Vzhledem k tomu, že Krkonoše nemám za humny, ale trochu z ruky, spojuji cestu sem s několikadenním výletem a přijíždím už v pátek. Jako obvykle se zde sjíždějí nadšenci ze všech koutů republiky, a proto je startovní kancelář otevřená již v pátek od pěti do devíti odpoledne a následně v sobotu ráno.

S jazykem na vestě přijíždím do Špindlu něco před devátou a hledám, kde že se to mám akreditovat. Nikde žádné ukazatele, na webu žádná mapa s popiskem, prostě nic. V tomto směru musím podotknout, že organizace mohla být lepší. Žel nejsem našinec, a tak mi chvíli trvá, než nacházím startovní kancelář. Díky běžeckým nadšencům, kteří se postupně trousí z jednoho místa a v ruce si nesou startovní „balíček“, přicházím k cíli. Vše probíhá rychle. Kupodivu nikdo nechce vidět povinnou výbavu, byť se jedná o mobil, beru tašku a mažu se ubytovat.

Jak to tak bývá, hodinu před závodem je mým druhým domovem toaleta a začínám cítit stoupající adrenalin v mých žilách. Na start naštěstí přicházím dostatečně střevně uklidněn. Pár koleček na zahřátí a obhlídka konkurence. Ta je jako obvykle, alespoň na první pohled, skvěle připravená.

Před závodem se mi podaří pokecat se Zdendou Křížem, který místní kopce zná lépe než kdokoli jiný. Povzbuzuje mě slovy: „Z úvodu je to dost těžké, ale pak je zbytek běhatelný.“ A tak to přesně bylo.

Závod sice začíná s desetiminutovým zpožděním, zato s pořádně povzbuzujícím publikem. Hned úvodní pasáži nás čeká stoupáním po sjezdovce, následuje lesní pasáž k další sjezdovce. Na 3,5 km se zvedáme o více než 400 výškových metrů, a to ve svižném tempu. Samozřejmě se mi hlavou honí myšlenka nepřepálit začátek, ale jak to tak bývá, mírné přepálení přijde vždy. Tentokrát opravdu mírné.

Seběh po sjezdovce znamená další stoupání, opět po sjezdovce, a opět k další sjezdovce – Stoh. V nejprudším místě má sjezdovka sklon 50%, takže si asi umíte představit, jaký nářez to je. Úzká kozí cestička je pořádně promočená od pátečního deštivého dne. Co chvíli za sebou slyším tvrdý dopad, heknutí a otázku: „V pořádku?“ Naštěstí se to ani jednou netýká mě osobně.

Stoupání u Kozích hřbetů patří do tria úvodních krpálů, které jsou (až na závěrečnou sjezdovku) velmi těžkými částmi závodu. Proto se nestačím divit, když mám před sebou první ženu, nakonec i vítězku, která všechny tyto části vybíhá. Protože začínám cítit, že stehna jsou už slušně zničená, a je mi více než jasné, že seběhům tady vládnout nebudu, mým cílem je držet se první ženy (Kristýna Chmelková), v tom lepším případě být v cíli před ní.

Po seběhu z Kozích hřbetů se závod slušně protrhává. Jednak se běžci z krátké trati vrací zpět na start, jednak se část rychlých ultrazávoďáků různě roztrousila po trati.

Z Kozích hřbetů začíná postupné táhlé stoupání až k dalšímu cíli, který si dávám, k Labské boudě. Začíná „běhatelná pasáž“, ve které se neustále střídám a doplňuji s Kristýnou, občas prohodíme pár slov, ale hlavně se stále motivuji.

U Labské boudy je další občerstvovačka, na které nám říkají, že do cíle chybí 14 km. Jak jsem nakonec zjistil, sekli se o 6 km, protože do cíle ještě chybělo 20 km, nicméně pln radosti, že již chybí takový kousek, to při nejbližším seběhu pořádně rozjíždím.

Když jsem si v úvodu myslel, že jsem si odvařil stehna, tak teď mám pocit, že je už nemám. K tomu všemu jsem titulován jako „němý debil“, protože si dovoluji proběhnout kolem dvacetičlenné rodinky. Vůdce této smečky asi neví, že hory nejsou jenom jejich a může se stát, že kromě zvířat zde narazí i na pohybující se lidi. Nejsem ale jediný, koho takto počastoval. V cíli se od jiných dozvídám, že nadával snad každému. Holt, vítejte v Česku!

Při seběhu z Kotle se ke mně opět přidává Kristýna, které bylo před Labskou boudou nevolno, a tak jsem se jí vzdálil. Stehna mám sice na maděru, ale zuby nehty se jí držím. Když mi hodinky ukazují 45 kilometrů, vím, že ještě čtyři kiláky a je to doma.

Po dvou kilometrech nám u občerstvovačky říkají, že ještě čtyři kilometry. Když nám to samé říkají za dva kilometry, je mi jasné, že je něco špatně. Jsem mírně frustrován, necítím stehna a přemýšlím, co mě ještě tak čeká. Pořád totiž čekám na poslední krpál. Podle všeho to má být sjezdovka, pěkně výživná.

Pod ní je mi jasné, že to je Krpál s velkým K. Přece už člověk není čerstvý! Kupodivu mám dost sil, dotahuji se na odběhnutou Kristýnu a na dalšího běžce, držím s nimi krok a v následujícím seběhu to pořádně rubu. Vyplácí se, protože dobíhám do cíle před první ženou.

Organizátoři sice slibovali 49 km, ale nakonec z toho bylo 51,5 km (podle mého měření). Na jednu stranu je fajn si zaběhat více, na druhou stranu to narušuje časový plán a rozvržení sil.

Během celého závodu jsem narazil pouze na jedno jediné místo, kde by někdo mohl zabloudit. Přibližně 5 km před cílem byla v lese neoznačená rozdvojka, organizátoři asi spoléhali, že závodníky napadne běžet směrem dolů.

Čeho ovšem organizátoři dostáli, bylo množství občerstvovacích stanic. Těch bylo snad i více, než se původně plánovalo. Krkonošský Skyrunning maraton, ale řekl bych spíše mini ultra trail, se povedl a prověřil každého běžce.