Tři dny před závodem s definitivní platností vím, že u premiéry Zapomenutých hor nebudu chybět, jak jinak než u té nejdelší trasy. Předpověď počasí se sice každým dnem mění, ale páteční prognóza vypadá slibně. Po deváté večer přijíždíme do Račího údolí, které je centrem celého závodu. Během čekání na startovní číslo nejednou slyším, kolikrát se kdo musel otáčet a hledat tu správnou odbočku. Přece jen Račí údolí nepatří mezi nejvyhledávanější lokality u nás. Proto je možnost akreditovat se do půlnoci velkorysá. Kromě startovního čísla dostává každý závodník jak podrobnou mapu celých hor, tak detailní popis trasy – snad po metru. Že by to byl takový nářez?

Vstávám krátce před šestou, provádím předzávodní rutinu (záchod, mazání a rozhodování, v čem poběžím) a vyrážím do údolí. Nejdelší trasa startuje v 7:00 s ohledem na kratší den, ale také časový limit (14 hodin). Závodní pole nabité zajímavými jmény signalizuje super akci.

Úvodních pár kilometrů držím tempo s čelem závodu. Postupně se mi ale vzdalují, a tak si běžím to svoje. Po deseti kilometrech, v zatím pohodovém terénu, přibíhám k první cvakací kontrole. Celý závod je totiž řešen dvojím způsobem kontroly: Jednak klasickým čipem na nohu (stejně jak na Perunovi), jednak cvakáním jednotlivých kontrol, které jsou uvedeny na startovním čísle. Těch je celkově šestnáct. Při mé první kontrole tedy přibíhám k místu, kde jsou umístěny kleštičky, cvaknu na startovním čísle první kontrolu (Zálesí) a klušu dál. Následuje kouzelná pasáž vedoucí podél hranice s Polskem. Úzké pěšinky jsou mnohdy sotva viditelné, jak jsou často zapadané listím, a každý krok je tedy krokem, respektive skokem do neznáma. Hlavně opatrně. Prásk! A ležím na zemi. První rychlejší seběh a já se vymelu. Necítím sice pravé stehno, ale běžím dál.

První velkou občerstvovačkou a čipovou kontrolou jsou Hraničky. V duchu si říkám, za kolik hodin tady asi tak poběžím znovu, protože cesta zpět vede opět tudy. Přede mnou je ale dvanáctikilometrová pouť Polskem. Ta začíná hned zostra. Seběhem a výstupem již z dálky viditelnou sjezdovkou a lesem na samotný vrchol Czernica, kterým je rozhledna s dalším cvakáním. Při následném seběhu trochu bloudím a nejsem si jist cestou. Mapka, kterou jsme dostali, je rozmočená, mapové podklady Polska nemám stažené a čas běží. Naštěstí se na mě dotahuje Pavel Paloncý, který to žene naštěstí správným směrem a hned se jej chytám.

Po pětatřiceti kilometrech „dobývám“ nejvyšší vrchol Rychlebek, kterým je Smrk. Na čundru jsem odtud koukal na nedaleký Kralický Sněžník a okolí, teď ale netrpělivě pokukuji po další kontrole a občerstvovací stanici. Když u ní doplňuji tekutiny, přibíhá třetice běžců, ale z úplně jiné strany. Jak se později dozvídám, naběhli si necelý kilometr. Pokouším se jich udržet, ale v tom terénu jsou jak zajíci, zatímco já jako želva. Následující téměř dvacetikilometrový okruh kolem vodopádů Stříbrného potoka je pravděpodobně tím nejdivočejším a nejkrásnějším místem, co celý závod nabízí. Dostávám se do míst, kde chodí asi jen jeleni, myslivci a pár místních. Trasa vede přes vrcholky skal a ihned si vybavuji videa z Tromsø Skyrace. Sbíhám a mnohdy se kutálím prudkými lesními svahy, které jsou plné listí, napadaných větví a kamenů. Tak nějak jsem počítal s divočinou, ale toto je opravdu extra třída!

Trasa, která je přede mnou opět vede podél hranic. Po několika kilometrech dobíhám kluky, se kterými jsem běžel až na vrchol Czernice. Všichni jsme v šoku. Myslel jsem si, že mi nadobro utekli. Od padesátého kilometru asi začal účinkovat ranní Red Bull a dal mi křídla. Cestou potkáváme mnoho závodníků, kteří nám běží i naproti, hledají cestu, a tak vždy jen prohodíme: „Stále rovně podél hranic.“ Po pěti a půl hodinách se opět dostávám na Hraničky a dozvídám se, že všichni tři běžíme nejspíše na čtvrtém až šestém místě.

Následujících deset kilometrů běžím tak, abych si tempo udržel a doběhl po boku kluků. Když přibíháme na předposlední kontrolu, Rychleby, kamarádi nás povzbuzují, že jsme na třetím až pátém místě. Poslední stovky metrů do cíle běžím po boku Dominika Skokana, se kterým jsme se téměř celou dobu doplňovali. V cíli jsme vypadali podobně jako Kilian s Jasonem na Hardrocku 100 loni. Nějaký konkrétní plán závodu jsem neměl. Nakonec to skončilo děleným čtvrtým (ano bramborovým) místem s Dominikem, o to více výsledek potěšil. Výsledná trasa měřila nakonec 76 kilometrů s převýšením přes 3 300 metrů.

Závod mne příjemně překvapil. Jako premiéra se Zapomenuté hory povedly. Ano, mohlo být více občerstvovaček, info o průběžném pořadí, na pár místech lépe značená trasa apod. Co je ale hlavní – užil jsem si slibované divočiny a krásných výhledů Rychlebek a přes 70 km super rubačky. Něco mi říká, že tento názor budu sdílet i s jinými.

VÝSLEDKY ZÁVODU