Krátce před osmou přicházím ke Dvěma Štírům, což je místní útulná knajpa, která se během dnešního dne stává zázemím celé akce. Krátce před startem nás hlavní pořadatel upozorňuje, že na 60kilometrové trase budeme potkávat množství chodců, kteří startovali již nějakou dobu před námi. Na kontrolách se máme ale vždy ohlásit jako běžci, abychom se nemuseli zdržovat. Minutku před osmou se společně fotíme a startujeme.

Úvodních osm kilometrů na Rejvíz s převýšením téměř 400 metrů není nic s medem a já navíc začínám cítit levé stehno. To ten závod pěkně začíná! První kontrola na Rejvízu je jednoduchá: razítko, zapsání času, hrst jablek a šupem k další, 16 kilometrů vzdálené kontrole.

Profil první poloviny trati, tedy od Jeseníku až po Videlský kříž, je v podstatě celý běhatelný. Až na pár opravdu prudkých úseků běžím v poměrně slušném tempu a s dostatkem sil. Na další kontrole u Videlského kříže si s sebou beru zásobu banánů a vody, jelikož výšlap na Malý Děd dá zabrat každému (2,5 km 400+). A dává zabrat i mně!

Přichází první velká krize. Motivuji se ale tím krásným výhledem, který mě čeká ze Švýcárny. A opravdu! Obloha je jako vymetená, kousek ode mě Praděd, v dálce vidím Dlouhé Stráně a Rychlebské hory. Krize překonána, alespoň prozatím. Následuje pasáž k Červenohorskému sedlu, kde je předposlední kontrola. Profil trasy se podstatně mění. Z lesních pěšinek a měkkého podkladu přecházím na kamenitý a hrbolatý. Když běžím z kopce dolů, doufám, že neuslyším „lup“ a neucítím ostrou bolest.

Rychlá kontrola s doplněním vody a mířím na poslední dva vrcholy Jesenické 60, které nemůžou chybět: Keprník a Šerák. Oba vrcholy znám a vím, že vyškrábat se na Keprník bude fuška, zejména když mám za sebou 40 kilometrů. Když se mi ale podaří předběhnout jednoho běžce, endorfiny se mi exponenciálně namnoží a běžím, seč mi síly stačí.

Poslední kontrola na Šeráku slibuje závěrečnou lahůdku – 12kilometrový seběh do cíle. Ten si opravdu vychutnávám a běžím zcela osamocen. Přede mnou je poslední úsek, kterého se trochu děsím, jelikož nejsem znalý Jeseníku a cesta není značena. Do cíle se má jít po ulici Dukelská, značeno je to i na mapce. Já samozřejmě volím cestu náročnější, a to sedmi jinými ulicemi, a tak ke konci kufruji. Což je v podstatě paradox, když 54 kilometrů nebloudím a kousek před finišem ano, navíc ve městě, ne v lese. Přesto se ale dostávám do cíle! Spokojen a unaven. V nohách 55,5 km a 2 100 metrů převýšení.

Jesenická 60 byla závodem, od kterého jsem dostal více, než jsem čekal. Skvělá atmosféra, úžasná krajina s krásnými výhledy a v neposlední řadě pořádné vyplavení endorfinů. Jak v cíli konstatoval hlavní organizátor závodu, Emil Vodák: „44. ročník měl třetí největší účast v historii. Přes 600 nadšenců se dohromady účastnilo Jesenické 60.“ Takže příští rok první týden v červnu slovy organizátorů: „Zdrávi došli“.