Po dvou letech opět stojím na startu italského Lavaredo Ultra Trail. V roce 2015 jsem skončil DNF na 75. km, ale řekl jsem si, že se sem jednou vrátím. „Ten den je tady,“ honí se mi hlavou, zatímco netrpělivě přešlapuji v tom minimálním prostoru, jenž mám mezi davem běžců na startu.

Říkám si, že je vlastně zázrak, že po říjnové operaci jsem se dal do kupy, obstojně natrénoval a teď můžu stát na startu. “Tre, due, uno,” zapojuji se do společného odpočítávání a vybíhám. Prvním cílem je dokončit, druhým zkusit čas kolem 16 až 17 hodin. Po důsledném prostudování celé trasy a zohlednění mé aktuální výkonnosti mám v hlavě vypočítané časy, kterých bych rád na jednotlivých kontrolách dosáhl.

Úvodní kilometry běžím v pohodovém tempu, něco málo pod pět minut. Oproti předchozím rokům konečně neprší a není zatím příliš teplo ani chladno. K první menší občerstvovací stanici pod Ospitale přibíhám stále plný energie. Doplňuji vodu a pár banánů a pokračuji.

Mým dalším bodem je první velká občerstvovačka a kontrola na 33. km (Federavecchia) v čase pod čtyři hodiny. Je to kus trasy s převýšením 1 600 metrů, ale nenechávám se tím odradit. Jeden kopec navazuje na další. Tělo začíná dávat najevo, že být v plném fyzickém nasazení ve dvě ráno, není úplně tím, po čem by toužilo. Hlavou se mi ale honí: "Není to snad přesně to, na co jsi trénoval?” Konečně přibíhám k Federavechcii za 3:32. První cíl je tedy splněn.

Chata Auronzo na 48. km je mou další metou. Tuto pasáž si moc dobře pamatuji a vím, že těch následujících 15 km s převýšením přes 1 000 metrů nebude žádný med. Stále si běžím to svoje. Chvíli se držím jiných běžců, ale je to dost náročné. Buď kolem mě nikdo není, nebo je dotyčný příliš rychlý či pomalý. Ještě že jsem si vzal svého parťáka, iPod.

Závěrečný stoupák k Auronzu je oproti roku 2015 pozměněn. Jde se mi ale daleko lépe než poprvé. Možná také proto, že v kopci předbíhám dvě eliťačky. Na Auronzu jsem měl v plánu být za šest hodin, což se mi nepodařilo přibližně o sedm minut. Někde jsem udělal chybu. Pravděpodobně příliš rychlý čas u Federavecchii. Nějak to ale zatím neřeším, větší část závodu je stále přede mnou. Občerstvovačka je opět bohatě zásobena. K pití klasika, voda, ionťák a cola. K jídlu banány, pomeranče a citrony. A pak věci, které nechápu, jak někdo může do sebe dostat; koláče, různé sušenky apod. Já se s chutí pouštím do ovocného salátu, dávám si chviličku oraz a pokračuji dál.

Cimabanche na 66. km je místem, kde mě má čekat můj "rodinný support tým”. Než se sem ale dostanu, čeká mě výstup do téměř 2 500 m n.m.. Na vrcholu se mi nabízí podmanivý pohled na sluneční paprsky opírající se do Tří zubů (Tre Cime). Úžasný zážitek. Doposud se cítím dobře. Nohy silné jako skály, plíce výkonné jako turbíny a tepy jak u medvěda během zimního spánku.

Seběh, který mě čeká je ale nekonečně dlouhý a začínám cítit, že lehce ztrácím. Když kolem mě prolítne několik běžců rychlostí blesku, je mi jasné, že seběhy prostě pořád nedávám a mám co zlepšovat. Fakt nechápu, jak v takovém terénu dokážou skákat po těch kamenech jak králík na poli.

K Cimabanche přibíhám za 8:05, což je trochu pomaleji, než jsem chtěl. Můj “rodinný support tým” do mě láduje tolik energie, kolik žaludek dovoluje, beru si další gely a mířím dál.

