Jaká byla atmosféra pražského závodu?

„Naprosto fantastická. Moc jsem si závod užila. Diváci dodávali neuvěřitelné množství energie a moc mě potěšilo, že mi fandili i jménem. Nejvíc mě dojalo, když mi paní na občerstvovačce fandila: „Pojď, Vrabčíku, pojď!“ Bylo to vážně milé. Navíc jsem měla v poli diváků hodně známých v čele s „bývalou“ lyžařkou Alčou Schejbalovou, která už teď skoro reprezentuje ve veslování. A hlavně jsem s sebou měla mamku, tetu a velmi blízké přátele. A to nejdůležitější, byl tu se mnou manžel i s mojí fenkou Bellítou. Jedním slovem fantastický večer a závod.“

Den po Birell Grand Prix Praha jste absolvovala trojku při extralize. To mi připadá jako smrtelná dvojkombinace. Nemáte strach z nějakého zranění?

„Souhlasím, že to byl hodně náročný program. Navíc jsem v noci po Grand Prix špatně spala a ráno po závodě se cítila jako po flámu. Zranění mě teď trochu trápilo, ale díky fantastické péči mého fyzioterapeuta Mgr. Richarda Jisla, jsme snad vše včas zaléčili a nožičky vydrží. Za odměnu jsem si v pondělí po tom náročném víkendu udělala takový relaxační „rozmazlovací den“, abych do Ústí byla zase svěží.“

Po Birell Grand Prix Praha jste řekla, že tempo a čas příliš neřešíte, že běžíte, jak vám nohy dovolí. Přesto si myslím, že nějakou představu o cílovém čase mít musíte. S jakým výkonem byste byla v Ústí spokojena?

„Vím, že je to nepochopitelné, ale opravdu představu nemám. Těžko se to chápe, to uznávám. I manžel jako trenér kroutí hlavou nad tím, že to neřeším. Baví mě to a to je to podstatné. O víc mi v běhu nejde. Na půlmaraton se hrozně moc těším. Bude to pro mě naprosto nová zkušenost a výzva. Navíc na české půdě. Výkon? Krásný pocit z běhu a nezapomenutelný zážitek.“

V Ústí poběžíte poprvé. Nestraší vás průběh chemičkou?

„Vůbec ne. Věřím, že pořadatelé vše zvládnou na výbornou, stejně jako na Grand Prix. Organizátoři seriálu RunCzech jsou úžasní a myslím, že opravdu oprávněně dostávají zlaté známky IAAF jednu za druhou.“

Čeští muži často hovoří o demotivaci kvůli naprosté dominanci afrických vytrvalců. Mezi ženami se občas najde některá, která je schopná konkurence. Myslíte si, že je v běhu možné s africkými ženami rovnocenně soupeřit?

„Moje heslo je, že nic není nemožné. Na světových mítincích Evropanka vyhrávat asi nemůže, ale… třeba se zase někde najde další Paula Radcliffeová. Moje výkony jsou prozatím od těch světových hodně vzdáleny. I cíle mám zatím spíše lyžařské.“

Přesto, neuvažujete po skončení reprezentační kariéry v běhu na lyžích o přechodu na klasický běh?

„Rozhodně uvažuji. Kdoví, kdy se rozhodnu s lyžováním skončit, ale s během to doufám bude ještě „dlouholeté přátelství“ (třeba i s mateřskou pauzou). V tuhle chvíli mě nejvíc láká maraton.“