Velká gratulace ke skvělému šestému místu minulý víkend na Evropském poháru a hlavně posunutí českého rekordu na 10.000 m na dráze. Jak to probíhalo?

Moira: „Trenér na mne zakřičel, že první kolo na mne bylo pomalé. Tak jsem za to vzala a snažila se dohnat světelného vodiče (světelné značení kolem oválu určující dané tempo, pozn. red.). Asi po kilometru jsem před sebe pustila holky, aby mne vystřídaly. Najednou se přese mne převalilo asi pět holek, utvořila se skupinka, kde jsme se střídaly v držení tempa. Cítila jsem se při tom dobře a od trenéra slyšela, že to je skvělé, tak jsem se to snažila držet. Navíc nás nepředběhla světélka na 32:20, což jsem chtěla běžet. Cítila jsem se natolik v pohodě, že jsem věděla, že to dám. Ani mne neděsily počty zbývajících kol, jako to obvykle mívám.“

Václav: „Já Moiře před startem říkal, že má na čas 32:00–32:15, ona mi nevěřila. Kdyby bylo chladněji, tak to možná mohlo být ještě lepší. To jsou ale drobnosti, jinak se vše sešlo krásně. Taky možná, kdyby se jen vezla a nemusela závod ani na chvíli táhnout. Na druhou stranu si tak udělala vlastní tempovou pohodu a nastavila základní tempo závodu. Je to super a konečně se Moiře povedl výkon, na který cílila.“

Před pár lety jste avizovali – tehdy docela odvážně –, že chcete běhat evropskou, možná širší světovou špičku. A nyní jste v podstatě tam, nebo jste se tomu cíli značně přiblížili. Cítíte, že jste dosáhli nějaké konečné mety, nebo naopak teprve teď začne to pravé ořechové?

Václav: „Pokud bude Moira zdravá, tak to teprve začne. Tomu já věřím.“

Moira: „Já si to taky přeju, aby to nyní teprve začalo. (přemýšlí) Najednou člověku vzroste zdravé sebevědomí, protože si uvědomí, že má na to s těmi holkami běžet. Prostě se musí stát něco podobného zlomového, aby si člověk začal věřit a šel do příštího závodu s vědomím, že se s čelem dá závodit. A ne že se budu bát někde vzadu, protože ony mají lepší časy. A najednou si myslím, že ani není tak daleko desítka začínající časem na 31 minut. Vždyť je to jen devět vteřin! To bylo něco, o čem jsem strašně snila. Najednou to mám skoro na dosah, klidně to může ulítnout už na dalším závodě. Je to prostě náznak, že se s holkami dá závodit a že jsou porazitelné.“

Přes zimu jsi měla zdravotní potíže, které tě omezily v tréninku. O co šlo a jak jsi na tom nyní?

Moira: „Bolelo mne koleno a dlouho jsme nemohli přijít na to, od čeho to je. Až mne doktorka poslala na magnetickou rezonanci a ta odhalila, že na bederní páteři jedna ploténka tlačila na nerv a šlo to do kolene. Fyzioterapeut mi na základě toho dal nějaké cviky a do týdne to bylo pryč. Takže jsem se s tím tři měsíce asi trápila zbytečně. Na druhou stranu – ta pauza mi docela prospěla, mohla jsem jezdit na cyklotrenažeru.“

Václav: „A ještě k tomu víc posilovala. Ono se té objemové a tréninkové práce dá udělat hodně i jinak, není to jen o běhání. Když se správně připraví kondice i jiným sportem, tak si odpočinou od běhu nohy i hlava a o to je pak větší drajv do běhání. Ještě k tomu tématu dalšího zlepšování: Jak si teď Moira zaběhla skvělou desítku, věřím, že bude snazší pro manažera domluvit start v lepších závodech a díky tomu je větší možnost se vytáhnout i k dalším hezkým časům.“

Nyní bude asi obtížné odolat pokušení objíždět řadu závodů, kam budete jistě zváni…

Václav (rezolutně): „Věřím, že nebude (objíždět závody). Bude mít teď závody na I. národní lize v rámci přípravy a potom až Mnichov (maraton v rámci srpnového ME v atletice, pozn. red.).“

Moira (přitakává): „Já jsem byla v pokušení. Chtěla jsem běžet nějakou pětku, protože jsem ji před pár týdny běžela úplně sama. Myslela jsem, že bych chytla nějaký podobný závod, kde bych si to vytáhla na osobák. Ale cílem je nyní maraton a těch týdnů už zase moc nezbývá.“

V Mnichově poběžíš tedy „jen“ maraton?

