Tesco Night Grand Prix: Atmosféra mě pohltila

Registrace přes internet byla hodně pohodlná a při vyzvedání startovního čísla den předem jsem ani nestál žádnou frontu. Doma jsem rozmýšlel, v jakém oblečení poběžím. Nakonec se volba dlouhé Moiry, reklamního trička a dlouhých kalhot, ukázala jako správná. Na Staroměstské náměstí  jsem dorazil asi deset minut před startem. S kamarádem jsme začali postupovat Celetnou pomalu dopředu. 

Ten dav lidí mě trochu děsil. Čekal jsem, že budu při běhu pořád o někoho zakopávat. Ale jinak byla nálada na startu výborná, nikdo nevypadal nervózně a já se těšil, až to začne. Bylo odstartováno, ale to se nás (50 m od startu) vůbec netýkalo. Kdyby z reproduktorů nespustila Má vlast, tak bychom to ani nevěděli. Zhruba po minutě jsme vystartovali i my. Má obava ohledně zakopávání se naštěstí nevyplnila a tak jsem běžel v davu celkem klidným tempem. Postupně jsem se ale snažil dostávat stále více dopředu a to už tak jednoduché nebylo. Dav se převaloval sem a tam a najít vhodnou skulinu, kterou by se dalo protáhnout, nebylo snadné.

Po výběhu z Pařížské ulice se otevřel nádherný výhled na osvětlenou Prahu. Běžet například prostředkem Čechova mostu byl skvělý pocit. Pořadatelé byli všude kolem trasy a mohutně povzbuzovali, stejně jako diváci. Těch bylo opravdu hodně hlavně okolo oblíbených turistických cílů. Další věc, která se mi velmi líbila, byly živé kapely na trase závodu. Ani nevím kolik jich bylo, ale atmosféře to přidalo opravdu hodně. Občas jsem si prohlížel město, chvílemi sledoval i soupeře, jejich oblečení a styl běhu. Přece jen jsem ještě neviděl běžet tolik lidí najednou. Ukazatelů vzdálenosti bohužel mnoho nebylo a tak jsem neměl příliš přehled, jak na tom jsem. Navíc jsem si příliš neprostudoval trasu a to byla chyba.

Na pátém kilometru jsem na „občerstvovačce“ chytil jeden kelímek, vypil deci vody a s hrůzou zjistil, že už uteklo 23 minut a že můj cíl dostat se pod 40 min bude větší problém, než jsem čekal. V tréninku jsem měl 10 km právě okolo 40 minut a to jsem zdaleka neběhal naplno. Zrychlil jsem tedy a začal se víc koncentrovat na samotný běh. Teď už mi to množství lidí, které se od startu moc nerozmělnilo, začalo opravdu překážet. Občas jsem musel měnit tempo a směr, abych vůbec mohl postupovat rychleji kupředu. Poslední kilometry do cíle mi utíkaly opravdu pomalu, přestože jsem běžel pocitově rychleji a mnoho běžců jsem předbíhal.

 Bohužel na stopkách už bylo dávno přes 40 minut a tak i má motivace slábla. Tím množstvím lidí ani nebylo možné se někoho držet a dotahovat se nebylo na koho, protože o dva metry dál už byl zase někdo další. Do cíle jsem tedy doběhl po 46 minutách a ani jsem neměl takový ten správný pocit vyčerpání, že teď už bych nedokázal běžet ani metr. V cíli ale byla zase ta nádherná atmosféra, davy fandících lidí, hrající hudba a tak mě to ani nemrzelo. V koridoru jsem dostal medaili od sympatické slečny, vodu a banán a šel hledat kamaráda.

Přemýšlel jsem, jak jsem mohl ztratit tolik minut, jestli je to tím, že jsem se 2 dny před závodem zcela vyčerpal, když jsem po letech znovu zkoušel skok do dálky, „stovku“, 1500 m a další disciplíny. Nebo to bylo velkou večeří? Kocháním se krásami Prahy? A nebo snad tím, že nevím jak běhat s takovým davem lidí? Každopádně za rok se hodlám vrátit. Rád bych se podíval i na další podobné závody. Celé to velké představení, které se kolem toho točí, to nadšení diváků, uzavřený okruh v centru města i perfektní zajištění všech potřeb běžců, se mi totiž velice líbilo.