Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Hodonín - Skalica: Znovu bez hranic

Hodonín - Skalica: Znovu bez hranic
foto: archív BK Hodonín

Ivo Domanský | 12.12.2008 | přečteno: 5663×

Sobotní běh přes moravsko – slovenskou hranici patří společně s únorovou Rohálovskou desítkou v Prusinovicích a listopadovou Hornickou desítkou ve Frýdku – Místku mezi tři největší silniční běhy na Moravě a ve Slezsku. Organizátoři hlásí přibližně tři stovky přihlášených běžců z Čech, Moravy, Slovenska a Polska.

Když ještě existovalo Československo, hranice mezi Hodonínem a Holíčí neexistovala a parní vláček překonal těch šest kilometrů mezi oběma městy za několik minut. A družba mezi běžci, které tehdy od sebe odděloval pouze tok řeky Moravy,  měla tak hluboké kořeny, že se zde více než jinde prosadila myšlenka dlouhodobé soutěže pro běžce z okresů Hodonín a Senica. Závodilo se celý rok a pořadatelé dlouho zvažovali, kterým závodem seriál korunovat. Těžko zjistíme, zda to napadlo dřív bývalého reprezentanta ČSSR v maratonu Zdeňka Zalubila, vůdčí osobnost běžců ze slovenské strany, nebo rozeného běžeckého organizátora Pavla Bílu, který pevnou rukou řídil kolektiv hodonínských rekreačních borců. Nebo třeba někoho docela jiného…

Poprvé se běželo přes Moravu koncem roku 1991. Hned první ročník silničního běhu na 12 km ze Skalice do Hodonína se vydařil natolik, že o dalším pokračování nebylo pochyb. Hodonínští si ovšem vymínili, že se místa startu budou střídat.

Rok se sešel s rokem a mezitím se přihodila spousta věcí, včetně takových, které běžeckým tréninkem neovlivníš. Stát založený T. G. Masarykem prožíval poslední týdny své existence. Radost z toho, že na startu druhého ročníku stálo mnohem více běžců než při premiéře, byla silně zkalena obavami, že to je možná naposled.

„Nálada byla skoro jako na pohřbu, chlapi div nebrečeli. Tedy se hranice nikdy nebrala vážně – a najednou jsme věděli, že za řeku od ledna budeme moci jen s pasem. Teda, nakonec to Klaus s Mečiarem domluvili na občanku, ale stejně…,“ vzpomíná na rok 1992 jeden z pamětníků.

Žádná kaše se naštěstí nepolyká tak horká, jak se uvaří. Společným úsilím běžeckých komunit na obou březích Moravy a díky několika rozumným lidem, kteří o věci rozhodovali, se běželo o rok později znovu.  Jen všichni závodníci museli odevzdal pas nebo občanku, pohraniční policie vše zkontrolovala a v cíli nám zase doklady vrátili.  Další podmínkou byl povinný běh v jednotném tričku, na němž jsme měli vytištěná čísla. Pochopitelně byly nutné přihlášky předem, aby se však včas vyřídilo.  Tento systém byl v podstatě zachován až do vstupu obou zemí do EU před čtyřmi lety, teprve pak se byrokracie uvolnila. Problém měli jednou Ukrajinci, kteří tehdy ještě mohli na Slovensko bez víz, ale k nám je čeští policisté prostě nepustili.

Organizace náročného závodu musela klapat, běžci i doprovod se dostávali přes hranici zvláštními autobusy, které byly také pečlivě registrovány. Ale ke cti organizátorů je třeba říci, že se nelekli administrativních problémů a závod vždy uskutečnili, i když podle slov Pavla Bíly to bylo leckdy o vlásek a tu štamprli slivovice si večer po běhu zasloužili!

Loňský ročník už byl úplně jiný. Sice ještě formálně nefungoval Schengenský prostor, ale zrušení kontrol bylo na spadnutí. Když jsme projížděli před běžci hraničním prostorem, čeští pasoví a celní úředníci se neobtěžovali už vůbec a slovenský policista jen rezignovaně mávl, ať si jedeme, a šel zřejmě balit.

Letos tedy po 16 letech znovu bez hranic.  Program zahájí před hodonínskou radnicí ve 12 hodin dětské kategorie, o hodinu později pošle startér na rovinatou trať třistačlenné závodní pole mužů a žen.  Ty nejrychlejší uvítají už po 40 minutách v his­torické „uherské“ Skalici. Traťové rekordy drží Polák Artur Blasinski časem 35:58 z roku 2000 a Jana Klimešová, která zde běžela ve stejném roce za 41:18, loni vyhrál další Polák Jakub Burghart (38:06) a Petra Kamínková (43:07). Už ta jména naznačují, že nejde o lecjaký pouťák.