Václav: „Nyní to tak vypadá, pochopitelně v přípravě se může stát ledacos, pak bychom to museli nějak přehodnotit. Ale v maratonu to nebude jen o individuálním výkonu, ale s trenéry zvažujeme i případný týmový úspěch.“

Moira: „Ono jde i o to, že maraton je hned první den mistrovství. Případná kombinace jít nejdřív desítku a pak maraton by byla možná lepší, ale naopak to je nereálné. Vždyť na desítce přibydou i další velká jména a nejen holky z Evropském poháru. Bude to o dost těžší závod.“

Nemůžu se nezeptat, byť je to již téměř rok. Jak jste vstřebali loňskou neúspěšnou kvalifikaci na maraton na OH v Tokiu?

Moira: „Tohle se plně nevstřebá asi nikdy. To nebylo o tom, že jsem na to neměla. Sešlo se spousta špatných věcí, náhod, které mi nehrály vůbec do karet. Já to prostě moc nechápu. I letos snad dokazuji, byť jsem maraton ještě neběžela, že jsem měla na to běžet mnohem lepší čas, ale všechno se pokazilo. To se týkalo jak Prahy, tak předtím Belpu. Tam posunem termínu zmizela i konkurence. A Praha to vše dovršila. Ona nás spousta lidi kritizovala, že jsme amatéři, že to běžíme podle hodinek, ale my jsme se na té trati neměli šanci něčeho chytit. Ani jsme pořádně nevěděli, jak bylo dlouhé to kolo, že to nejsou tři kilometry, ale že to je kratší… Já dodneška pořádně nechápu, co jsem komu udělala, že se mi to takhle všechno sešlo.“

Václav: „Ale už je to za námi… Moira má pořád dost času, vždyť maratony může dobře běhat klidně i ve 40 letech. Loni to bylo tak, že udělala v maratonu skok, splnila limit, ale tři holky to zaběhly lépe. Nás to posunulo v tom, že jsme rozšířili tým, který se o Moiru stará. I mně se usnadnila práce v tom, že už nemusím řešit třeba PR a přihlašování na kvalitní závody.“

TRÉNINKOVÁ FILOZOFIE

Moira odchází trénovat, v rozhovoru pokračujeme s koučem.

Překvapilo mne, jak je Moira drobná. Jak může takové tělo vydržet maraton, a ještě v takovém tempu?

„Vytrvalec nesmí být vychrtlý, musí pracovat na běžecké síle a unést se. Někteří trenéři se to snaží hnát směrem přes hubnutí, ale dlouhodobě je to strašná chyba a je to nebezpečné. Holkám pak třeba odejde menstruace, navíc je to zdravotní časovaná bomba do budoucna, kdy se to může projevit ve zraněních a nemocech.“

Co je tedy tou hlavní myšlenkou, o kterou se nejen v tréninku Moiry opíráš?

„Je to dlouhodobá vize. Každý trenér by si podle mne měl říci, co chce se svým svěřencem udělat za pár let, a přemýšlet i o dalším životě svěřence. Jsem nadšený z toho, že se nám to s Moirou zatím takto daří. Na současnou úroveň se dostala postupně. Že by tréninky před třeba čtyřmi lety byly nějak podstatně jiné, to nejsou. Co je ale velký rozdíl, že teď má podstatně víc času na trénink, protože je ve Středisku (vrcholového sportu, pozn. red.). Uklidnila se jí hlava, opravdu se tréninku, regeneraci a soustředění může věnovat na 100 %. Každá věc, která se jí v kariéře nepovedla, ji posunula dál, což hodně lidí moc neumí a neunese. Třeba se poprvé zraní a hodí trénink a závodění za hlavu a jdou dělat školu nebo práci. To neříkám, že by bylo špatně, i Moira má dodělanou vyšší odbornou školu, co chtěla dělat, tedy grafiku. Důležité je věřit ve své sny, opravdu tomu věřit, čeho chci dosáhnout, a ne se na to po jednom, dvou nezdarech vykašlat.“

Živíš se jako obchodní technik přes výtahy, máš tři děti, jako trenér dáváš svým svěřencům hodně pozornosti… přesto stále sníš o dobře zaběhnutém maratonu.

