Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

PŮLMARATON: Pohoda nejen při běhu

PŮLMARATON: Pohoda nejen při běhu

Lenka Balíková, Miloš Škorpil | 04.03.2008 | přečteno: 11308×

„Stres“. Pojem, který je skloňován v posledních několika letech v nejrůznějších souvislostech. Stres jakožto strašák dnešní doby, jako potenciální příčina civilizačních chorob. Jsme mu vystaveni a čelíme mu v každodenním životě.

Ne, dnešní povídání nebude žádným psychologicko-sociálním pojednáním o všudypřítomném jevu moderní doby. Navíc víme, že existuje i „zdravý“ stres, takový, který nás motivuje, pohání vpřed. Jeho stinnou stránku jsem záměrně zdůraznila, abych se dostala k jeho pozitivní části. A to jeho prevenci. Minulý týden jsem totiž se skupinkou kolegů byla svým zaměstnavatelem vyslána na školení, jak zvládat stres a další zátěžové situace. Prostředí více než vhodné – malý hotýlek uprostřed lesů. A jak asi správně tušíte, i ideální místo pro běhání.

Po celodenním příjemném školení jsem tedy vyrazila s kolegou, který začal nadšeně asi před 14 dny běhat, na můj výběh. Jen bych zmínila, že onen kolega 15 let nesportoval a je pravidelným kuřákem. Počítala jsem tedy s tím, že náš večerní běh bude spíše indiánský běh, tedy střídání chůze a občasného běhu. Jenže on běžel kilometr, dva, tři, … a neustále se mnou držel tempo. To se víceméně opakovalo při ranním běhu po prohýřeném večeru. Prostě mi to nandal. Ještě dlouhou dobu potom jsem uvažovala, zda nebude chyba někde jinde….

Každopádně vyplavené endorfiny z běhání, zkombinované s relaxacemi, masážemi, příjemnou partou lidí a atmosférou, která se nám podařila na školení vytvořit, způsobily, že jsem se po dvou dnech vrátila do Prahy jak znovuzrozená. I přestože mi paradoxně z úvodních testů vyšlo, že vystresovaná nejsem!

Třešničkou na dortu tohoto týdne byl můj první plánovaný závod, byla jím „Kbelská desítka“. Na fóru jsem se dočetla, že den před startem na běžce dolehne nervozita a drží se ho až do výstřelu. Žádné třasy rukou a cukání v obličeji jsem ale na sobě nepozorovala. Většina z vás ovšem ví, že závod byl na poslední chvíli zrušený kvůli Emmě. Trochu jsem byla zklamaná. Přeci jen jsem se už na to psychicky připravila, zakusila jsem předzávodní atmosféru, kdy všichni čekají na onen moment.

Svoji „dávku“ jsem si šla nakonec odběhnout do fitka, kde žádná Emma nebyla. I bez brýlí jsem viděla, že půjde spíše o několik stvoření mužského pohlaví. Běh na pásu byl pro mě přínosný i z důvodu, že mám nyní svůj výkon podložený čísly. Za 60 minut jsem uběhla 9 km. Čtyřikrát jsem po 500 m měnila intenzitu běhu. Nějak mi to šlo lépe než venku. Trochu mi pořád nejdou ty fartleky. Asi jsem ještě nenašla tu správnou rovinku. Nebo to bude v něčem jiném?

Do plné desítky mi chyběl ještě kilometr, jenže to se pás automaticky vypnul. Poměrně snadno jsem si našla výmluvu, abych nemusela znovu startovat stroj. Ve Kbelích jsem uběhla 1 km na rozklusání. Suma sumárum, je to deset.

Pohodové běžecké chvíle, chvilky a momenty …

Lenka Balíková


Trénink na minulý týden měla Lenka naplánován takto:

Den  
Po 25.2.  6 km volně
Út 26.2.  6 km volně
St 27.2.  volno
Čt 28.2.  6 km volně
Pá 29.2.  volno
So 1. 3.  Kbelská 10
Ne 2. 3.  6 km volně
 
Jak sami vidíte, od toho předchozího se lišil velmi málo, a to jen tím, že byl do něj vložen první testík její odolnosti v podobě závodu na 10 km. Bohužel se tenhle testík nepovedl a tak nažhavená Lenka vyhledala příjemnější prostředí fitka a tam si uběhla za hodinu 9 km. 

Pokud se vám to zdá málo, tak předesílám, že naším základním cílem je absolvovat půlmaraton v čase pod tři hodiny. Tento samostatný test, kde nepůsobil žádný adrenalin, který by jí umožnil se více zatnout, dokazuje, že na to určitě má a v týdnech, které do půlmaratonu zbývají, může v klidu odběhat své další tréninkové dávky.

Ještě k té relaxaci, o níž se Lenka ve svém povídání zmiňuje, respektive k tomu, jak byla překvapená, že její kolega, který již delší dobu nesportuje a kouří, byl na tom fyzicky lépe než ona. Není radno nikdy nikoho podceňovat. Někdo má od přírody dáno více a jiný méně, důležité je se tím nenechat otrávit, užívat si a neříkat si: „Tak já se tady 5× týdně potím a on si zatípne cigárko a nandá mi to kdykoliv se mu zachce“.

Jinak fotka, kterou si Lenka zvolila jako pozvánku k navázání příjemné atmosféry plynoucí z jejího relaxačního povídání, byla pořízena jednoho chladného rána v Krušných horách při oběhu republiky, který jsme s Martinem Hunčovským absolvovali v září 2006. To ráno bylo sice chladno, skoro jako ve Kbelích, ale nás hřálo vědomí, že už nám do cíle zbývá posledních pět dní. Jak je vše relativní.

Miloš Škorpil