Pokořitel přetěžkého Spartathlonu, velký organizátor a dříve i úspěšný podnikatel. A také otec, který se musel vypořádat se ztrátou dcery Katky, Miss aerobik 2006, a otec dvojnásobného mistra světa v kickboxu Jáchyma, nyní lékaře ve FN Plzeň.

To vše a mnoho dalšího jej zformovalo v jednu z nejpozoruhod­nějších osobností po sportovní, ale i lidské stránce: Duše známého Baroko Maratonu, který vždy první sobotu v září přiláká do Plas tisícovku milovníku běhů v přírodě. Člověk, který se i s blížící se šedesátkou nebojí blbnout s klukama, občas nesnesitelný svou tvrdohlavostí a zarputilostí, organizační a manažerský talent, který se z hodiny na hodinu nadchne pro myšlenku pořídit si psího miláčka a zanedlouho jej má doma, naučí ho běhat, aby měl s kým řešit při dlouhých štrekách po lesích zákonitosti a taje života. Běhoživota.

Parta, která miluje syrovost

Trochu monotónní práce prázdninového převozníka je pro něj trochu odpočinkem po náročném období a také splynutím s přírodou, která jej dobíjí. Rozhodně ne způsobem obživy. „Každý manažer, nebo třeba i pracovník ve speciální pedagogice, kde nyní působím. by měl občas vyrazit do normálního světa, aby si uvědomil, že ten pocit ‘všechno vím, všechno znám’ prostě neplatí,” říká s nadhledem a úsměvem.

Jeho příběh však není jen o individuálním hledání klidu. Je o partě „příroďáků”, která za posledních dvacet let nenápadně, ale zásadně přepsala běžeckou mapu západních Čech. A o tom, že největší zážitky se neodehrávají na stupních vítězů, ale i u piva po závodě, kde se všechno to úsilí promění v čistou radost z bytí. Něco ve smyslu otřepaného “cesta je cíl”. I když i toto přísloví se jeví Kosťovi jako trošku sebestředné, individualistické.

DNA skupiny organizátorů Baroka, K6, Kořenů a Běžeckého poháru Plzeňska je definováno absolutním nadšením a odporem k byrokratické upjatosti. Jsou to lidé, kteří jsou schopni běžet z Hřenska na Sněžku nebo od moře italské Savony na Mont Blanc bez rezervací v hotelech. Lidé spící pod stromem, když už nohy vypoví službu.

Klíčovou postavou je Miroslav Štefl, „příroďák” tělem i duší, který stojí za architekturou tratí Baroko Maratonu. Sám absolvoval expedice z nejnižších do nejvyšších bodů kontinentů. Marketing a komunikaci s ultravytrvalci při Ultra festivalu K6 v Konstantinových Lázních z dvaceti zemí světa drží pevně v rukou Martin Liška, zatímco Milan „Kyťa” Urban se stará o to, co běžci milují nejvíc – o poctivou kuchyni, za kterou se do Konstantinových Lázní mnozí vracejí možná raději než za samotnými kilometry. Tuto čtveřici doplňuje Zdeněk „Benny” Beneš, ředitel festivalu K6, o kterém Kosťa humornou nadsázkou říká, že je to „brouk Pytlík všeho druhu”.

A jak popisuje sebe? „Jsem ten, který to vždycky rozjede a pak se šikovně stáhne dozadu, vše sleduje, a když je nějaký průser, tak zasáhne.” Opět ta jeho přehnaná skromnost, ve skutečnosti má organizační a manažerské vlohy. Navíc je klíčová i jeho schopnost potlačit vlastní ego ve prospěch týmu a komunity. Nechce být vidět jako solitér, ale jako součást party borců, kteří dokázali, že s pořádnou porcí nadšení lze vybudovat věci, které lidem mění životy.

Maraton pod tři po čtyřicítce

Za Kosťovým klidným úsměvem a dlouhým vousem zdobenou tváří se skrývá impozantní sbírka více než 50 maratonů, desítky půlmaratonů, desítky ultramaratonů. V roce 2011, v pětačtyřiceti letech, si usmyslel, že pokoří magickou hranici tří hodin na maratonské trati. Pro běžce, který začal soustavně trénovat až po třicítce, šlo o ambiciózní metu odporující běžným fyziologickým předpokladům.

Opřel se do přípravy. Po několika útocích na magickou hranici tří hodin, která mu vždy utekla o minutku, dvě, zrušil dny odpočinku a do svého denního průměru 10 až 12 kilometrů vložil bolestivé úseky, pyramidy a tempové běhy. Ale, hlavně, klíč k úspěchu nenašel jen v nohách, ale především v „hlavě”, když při svém posledním pokusu o dosažení vysněného času na pražském maratonu vsadil na učebnicemi doporučovaný negativní split – první polovinu nesměl běžet rychleji než za 1:25, aby mu v závěru nedošly síly.

Výsledný čas 2:56:52 byl důkazem, že to jde i po čtyřicítce. Ten rok si udělal osobáky i na poloviční trati a na desítce. A pak že rychlost veterány opouští!

Kosťova životní cesta je však hluboce poznamenána rodinnou tragédií – ztrátou dcery Kačky, která podlehla zákeřné nemoci ve svých 28 letech. Léčba pomocí alternativní medicíny a energií prodloužila dceři život o několik let, řádově více než předvídala klasická medicína. Našli se tací, kteří nechápali, kritizovali, odsuzovali. Dodnes je vděčný lékařům, kteří to naopak pochopili, ptali se, zajímali a pomohli v posledních chvílích.