„Bohužel času na můj trénink je hodně málo, takže to teď není aktuální. Ale rozhodně jsem své sny neopustil.“

Aktuálně má Česko čtyři vynikající maratonkyně, každá má jiného trenéra, vesměs mladé kouče. Víte navzájem o sobě?

„Honza Pernica, Vláďa Bartůněk i já jsme před pár lety byli soupeři na středních tratích, takže se známe hodně dobře, i dnes jako trenéři. Možná kdybych já trénoval Terku Hrochovou nebo Marcelu Joglovou, tak by to tak nefungovalo, vždy si musí trenér sednout se svěřencem. Teď jsme se potkali v Melgu s Terkou a několik tréninků běhaly holky společně. Asi to není na dlouhodobé společné trénování, protože například právě Terka potřebuje běhat volné běhy jiným tempem než Moira, ale bylo by to příjemné zpestření. Něco jiného je Eva Vrabcová a její manžel Martin, kteří přišli z úplně jiného sportu a skoro se nimi neznám.“

Dokázal bys říci, v čem se shodujete a v čem jste naopak jiní?

„Shodujeme se podle mne v 90 % věcí. Všichni jsme vyšli z domácí školy a jen pokukujeme do světa, kde jsou jaké nové trendy. Asi se shodneme v tom, že u vytrvalců je třeba minimálně pět, ale spíš až deset let tréninkové práce, aby mohly přijít nějaké větší výkony. Vyvarovat se ideálně co nejvíce nemocem a zraněním. Někteří zkušenější trenéři třeba razí teorii, že kolo nebo plavání běžce zpomalují, že to není dobré. Nynější trendy jsou spíše opačné – když svěřence něco bolí, je dobré sportovat jinak. Kolo, plavání, uděláš si kondici jinak a následně skočíš velice rychle zpět do tréninku a můžeš se výkonnostně posunout dál.“

Co těch zbývajících 10 %, kde se rozcházíte?

„To jsou nuance v tréninku, například v kvalitě. Já mám rád někdy kratší úseky s velice krátkou pauzou a někdo jiný naopak dává delší úseky s delší pauzou, ale naběháme daného tempa podobné nebo stejné množství. Co vím, tak Vláďa třeba dává Terce delší úseky v ostrém tempu. Dost se to odvíjí od toho, co každému svěřenci sedí. Důležité je, aby tréninku oba věřili. Také musí hlavně chtít víc svěřenec než trenér. Když je to opačně, je to za mne špatně a dlouho to bohužel nebude fungovat.“

Zažili jste někdy s Moirou, kdy zapochybovala?

„Ano, měla chvíle, kdy váhala, jestli jí ta tréninková dřina a odříkání stojí za to. Naštěstí už je to pár let pryč, teď už to překonala. Po hodně dlouhou dobu ji hlavně podržela její rodina (matka Miriam i otec Eddie jsou oba bývalí špičkoví vytrvalci a bratr Gerron, který patří do dnešní širší běžecké špičky, pozn. red.). Tehdy nemohla trénovat dvoufázově, protože na to neměla čas. Studovala a musela chodit na brigády. Dnes je motivovaná výborně. Vidí, že potenciál se mění ve skutečnost, a i když to dříve cítila, nyní může naplňovat své sny.“

Co obnáší ona podpora, vyjma psychické?

„Ve věku od 20 do 25 let ji podporovala jen rodina, domácí oddíl Spartak Praha 4 a reprezentace. Od té vždy spravedlivě dostala, co si tabulkově vyběhala. To mohla použít na další přípravu.“

Abychom si udělali představu o finanční podpoře, o jakých částkách od státu se bavíme?

