Páteční akreditace ve Frenštátu pod Radhoštem opět probíhá úspěšně. Vše je perfektně organizované a přehledné. Pořadatelé pro závodníky letos připravují, dle mého názoru, pořádné překvapení. Ve startovním balíčku je, krom jiného, opět tričko s logem B7. Podobně jako loni je funkční, tentokrát ale od firmy Adidas, a design je opravdu skvělý. Pro někoho maličkost, pro jiného vzpomínka, říkám si, když se na něj dívám. To už ale chvátáme domů, abychom se připravili, odpočinuli si a vyrazili před devátou do Třince.

Stojím na startu – v sobě asi hektolitr kávy a litr Coca-Coly – a začínám s ostatními odpočítávat deset vteřin do startu. Vzhledem k tomu, že stojíme na samém čele, tušíme rychlejší úvodní tempo. Necelá půlhodinka a dostáváme se pod první krpál – Javorový. Ze startu se škrábat tímto kopcem není nic s medem, ale pro ztepilé jedince je to teprve rozehřívačka. Seběh do Řeky a výběh po sjezdovce je klasikou B7 a další příležitostí, jak potrápit stehna a lýtka. Novinka letošního ročníku přichází o kousek dál, kde trasa Long pokračuje na vrchol Ropice a zpět po stejné trase, zatímco Short sbíhá dolů do Morávky.

Se všemi úvodními lahůdkami se vyrovnáváme a pokračujeme podle plánu. Problémy ale na sebe nenechávají dlouho čekat. Sbíháme do Morávky, když v tom slyším ránu, jako když spadne pytel cementu. Okamžitě se otáčím a vidím, že parťák je na zemi. Sice se zvedá, ale pravé koleno je na maděru. „To chce rozhýbat,“ říká mi a pokračujeme dál. Moc tomu nevěřím, ale nasazujeme opět strojové tempo, když v tom rána a třískost, jako když padá lavina. Hned je mi jasné, co se stalo. Na maděru je tentokrát druhé koleno, ale opět „to chce jen rozhýbat“.

Občerstvovačka v Morávce znamená doplnění energie, pár minut vzpamatování se, opláchnutí kolene a pokračování dál. Mimochodem banány na občerstvovačkách jsou nezralé a nesladké, ale melouny a pomeranče to vše vynahrazují. Čas zatím odpovídá plánu, a tak jsme relativně spokojeni. Výstup na Travný je vždy náročný. Buď se vám chce spát, nebo je vám zle, nebo nemůžete, nebo vás nebaví ten nekonečně táhnoucí se krpál. Vše přečkáváme, ale dostává nás sestup. Parťákovi nohy na výzvu „to chce rozhýbat“ rozhodně nepřistupují, a tak se ke dvěma předešlým pádům přidávají další dva. Jeho kolena vypadají jak řezníkova zástěrka po zabijačce, a navíc se přidává rozseknutý ret a dodřený obličej. Když jej vidím na zemi, obávám se nejhoršího. Zapomínám ale na to, že dokáže potlačit bolest i tehdy, když ostatní kolabují, proto se zvedá a pokračujeme dále. Cítím ale, že tempo není již tak zběsilé a začínáme postupně zvolňovat. Přesto se ale nevzdáváme a pokračujeme dál. Zvolnit a zjistit krok je nezbytné, pokud chceme zvládnout následujících 60 kilometrů.

Místy máme problém s orientací, jelikož ne vše je dokonale značeno. Dokážeme se si s tím naštěstí vždy poradit. Několikrát s orientací pomáháme i ostatním a jsme rádi, že v tom nejsme sami. Před výstupem na Velký Javorník je nám jasné, že hranici 16 hodin letos nemůžeme atakovat, zvolňujeme a jdeme na pohodu. Do cíle nám zbývá posledních pár set metrů a oba jsme rádi, že i po čtvrté jsme dali Beskydskou sedmičku.

Každý v rámci svých možností. O to více patří můj obdiv parťákovi, který téměř v padesáti, s rozsekanými koleny, naraženým žebrem, natrhlým rtem, podřeným obličejem a dotlučeným celým tělem dokázal přetnout cílovou pásku. Ne nadarmo je B7 masakrem, jak někteří říkají.

Beskydská sedmička je bez debat náročná. Svou podstatou ale zároveň kouzelná a jedinečná. Z toho důvodu se jí každoročně účastní množství nadšenců (mnohdy stejných), a to jak eliťáků, tak hobíků. Rok od roku se něco zkvalitňuje a zlepšuje. Pro mnohé je tak B7 srdcovou záležitostí. A proč vlastně běhám/e? Proč se do něčeho takového vůbec pouštíme? Jak říkáme u nás, bo je to fajne! Však to někdy zkuste.