Právě v běhu na hraně fyzických možností nyní nachází prostor pro setkání s energií Katky, s její silou zvládat těžké chvíle, o kterých nemluvila, mlčky s úsměvem bojovala.

„Když jsem fakt na dně, tak si s Kačkou povídám: ‚Káťo, pošli mi trošku energie,’ a ona pošle, a nebo taky ne, kdo ví. Třeba je to placebo…” svěřuje se s odzbrojující upřímností o svých rituálech při extrémních závodech, jakým byl Spartathlon 2018.

Rodinná pouta a milá překvapení

V Řecku, mimochodem, zažil velice dojemnou chvilku. Tehdy tam v příšerném hurikánu Zorba, mokrý a prochladlý na kost, byl rozhodnutý vzdát, a aby zamezil zbytečným telefonátům, chtěl předem informovat svou rodinu. Tehdy mu syn, student medicíny, do telefonu řekl: „Tati, vydrž ještě hodinu a až pak to vzdej.”

Kluk, který sám nikdy nic nevzdal, věděl, co říká. A to se následně ukázalo i jako rozhodující impuls k dokončení 246 kilometrů dlouhé pouti k soše Leonida.

Nic netušící a dost unavený Kosťa se chvíli rozčiloval, že mu telefon nevzala jeho manželka, ale přeci jen pokračoval. Když se blížil k další občerstvovačce, kdy chtěl závod ukončit, měl pocit, že už i blouzní: “Kosťo, ještě kousek,” slyšel zřetelné hlasy ženy Šárky, bráchy a kamarádů.

Ne, nebyl to přelud.

Rodina jej chtěla překvapit, a jakmile se v Praze odlepilo od země jeho letadlo, jeho nejbližší se rovněž vydali směr Atény. Kosťa neměl o ničem tušení.

Silný moment. Neskutečná podpora jeho nejbližších. Spartathlon samosebou dokončil a v cíli políbil nohu krále Leonida, rituál, pro který borci trénují celý rok, nehledě na únavu a nečas. A také největší moment jeho závodní kariéry.

Ultra jako čistý sport bez chemie

Zatímco silniční maraton byl pro Kosťu testem disciplíny, svět ultra běhů představuje návrat k absolutní svobodě. Ono specifické DNA jejich party vylučuje precizní plánování logistiky, rezervace hotelů nebo doprovodná vozidla. „Příroďák” v jejich pojetí znamená běžet, dokud tělo může, a pak se prostě vyspat pod stromem v lese nebo v příkopu u cesty.

Tento vztah k ultra je u Kosti hluboce spirituální a etický. Ostře se vymezuje proti rozmáhajícímu se nešvaru v ultra komunitě – užívání léků na tlumení bolesti během závodu, které považuje za formu dopingu a zradu na vlastní čistotě. Pro něj není ultra o chemickém otupení smyslů, ale o totálním vyčerpání, v němž paradoxně nachází nejvíce energie. A jakési čistoty, kterou ani sám nedokáže definovat.

Parta kluků z okolí Plzně a Plas dokázala vytvořit ekosystém závodů, který nemá v republice obdoby. Nejde jen o Baroko Maraton s jeho tisícovkou účastníků a specifickou atmosférou, ale i o Běžecký pohár Plzeňska, mezinárodní ultrafestival K6 nebo akci Kořeny, navazující na legendární „Den cesty”.

Historie Baroko Maratonu v Plasích začala před dvěma dekádami, nenápadně na Silvestra, kde u stolu sedělo pět kamarádů. Dnes tato akce každoročně přitahuje 800 až 900 běžců. Pro českou ultra špičku, včetně Radka Brunnera, se stal Baroko Maraton dokonce neoficiální, ale klíčovou součástí přípravy na zmíněný Spartathlon.

Kosťa pravidelně zdůrazňuje, že akce stojí na práci přibližně 150 dobrovolníků, kteří celý rok pracují na tom, aby běžci při vstupu na Velkou louku a především na trati cítili unikátní energii komunity.

Kromě velkých festivalů parta rozvíjí i minimalistické formáty. Akce Kořeny je 24hodinový běh, kde si účastníci sami řeší trasu, jídlo i vodu. „Běží, kam chtějí, a když po 24 hodinách skončí, jen pošlou SMS, kde právě jsou,” popisuje Wiesner syrovost tohoto formátu. Loni trať měřila 150 km a v polovině čekal pivovar s gulášem otevřený uprostřed noci.

Tento přístup k běhání, zbavený komerčního nánosu, je to, co všichni kluci, šéfové výše zmíněných akcí, považují za hlavní smysl jejich snažení stmelující prvek.

Kosťova cesta od úspěšného podnikatele k vychovateli v diagnostickém ústavu zrcadlí jeho pohled na svět, který musí být vyrovnaný. Své životní zkušenosti vložil bez bázně do knihy „To (ne)dáš!“, která není technickým návodem ultraběhu, ale inspirací pro každého, kdo se zrovna třeba necítí ok.

Dnes, když běhá po lesích se svou bílou švýcarskou “ovčandou” Ennie (Aničkou), která je podle jeho slov už dávno lepší běžkyní než on, ztělesňuje životní filozofii, kterou vtiskl i do své knihy: „Raději shořet než vyhořet”.

Parta, jejíž součástí Kosťa je, nejsou jen organizátoři závodů. Jsou to pořád duší kluci, kteří se nezaleknou ani těch nejbláznivějších nápadů, třeba i u piva. A dělají vše pro to, aby tyto nápady zrealizovali. Jaký bude ten další? Netušíme. Držíme palce, aby vydrželi co nejdéle u těch současných.