„Svého času to bylo třeba 40–50 tisíc ročně, za což si mohla Moira dovolit dvě soustředění. Jedno na podzim na Friesých boudách v Krkonoších, na jaře jsme pak jeli do italského Melaga, většinou oboje bylo na dva až tři týdny. To bylo v podstatě vše. Věci jako fyzioterapii si musela platit sama. Vezměte si, že už byla ve věku, kdy by si potřebovala vydělávat prací, ale ona potřebovala hlavně čas na trénink. Bohužel podobné období musela mít a možná ještě nyní má i Terka Hrochová, přitom byla na olympiádě a potenciál je u ní s ohledem na věk také obrovský.“

Spolupracujete s Moirou 12 let. Co to dalo tobě?

„Když má trenér dobrého svěřence, tak s ním trenérsky roste. Dobrý závodník formuje trenéra a jsou s tím spojené obrovské zkušenosti a emoce, které potom může využít při trénování dalších svěřenců. To už mi říkával Honza Škrabal, první kouč Kuby Holuši. Zároveň jsem si doplnil trenérské vzdělání. Mne dřív studium trenérství úplně nelákalo, spíš jsem jen skládal dohromady střípky, co jsem si kde přečetl, viděl a nastudoval. Během trénování výkonnostních sportovců včetně Moiry jsem si postupně zvyšoval trenérské vzdělání od trenéra 3. třídy až po absolvování trenérské školy s licencí trenéra 1. třídy. Další věcí je posun v trenérském uvažování nad individuálními potřebami svěřenců.“

Říkáš, že je třeba, aby byla v souladu trenérská vize a současně na to byl svěřenec mentálně připraven. Chtěli jste být před dvěma lety v evropské špičce, to se daří. Kam směřujete nyní?

„Mně by se líbilo hezké umístění na olympiádě, to bude za dva roky. Pak jsem Moiře říkal, že by bylo dobré mít rodinu, že v životě není jen běhání. Může mít ve třiceti dítě a pak se zase vrátit k běhání, pokud bude chtít. Nyní například Kristiina Mäki ukazuje holkám cestu, že s prckem jde vrcholově sportovat i v běhu. Skoro věřím, že to hodně holkám pomůže uvolnit se a vyčistit si hlavu, ale je tam jistě i velká porce odříkání. Musí dobře fungovat rodina okolo, aby měla sportovkyně čas na trénink.“

Když se ještě vrátím k té dosavadní vizi. Co to přesně ve vašem pojetí znamená být v širší světové špičce?

„Ono to není jen o jednom povedeném závodě. Je super, že se jí povedl i půlmaraton, ve kterém je nyní tuším 13. v tabulkách. Když bude zdravá, čas ukáže, kam až se může posouvat výkonnostně. Když běloška zaběhne maraton mezi 2:22–2:26, tak už je to ve světě hodně vidět a věřím, že Moira na tyto mety určitě má. Z toho půlmaratonu, co nyní zaběhla, by to mělo těmto časům odpovídat. Otázka je, jestli na to dozrála hlavou, to si myslím že směrem k maratonu ještě není úplně stoprocentní a potřebuje na královské distanci ještě načerpat více zkušeností.“

Ale tajný sen má…

(směje se) „Chce porazit svého taťku! (ten zaběhl 2:23:47 a drží rodinný rekord, pozn. red.) Ale teď je tím cílem Mnichov a hezké umístění tam. Když se povede počasí a nebude úplné horko, tak se pokusit o český rekord (ten drží Eva Vrabcová z Berlína 2018 a má hodnotu 2:26:31, pozn. red.).“

Co to znamená horko? V srpnu asi vyšší teploty budou.

„Mluvíme o nějakých třicítkách, to by se pak nešlo na časy, ale spíše na umístění. A být tam do osmého místa by bylo úplně super.“

POHLED POD POKLIČKU

Jak případnému horkému počasí uzpůsobujete přípravu?

