S jakou strategií jste do závodu nastoupila?

„S Vítkem Pavlištou, který mi dělal vodiče, jsme se už před týdnem domluvili, že rozvrhneme tempo na čas 32:30, ale že ještě uvidíme podle počasí a dalších okolností.“

A okolnosti se změnily?

„Jak jsem se dověděla, že bude startovat ta Francouzka, rozhodla jsem se první půlku rozběhnout svižně.“

To hlavně kvůli francouzské soupeřce?

„Hlavně proto, že druhá polovina trati je v Praze těžší, jsou tam kostky, otočka, která zpomaluje, a jedno rozbíhání do kopce. Člověk si tam taky musí dávat pozor, kam šlape, hlídat městskou dlažbu a tramvajové koleje.“

Jak intenzivní byla na trati vaše komunikace s Vítem Pavlištou?

„Vítek mi průběžně říkal časy, já sama se za celou dobu podívala na hodinky jenom dvakrát. Já jsem mu jen odpovídala, jak se cítím. Do první pětky to bylo velice dobré, on mě spíš krotil, ať neblbnu, že to prý chci kopat zbytečně moc. Ve druhé půlce trati jsem mu zase dvakrát řekla, ať zvolní, že mi utíká.“

Kdy jste si začala být jistá, že si běžíte pro národní rekord?

„To bylo zase díky Vítkovi. Na devátém kilometru mi řekl, že už to na rekord je. Pak jsme slyšeli moderátora, který to potvrdil. Věřila jsem tomu a taky jsem to tak cítila.“

Jaký byl triumfální návrat na náměstí Republiky mezi dav nadšených fanoušků?

„Musím říct, že posledních asi dva a půl kilometru jsem si hlavně přála být už v cíli. Pohledem jsem odpočítávala každý metr. A lidi vytvořili opravdu skvělou atmosféru.“

Podmínky pro běžecké závody se v sobotu po půl osmé večer zdály být skoro ideální…

„Já jsem lepší podmínky při Birellu v Praze nezažila. Nebylo zdaleka takové vedro jako loni, ani nebyly třeba mokré a kluzké dlažební kostky. Vlastně ani vůbec nevím, jestli foukal vítr, protože když bylo potřeba, schovala jsem se za Vítka.“

Co jste si uvědomila bezprostředně za cílovou čarou?

„Jako první mi naskočilo, že je to národní rekord. To ostatní pak dojíždělo postupně.“

A teď, s odstupem několika hodin, „dojíždí“ vám třeba to, že brzy můžete silniční desítku zaběhnout ještě rychleji?

„S trenérem (Vladimírem Bartůňkem) jsme se shodli na tom, že máme na to tlačit čas ještě dolů. Je to moje přání a chci to zkusit.“

Na této trati jste posunula hodnotu českého rekordu dvakrát během jedné sezony. Nestane se náhodou silniční běh na 10 km vaší nejoblíbenější disciplínou?

„Desítka je příjemnější než maraton, ten je příliš dlouhý, ale samozřejmě maraton zůstává mojí hlavní tratí. Nejsem dostatečně rychlá na to, abych byla konkurenceschopná na tratích, jako je desítka. Ale už je to pro mě dobrá běžecká trať, ne jako třeba patnáctistovka na dráze, tam je to za trest.“

Jak jste se za výkon na Birell Večerním běhu odměnila?

„Odměnou pro mě bylo, že jsem nedostala vynadáno od trenéra v rámci jeho klasických poznámek k výkonu. Takže dobrý.“

A měla jste po tak náročném závodě vůbec chuť jídlu?

„Protože jsem byla až do čtvrt na jedenáct na dopingové kontrole, už jsem nevymýšlela nějakou složitou večeři. Snědla jsem hrušku, banán a přesnídávku. Večeře byla taková improvizovaná.“

Na jak dlouho si teď odpočinete od závodů?

„Hned v neděli běžím na závodech Jihlavského půlmaratonu, ale ještě nevím, na které to bude trati (běžela smíšenou štafetu, pozn.red.). Trenér už ano, ale neprozradí mi to. Je to moc příjemný závod, mám to tam moc ráda. Určitě je to pro mě v rámci tréninku lepší, než kdybych vyrazila sama běhat někam do lesa.“