?ípravy. Ješt? p?ed startovním výst?elem mu sta?í trenér Niskanen ukázat na Marokánce Rhadiho a sov?tského b?žce Popova a ?íci mu: „t?ch se drž!“.

Od startu se Bikila drží ve vedoucí skupin?, ostatní b?žci ho dlouho neberou vážn?. Že se za?íná dít n?co výjime?ného, pochopí nejd?íve noviná?i a za?ínají hledat v oficiálních biltenéch olympiády n?co o tom drobném, sn?dém b?žci, který b?ží bos. Rozhlížejí se po sob?, jako by hledali spásu jeden u druhého. Nikde nic. Bikila je až do této chvíle pro celý sportovní sv?t „pan nikdo.“

Zhruba v polovin? závodu se ze skupiny odpoutává Hadi, Bikila je zvyklý jako voják poslouchat rozkazy a tak se poslušn? vydává za ním. Bok po boku se vzdalují ostatním soupe??m. Mezi noviná?i se ší?í panika, nic nic nic, dokonalý pan nikdo. Tento bosý nikdo se pak v posledním kilometru odpoutává od vysíleného Rhadiho a dobíhá si pod Konstantin?v oblouk pro senza?ní vít?zství. 

Až dlouho po závod? se noviná?i dozvídají více o tomto nenápadném b?žci. On sám je z celé situace nemén? zasko?ený a rozechv?lý a není schopen odpovídat na jejich dotazy. První informace o n?m sd?luje noviná??m až finský trenér v etiopských službách, bývalý chodec a lyža? Onnie Niskanen.

Etiopan Abebe Bikila se narodil 7.srpna 1932 v provincii Mout. Jako kluk pásl kozy a samoz?ejm? nab?hal spousty kilometr? po náhorních plošinách. V deseti letech se vypravil s matkou na trh do Adrie Abeby a od té chvíle snil o uniform? císa?ské gardy. Toto p?ání se mu splnilo v devatenácti letech. Tam se také poprvé setkal s Niskanenem. 

Na olympijské hry se kvalifikoval ?asem 2:21:23 hod. V olympijském závod? se pak zlepšil o více než šest minut. Bikila p?itom odjel na olympiádu zcela náhodou. Etiopie nebyla dost bohatá na to, aby vyslala velkou výpravu. Bikilu ani zde nikdo po?ádn? neznal, nemohl se pochlubit výraznými vít?zstvími ani výraznými výkony, a tak nebyl žádný d?vod uvažovat o jeho nominaci. 

Nejlepším tehdejším etiopským maratóncem byl Siamu Biratou, ten m?l nominaci prakticky jistou, i když pro formu se po?ádal kvalifika?ní závod. P?ehnané sebev?domí pak bylo, jak se mnohokrát stává, d?sledkem tvrdého pádu. Biratou odjel na dovolenou, trochu se na ni pozapomn?l. Do sídelního m?sta se pak vracel celou noc p?šky a po t?íhodinovém odpo?inku nastoupil na start kvalifika?ního závodu. K?e?e, které ho postihly, byly d?vodem jeho vzdání a sou?asn? poukázkou k cest? do ?íma vít?zi kvalifikace Bikilovi. 

Zrodila se legenda

D?j nejp?ekvapiv?jšího vít?zství na ?ímské olympiád? se za?al odehrávat p?i denních dávkách šedesátikilome­trového b?hu naboso, v tvrdých nehostinných p?írodních terénech a v nadmo?ské výšce 2400 – 2700 metr? nad mo?em. Niskanen byl tvrdým zastáncem maximalistické staré finské školy a Bikila velmi poslušným žákem. 

Byl voják, nosil uniformu, po níž celý život toužil, musel poslouchat  a poslouchal. Byl také atletem a líbilo se mu b?hání, dostával úkoly a ty beze zbytku plnil. Nikdy neodporoval. 

Niskanen mu na?ídil, aby si obul boty, tak si je obul. Na m??ených úsecích však náhle dosahoval mnohem horších ?as?. Boty putovaly zp?t do skladu. S p?estávkami p?ed závody a s obdobími lad?ní formy a snižování tréninkových dávek byla pr?m?rná Bikilova kilometráž 900 km m?sí?n?.

Po vít?zné Olympiád? jel ulicemi Adrie Abeby po boku císa?e a za lvem, který jako státní symbol tr?nil na kapot? auta. Davy krajan? mohli obdivovat nejvyšší státní vyznamenání, které díky svému triumfu získal. Dostal také d?m a za?al studovat. Sv?t se mu otev?el doko?án. 

Nejednou musel odmítnout pozvání k závodu, aby se neub?hal k smrti. Vyhrál i maratón v Košicích, b?žel v Praze. Zm?nily se mu nejen životní podmínky, zm?nil se i jako ?lov?k. Zmizela plachost, neobratnost v jednání, nau?il se mluvit, vyjad?ovat své názory. Stal se privilegovaným ?lenem císa?ské gardy, sv?toznámým vytrvalcem a k t?mto titul?m dorostl i lidsky. 