„Máme nyní sezení s Jirkou Dostalem (z Centra sportovní medicíny, dalším členem širšího týmu kolem Moiry, pozn.red.), chceme si společně nastavit plán na sedm týdnů, než pak Moira pojede na finální přípravu do Livigna. Možná budeme dělat tréninky v poledne, jako hlavní fázi, aby si už na ty možné podmínky zvykala.“

Necháš nahlédnout do skladby přípravy?

„Teď má pár dnů odpočinek po závodě, pak ji musím trochu zbrzdit volně naběhanými kilometry. Takže během dvou dnů naběhá cca 70 km. Pak začneme systematickou přípravu k jednomu z vrcholů sezony. Postupně budeme kilometráž navyšovat až na 200 km za týden, pak budou dva týdny v maximální kilometráži a potom už půjdeme zase do větší kvality a temp. Průměrná kilometráž bude cca 160 km za týden a počítám s 12–17 tréninkovými jednotkami za týden. Kilometráž není to nejdůležitější, Moira bude i jezdit na kole, posilovat a regeneračně plavat.“

Čím vším se při tréninku řídíte?

„Trénink stavíme na třech proměnných: tempo, vzdálenost a pocit. To platilo a platí od samého začátku doteď. Poslední dobou do toho Moira zapojuje občas i měřič srdečního tepu, ale podle tepů se moc neřídím, to jen v pauzách porovnávám tep po doběhu a pak po minutě, abych viděl, jak rychle se tep snižuje. Ale to nejzásadnější je pro mne pocit, to se ukazuje i mezi středotraťaři. V běžecké špičce se jede vždy na to, co člověk nejvíc vydrží, a nekouká se v kvalitních trénincích na tepy nebo na laktát. To jsou jistě dobré ukazatele, ale ve finále se někdy blbě vyspíte, vše je super, ale prostě trénink nedáte dle představ. Anebo naopak. Kontrolní měření samozřejmě občas také děláme, ale tou hlavní bernou mincí je pro mne pocit svěřence. Spoléhám i na své trenérské oko. Trenér může svěřence podpořit k vyššímu úsilí, nebo naopak ubrat na intenzitě.“

Proč nesledujete watty?

„S watty jsem nikdy zatím nepracoval a spíš toto měření vidím u cyklistů. Jak porovnám volný běh po rovném asfaltu a třeba volný běh v terénu? Na to je mnohem lepší ten pocit. Ten může být stejný, a přitom se tempo může výrazně lišit. Pocit je důležitý i z toho hlediska, že se naučíte vnímat sami sebe, své tělo. Když vidím někoho běžet se sluchátky na dráze, tak si říkám, jak může vnímat svůj dech, své tempo, jak dopadá… Špičkový norský běžkař Johannes Klæbo třeba říká, že si nikdy nebere ani na volné vyjížďky sluchátka do uší, protože se pak neuvolní a neslyší křupat sníh pod běžkami.“

Jak to řešíš, když to třeba Moiře zrovna ten den moc nejde? Pocitově jí trénink nesedí?

„Já mám většinou na společné tréninky připraveno více variant na rozvoj toho, co chci rozvíjet. Například podle rozcvičení nebo i prvních úseků pak volím standartně ze tří možností podle toho, jak Moira vypadá a jak se cítí. Ve finále pak naběháme vždy stejný objem a stejnou intenzitou, ale třeba jen měníme pauzy aktivní a pasivní mezi úseky. S tím se dá hodně hrát. Samozřejmě u takového tréninku musím osobně být.“

Hodně lidí si sleduje VO2max a TFmax. Prozradíš hodnoty Moiry?

(zamyslí se) „My na běhátko chodíme dvakrát do roka, ale VO2max z běhátka úplně neodpovídá tomu, co je člověk v reálu schopný vytáhnout. Ale řeknu hodnotu VO2max 60 ml/kg/min (hodnota udává maximální množství kyslíku, které tělo dokáže využít během fyzické aktivity, pozn. red.). Co se týče maximální tepovky, tu má hodně přes 200. Na běhátku se dostala k 190/min. Samozřejmě se bavíme o nějakém konci zóny při daném testu. Při tréninku pracujeme s rychlostí poklesu tepové frekvence – po doběhu a po minutě, dvou, třech. Když byla Moira mladší a začínala s vytrvalostním tréninkem, i minutu po doběhu měla vysoké tepy, cca 160, ale přitom pocitově a vizuálně bylo všechno v pořádku. Chtělo to v tom věku hodně dlouhé pauzy a reagovat hned.“

Pro zajímavost, nyní při té dráhové desítce na Evropském poháru, kde se s tepy pohybovala?