Od tohoto místa bych mohl tento report uzavřít jednou větou: Jedno velké trápení o jednom velkém překonávání. Přemýšlím nad tím, co jsem udělal špatně. Málo jídla, rychlé tempo, něco jiného? Paradoxně první velká krize začíná na stejném místě jako v roce 2015. Přesto je ale něco jinak. Tehdy jsem nedokázal skoro jít, nohy byly na maděru, teď jít dokážu, ale cítím, že energie ze mě vyprchává. Nemůžu to ale vzdát. Na stejném místě jako poprvé!

S tímto vědomím pokračuji dál. Na občerstvovačce Malga Ra Stua se ptám, kolik je to na Col Gallinu. Odpověď je nekompromisní, “about 20 km”. Těchto 20 km se doslova plahočím a trpím. Chvíli mě šíleně bere spaní, chvíli se mi chce zvracet a chvíli mám pocit, že to snad neskončí. Co mě z tohoto transu ale probudí je pohled na zástup 300 či více závodníků, kteří procházejí údolím Travenanzes. Tito závodníci vybíhali v sobotu ráno v rámci Cortina Trail (48 km 2 600+) a já je zrovna teď musím potkávat. Ale vzhledem k tomu, že nemám příliš sil na předbíhání a konečně nemusím jít sám, mi tato “zácpa” ani tak nevadí.

Slunce se začíná pořádně opírat do skal a množství závodníků, včetně mě, se zastavuje u každého potůčku a svlažuje se. Každé takové opláchnutí mě postaví na nohy.

Po necelých 100 km mi začíná být jasné, že můj časový plán začíná brát za své. Popravdě řečeno, snažím se udržet alespoň nějaké tempo a čas už tolik neřeším. Přesto se ale nevzdávám a vydávám se dál na 104. km, Passo Giau. Nejhorší, co vás v takové chvíli může potkat, nejsou ani tak prudké kopce nebo seběhy, ale mírné a nekonečné kopečky. Když přibíhám k Passo Giau, opět mě můj “tým” hecuje, abych to nevzdával, že to už mám kousek. “Od tohoto místa, se to už nevzdává,“ slyším tak nějak tlumeně, jsem asi v deliriu. Kromě této psychické motivace mě nakopne krátký pokec se Scottym Hawkerem, který říká, že to musel zabalit kvůli žaludečním potížím. Nevím proč, ale když mi říká, “že jsem docela rychlý”, mé odhodlání dokončit se zvyšuje.

To je ale asi tak jediné, co se zvyšuje. Jestli jsem se v předchozích částech závodu cítil bídně, tak teď jsem asi na pokraji kolapsu. Když mě začínají brnět rty a ruce, je mi jasné, že posledních pár kiláků bude velmi náročných. Vidina cílové čáry mě ale žene dopředu. Závěrečnou asfaltovou pasáž si už vychutnávám. Když běžím centrem Cortiny, slyším davy povzbuzujících lidí. Je mi jasné, že letos mi to vyjde. Konečně po neúspěchu z roku 2015 dokončuji tento krásný závod. Má italská anabáze končí. Výsledný čas je tedy hodně pod mé očekávání, 18 hodin 32 minut. První ze dvou cílů jsem si ale splnil, dokončil jsem. Dokončil jsem dokonce jako první z Čechů.

Když zpětně přemýšlím nad tím, co se dalo udělat jinak a které chyby byly zásadní, řekl bych, že vše bylo ovlivněno mým “zobkáním před závodem.” V jídle jsem se sice neodbýval, ale jedl jsem málo. Dalším faktorem byl mírně přepálený úvod. Tak či onak, mise splněna a cenné zkušenosti získány. Každému, kdo by měl možnost zaběhnout si tento závod, jej vřele doporučuji. Od organizace až po milou hlavní pořadatelku Cristinu je vše perfektní. No a v neposlední řade je Lavaredo Ultra Trail symbolem okouzlujících scenérií, nekonečný horských cestiček a krásných Dolomit.