Tokio 1964 – obhajoba

Za ?ty?i roky jel na svoje druhé olympijské hry. Tentokrát už ne náhodou, p?esto ale osud cht?l, aby to nebylo tak jednozna?né. Chyb?lo opravdu velmi málo, aby se nestal prvním maratóncem, který dokázal obhájit své olympijské vít?zství. P?t týdn? p?ed olympiádou, místo aby ladil na sv?j závod, ho vezou do nemocnice. Akutní zán?t slepého st?eva. Abebe Bikila však není z t?ch, kte?í by byli zvyklí p?edem odcházet z boje. Je v?bec možné, aby s ?erstv? zašitým b?ichem byl schopný podat vrcholný b?žecký výkon? 

Bikila se však nevzdal, již n?kolik dní po operaci sténala jeho nemocni?ní postel pod gymnastickými cviky, jimiž za?al zpev?ovat své ochablé svaly. 

V okruhu favorit? závodu se však jeho jméno neobjevovalo. Papírové typy však braly, tak jako p?ed ?ty?mi lety, za své, když s ním do obrátky sta?ili zuby nehty držet tempo jen Australan Ron Clarke a Ir Hogan. Už se neobjevovala otázka: „Kdo to je?“ Te? se všichni ptali: „Jak je to možné?“ 

Do cíle p?ib?hl pom?rn? sv?ží se ?ty?minutovým náskokem. Ztratil na váze jenom p?tat?icet deka! D?kaz absolutní fyzické odolnosti, mimo?ádné p?ipravenosti a vít?zství lidské v?le. 

Uvítání doma bylo ješt? skv?lejší než p?ed ?ty?mi lety. Byl povýšen do hodnosti poru?íka, op?t se mu zvýšila životní úrove?. Byl prvním maratóncem, který obhájil olympijské vít?zství, to se p?ed ním nepoda?ilo ani takovým b?žc?m jako byl Zátopek nebo Kolehmainen. Zase objížd?l sv?t, vyhrával, vypráv?l, nechal se ukazovat, ale už na n?m byla znát únava, jakoby najednou zestárl. V?d?l ale, že už má svého nástupce, o n?mž se všude zmi?oval, a jehož jméno bylo Mamo Wolde. 

Mexiko 1968

Na svou t?etí olympiádu do Mexika odjížd?l s odhodláním vyhrát. Kupodivu, tentokrát se s otázkou jeho startu nevyrojily žádné otazníky. Ve sv?tle pozd?jších událostí p?eci jenom n?jaké byly, ale nikdo je ve?ejn? neprezentoval. Nikdy se proto s jistotou nedozvíme, jestli zánártní k?stka byla prasklá už p?ed odjezdem na olympiádu a ve ví?e v Bikilovu odolnost se o tom nikdo nezmínil, nebo jestli praskla až p?i závod?.

?ada odborník? se dodnes p?iklání k tomu, že musel s tímto zran?ním už nastoupit na start. Tak ?i tak, po sedmnácti kilometrech musel pro nesnesitelné bolesti z olympijského maratónu odstoupit. Závod pak s t?íminutovým náskokem nevyhrál nikdo jiný, než jeho nástupce – Mamo Wolde. 

Abebe Bikila v?d?l, že v 36 letech je již s velkou atletikou konec a na dalších hrách už by nem?l šanci. Proto se s velkým úsilím za?al v?novat vojenské práci. Stal se instruktorem armádních jednotek v okolí hlavního m?sta. Cestoval, vysv?tloval, radil, ale také rád a zajímav? vypráv?l o sv?t?, o velkých závodech a olympijských hrách. Kluk z náhorní plošiny dob?hal, ale zralý muž lákal k atletice jiné, vysv?tloval, jak na to, a také seznamoval jiné s tím, pro? trénink mnohdy bolí. 

Osud se za?íná napl?ovat

Noc z 20. na  21. b?ezna 1969. Abebe Bikila se vrací z jedné z instruktáží. Prší. Najednou ho oslní sv?tla protijedoucího vozu. Na kluzké vozovce strhává volant, aby se vyhnul srážce. Jeho auto se v divokých kotrmelcích ?ítí kamsi do hlubin…

Ležel plných t?ináct hodin na dn? rokle. ?idi? protijedoucího vozu ujel. Léka?i d?lali, co bylo v jejich silách, aby udrželi Bikilu p?i život?. Ani ?ada operací však nevrátila jeho t?lu pohyb. Jen ?áste?n? hýbal rukama a ?áste?n? mohl hýbat obli?ejovými svaly. Zbytek t?la z?stal ochrnutý. 

Byl bezmocný, ale jeho bezmezná v?le byla siln?jší než nep?íze? osudu. Zú?ast?oval se sout?ží pro invalidy. Dob?e hrál stolní tenis a vynikal v lukost?elb?. Jel i na ?tvrtou olympiádu. V Mnichov? ho uvítali s úctou a bou?livými ovacemi. Díval se ale na sportovní boje smutn?. V?d?l, že jemu už nepom?že žádný zázrak. 

Zem?el 25. ?íjna 1973 na mozkovou mrtvici. B?žec, který snesl nejtvrdší tréninkovou zát?ž, zem?el na nedostatek pohybu.

Miloš Škorpil