„V závěru určitě někde u toho maxima, to šla na hranu možného i ve svém vnitřním prostředí. Poslední kilometr běžela za 3:04. Důležitá je pro maximální výkon i psychická připravenost, aby byla Moira v daný moment ochotná a připravená podat maximální výkon.“

Zahledí se na svého svěřence běžícího na dráze.

„Hele, jak běží v záklonu.“

Třeba mu to tak vyhovuje?

„Jasně, každý máme svůj stereotyp. Každý máme jinak dlouhé nohy, jinak rozložené svaly, dýcháme jinak, v jiné pozici.“

Řešíte toto s Moirou?

„Pořád ji cepuju! V technice jsou pořád rezervy. Moira hodně máchá rukama. Každý máme svůj unikátní styl, kterým běháme, ale chce to svěřence upozorňovat, aby byl pohyb efektivní. Správná technika běhu je hodně důležitá. Pokud budete dlouhodobě běhat úseky přes patu, zaděláte si na problémy. Dvojí práce kotníků je základem běhu, dopadnout na přední část chodidla, odpružit a odrazit se.“

A dovolí to nové karbonové boty?

„Karbonky hodně ženou běžce přes špičku a pomáhají. Závodníkovi hodně pomůžou v efektivitě běhu a šetří organismus, ale když v nich někdo neumí běhat nebo nemá kondici na vysoký náklon, může to být spíš kontraproduktivní. Může ho něco začít bolet někde, kde by to nečekal.“

Někde jsi říkal, že trénujete sportovní dýchání. Co si mám pod tím představit?

„To máme od Vojty Hačeckého, který dýchání s Moirou cvičil. V pozicích třeba vkleče nebo vleže se člověk prodýchává do různých partií těla. Jsou na to zahraniční studie, že třeba po roce tréninku to může mít efekt na vitální kapacitu plic a jiné funkční parametry. Vtipné je, že Moira to dohnala do extrému a natrhla si tak bránici…“

Jako fakt?!?

„Musela to být asi kombinace posilovny, sportovního dýchání a těžšího fartleku, který absolvovala. Bylo to po MS v Gdyni v roce 2020. Bolelo jí to všude na hrudníku, bolest střílela i do břicha. Týden nebyla schopna nic dělat. Naštěstí se velice rychle podařilo odhalit příčinu a reagovat správnou léčbou.“

PŘÍPRAVA NA MISTROVSTVÍ EVROPY

Moira je nyní na vysoké výkonnostní úrovni. Bude dál běhat sama? Neprospělo by jí mít k sobě rovnocenné běžce či běžkyně?

„Moira je spíš introvertní člověk, takže třeba běžecká soustředění docela ráda absolvuje i sama. Navíc má kluky ze skupiny, kteří jí s tréninkem někdy pomůžou. Před ME na soustředění ve zmíněném Livignu s ní bude celé tři týdny brácha Gerron, to jí hodně prospěje. S holkama je to složitější, protože si každá na této úrovni potřebuje jít svým zajetým tempem a systémem tréninku. Bavil jsem se s Vláďou Bartůňkem a Honzou Pernicou, jestli by se daly udělat nějaké společné tréninky, ale zatím se to moc nepovedlo.“

A nemívá třeba problémy s tím pak po individuální přípravě přijet na kvalitní závod a vidět najednou své soupeřky?

„Obavy mívala Moira spíš dříve, když byla mladší. To jsem ji pak musel uklidňovat a motivovat, že má natrénováno a ať si věří. Teď už má hlavu na výborné závodní úrovni a je profesionálem každým coulem. Například teď na Evropském poháru o sobě neměla pochyby a zazávodila parádně.“

Je to vidět i jinde ve sportu, a nejen tam, že Češi moc silné sebevědomí nemáme.

