Tréninkové školy: V kolébce vytrvalců a fartleku

Tuto školu proslavila taková jména jako jsou fenomenální b?žci kralující tém?? nep?etržit? ve 20. až 40. letech 20. století na st?edních tratích až po maraton, držitelé sv?tových a olympijských rekord? v ?ele s Hannesem Kolehmainenem, Paavo Nurmim, Ville Ritolou, Viljo Heinem a ?adou dalších, nemén? slavných jmen.

V ?em tkví tajemství úsp?ch? finských b?žc?? Doposud byli ameri?tí b?žci (James Meredith, Norman Taber) i angli?tí b?žci (C. Bennet, R. Wilboon), známí p?edevším na st?edních tratích, p?evážn? amatéry a b?h byl koní?kem "vyvolených“ talent?. Že se možná b?halo o n?co a pro n?co, to nebudeme zkoumat, ale díky podnikavým promotér?m a manažér?m m?li b?žci i své profi kluby (Alfred Shrubb).

B?halo se tak, jak b?žec – talent, "samorost“, um?l a hlavn? t?lo dovolilo. Nicmén? dosahované ?asy b?žc? na jednotlivých tratích dokazují ur?itý pokrok v p?íprav?. Jedinou doposud známou metodou tréninku byly p?edevším souvislé a rovnom?rné výb?hy (o n?co delší, než byla závodní tra?) a m??ené tempové úseky. Rychlost b?žec bu? m?l, a pak b?hal kratší trat?, a nebo nem?l, a pak b?hal trat? dlouhé.

Kvalitu tréninku v?tšinou ur?oval a korigoval momentální stav b?žce, profil terénu i jeho obtížnost. Ale n?kde „zde“ se za?íná souvislý a rovnom?rný b?h jako ?ekn?me „prap?v­odní“ metoda vytrvalostního tréninku m?nit a transformovat do podoby stále ješt? souvislého b?hu, ale již zám?rn? nerovnom?rného – st?ídavého, s r?zn? dlouhými a r?zn? rychlými úseky. To vyhovovalo nejlépe tvrdým, vytrvalým a silov? disponovaným typ?m b?žc? ze skandinávských zemí, kde terén a klimatické podmínky daly základ na svou dobu zcela novým tréninkovým metodám.

Za tajemstvím úsp?ch? finských b?žc? stojí hned n?kolik „otc?“ trenér?, v ?ele s Lauri Pihkalou (1888–1981), kte?í rozpracovali tréninkové p?ípravy b?žc? do víceletých celoro?ních cykl?, zvýšili objem i intenzitu trénink? rozší?ením na dv? "fáze“ a vše postavili na b?zích se st?ídáním a prom?nou rychlosti, tempa i délky. Tomu všemu p?edchází zimní b?žecko-lyža?ská p?íprava pro rozvoj vytrvalosti a síly v zimním cyklu. D?raz byl mimo?ádn? kladen na silovou zát?ž dolních i horních kon?etin, s dopln?ním a udržením gymnastické obratnosti (obdoba kompenza?ního cvi?ení) i v pr?b­?hu jarního a letního cyklu.

Struktura cykl? si zachovávala dnešní charak­teristické schéma – velké objemy voln? nab?haných kilometr? se postupn? zkracují a p?echázejí v rychlejší tempové b?hy. A rychlostní úseky, které jsou díky silové pr?prav? velmi kvalitní, se prodlužují a p?ibližují k tempu pro p?ipravované délky závodních tratí (adaptace na speciální tempo). Vzhledem k tomu, že rychlostní úseky jsou stále sou?ástí souvislých b?h?, byl výsledkem pozoruhodný rozsah b?žeckých dispozic takto trénovaných b?žc?.

Na kolik to byla metoda intuitivní nebo sofistikovaná, nelze jednozna?n? ?íci, ale za teorii mluví vždy konkrétní výsledky a dosažené výkony byly mimo?ádné a v n?kterých p?ípadech již v historii nikdy neopakovatelné – to dokázala legenda „létající Fin“ Paavo J. Nurmi (1897–1973), který dosáhl na 9 zlatých medailí z OH a p?ekonal 31 sv?tových rekord? na tratích od 1500 m až po 10 km. Net?eba více slov, ale bude-li zájem, m?žeme se k tomu vrátit.

V tomto finském bloku by bylo p?ímo trestuhodné se nezmínit o pozd?jší "švédské škole“, která z finské školy vychází a zavádí ve 40. letech zcela nový pojem a novou tréninkovou kategorii, tzv. fartlek (b?h hrou), kdy volný b?h je prokládaný rychlými a r?zn? dlouhými výb?hy kopc? nebo úsek?. Po?et zrychlených úsek? i intenzita jsou p?evážn? ur?ovány samotným b?žcem.

Otcem této metody je trenérská legenda Gösta Holmér (1891–1983) a jeho sv??enci zvu?ných jmen, jako byli Edvin Wide, Gunder Hägg, Arne Anderson aj., jen potvrzovali ú?innost této metody. Tato všem jist? známá metoda tréninku má však dnes odborníky zase vytýkanou nevýhodu. B?h hrou se ?ídí více subjektivními pocity než fyziologickou a funk?ní pot?ebou b?žce.

Nemohu nesouhlasit, i když osobn? nedám dopustit na fartlek, který se stále aplikuje jako klasická metoda do I. a II. p?ípravného období b?žc?, bez rozdílu zam??ení i výkonnostní úrovn?. Co však p?inesla ješt? tato metoda b?žc?m, je nový zp?sob ovliv?ování a ?ízení trénink?, a tím je sice subjektivní, ale sd?litelné m??ítko i vodítko tréninkové míry kvality, jímž je „úsilí“. Pojem snadno definující i nahrazující další "m??ítko“, kterým je relativita a kvantifikace intenzity zát?že. Úsilí bylo rozd?lováno do ?ty? stup?? :

1.stupe? – volný, pomalý b?h v AEO (aerobní oblast), pro b?žce „motoristy“ srozumiteln?jší p?irovnání – jen na ?tvrt "plynu“,

2.stupe? – rychlejší b?h v tempu na hranici AEO/ANEO (aerobn? anaerobní oblast), na p?l "plynu“,

3.stupe? – rychlý, tempový b?h v ANEO (anaerobní oblast), na t?i?tvrt? "plynu“,

4.stupe? – submax. rychlost za ANEO, pro nácvik trhák? a záv?re?ných spurt? (délku úseku udává náhlé zše?ení, barevné vid?ní p?elud? a kon?í ztrátou v?domí …), tj. na plný "plyn“.

Stupnice srozumitelná pro všechny b?žce i trenéry, v nem??itelném terénu, bez sporttester?, ale respektující individuální výkonnost i momentální stav b?žce…

Pokud jste do?etli až sem, pak díky za trp?livost a v??te, že i tato vlastnost je pro b?žce nepostradatelná.

S pozdravem a p?áním dlouhého nep?erušovaného b?hu v AEO

atlet veterán Franta Holý