(přitakává) „My jsme tady takoví spíš bojácní. Zdravé sebevědomí je hodně důležité. Musíte věřit tomu, že jste udělali maximum, máte natrénováno a že na to máte v závodě v daný den to vše prodat. Bez toho to ve sportu ani v životě nejde.“

Moira se opět po tréninku připojuje k rozhovoru

Moira: „Jak jste se bavili o tom běhání s jinými holkami, teď jsme třeba v Melagu běhaly s Terkou Hrochovou a nebylo to špatné! Ono to není o tom běhat pořád spolu, ale bylo to najednou fajn mít vedle sebe někoho, kdo ti stačí a je schopný s tebou klidně odběhat všechno.“

Já vím, že to je i dáno finančními možnostmi. Ale čistě hypoteticky, kdyby se najednou objevil štědrý sponzor, začali byste něco v tréninku dělat úplně jinak? Třeba pobyt v Africe?

Moira: „My jezdíme do Melaga a Livigna a já mám zjištěno, že mi to stačí, že mi krvinky vylétnou nahoru už po třeba třech týdnech. A ani mne to moc neláká (do Keni) kvůli tamním podmínkám a hlavně jídlu. Spousta lidí tam udělá nějakou chybu a přijede pak domů o pět kilo lehčí. A bydlet v něčem lepším zase hodně leze do peněz.“

Ještě využiju toho, že se Moira připojila, a vrátím se k otázce pocitu během tréninku a závodění. Ty vypadáš, Moiro, že nemáš problém najít motivaci.

Moira: „Nebylo tomu ale vždy. Měla jsem období, a to bylo tehdy, když jsem potřebovala odejít z dráhy, že mi hlava nepomáhala. Ani to nebylo o fyzičce, že by mi to tehdy nešlo, ale prostě mne to nebavilo. Nyní to mám právě naopak. Jsem hodně naspeedovaná, nebo spíš řeknu, že jsem našla takový klid a tím i důvěřuju všemu tomu procesu. Jdu na závody, věřím tomu a ono se to tak taky stane. Moc se nestresuji, už se umím i na závody těšit, a ne se stresovat. Chtít jít pro daný čas a ne řešit startovku, kdo je lepší a kdo mne předběhne. To mne v minulosti vždycky stresovalo.“

Směrem k srpnovému Mnichovu, co by byl podle tebe dobrý výsledek? Čas? Umístění? Známé jméno, které bys porazila?

Moira: „Určitě půjdu primárně na umístění. Podmínky se zatím nejeví ideálně pro to, aby se běželo na časy. Chci si tam hlavně hezky zazávodit a porvat se o co nejlepší umístění.“

Václav: „Na takové velké mezinárodní akce si jede člověk primárně zazávodit, tedy pro co nejlepší umístění v celkovém pořadí. Když teď Moira viděla, že skončila šestá na Evropském poháru a že se s holkami běžet dá, nebudeme říkat, že umístění do dvacítky je dobré. Eva Vrabcová v Berlíně taky říkala, že si jde zazávodit, a bylo z toho krásné třetí místo. Kdyby se závod podařil, věřím, že má Moira šanci na umístit v první desítce.“

Moira-Catherine Stewartová

• narozena 9. června 1995 v Praze
• matka Miriam i otec Eddie patřili k domácí vytrvalecké špičce (Eddie ve Velké Británii, odkud pochází)
• již od jejích 15 let ji ve Spartaku Praha 4 trénuje Václav Janoušek, www.365runplan.cz
• držitelka českých národních rekordů v půlmaratonu (1:10:14 – 27. března 2022, Istanbul) a na 10.000 m na dráze (32:08,96 – 29. května 2022, Pacé, Francie)
• devítinásobná mistryně republiky na dráze, dvojnásobná v krosu
• šestá na Evropském poháru v běhu na 10.000 m v květnu 2022
• na svém kontě má dva maratony, loni jí jen těsně unikly OH v Tokiu
• vystudovaná grafička, dříve se věnovala street dance